Zápisník Jindřicha Bálka (14)
Dnes 13. července 2013 by oslavil osmaosmdesáté narozeniny Ivan Medek. Nepřehlédnutelná osobnost naší publicistiky, kterou si ala častěji spojujeme s Hlasem Ameriky, Chartou 77 či rolí kancléře prezidenta Václava Havla. To všechno právem, v obecném povědomí se ale málo ví, jak mnoho byl Ivan Medek spojen s hudbou a některými význačnými českými hudebníky. Proto mi dovolte několik těch hudebních vazeb při této příležitosti připomenout – a to bez nároku na úplnost. Dovolte zkrátka několik vzpomínek s aktuálním akcentem. Jsem vděčný například za příležitost podílet se na dvou velkých rozhovorech pro časopis Harmonie. A budu z nich trochu citovat, protože ten první se odehrál přesně před deseti lety a týkal se podobně jubilejního výročí Václava Talicha, jaké se připomíná letos – tehdy 120 let od narození. Byl to totiž právě Medek, kdo inicioval mezi mladými konzervatoristy vznik Českého komorního orchestru – a legendárního dirigenta podpořil v situacích, které byly opravdu nejtěžší v jeho životě. Ivan Medek je ostatně autorem několika stěžejních, charakteristicky stručných a koncentrovaných kapitol v knize Václav Talich – dokument života a díla. Ale nás tehdy zajímaly méně známé a osobnější momenty. 
Jak například popisoval založení českého komorního orchestru? „Vedení konzervatoře s tím pochopitelně nechtělo mít nepříjemnosti. Asi tři Talichovi žáci a já jsme se rozhodli, že v té věci uděláme nějaké zásadní kroky. A šli jsme za tehdejším ministrem školstvím Zdeňkem Nejedlým. Audience měla kuriózní charakter – všichni jsme stáli v sekretariátu, Nejedlý byl ve svojí pracovně a komunikoval s námi přes sekretářku. Naše ústřední otázka byla, jestli jsou proti Talichovi nějaké zásadní námitky ze strany ministerstva školství. Nejedlý řekl, že Talich je záležitostí ministerstva vnitra. Na to jsem já řekl: Vážený pane ministře, záležitostí ministerstva vnitra jsme my všichni. Do té doby, dokud příslušný orgán ministerstva vnitra neřekne, že ten nebo onen člověk je nebezpečný, je takový člověk volný. Na to Nejedlý neodpověděl, měl asi pocit, že je to arogantní, což myslím nepochybně bylo. My jsme pak šli s touto zprávou za ředitelem konzervatoře Václavem Holzknechtem a ten nám na základě toho dovolil, aby soubor začal pracovat.“ Zní to dnes jako veselá historka, ale připomeňme, že to je rozhovor dvacetiletého mladíka s obávaným a vlivným mocnářem.
A ještě jedna velmi pěkná odpověď o stylu Talichovy práce: „Talich měl v Českém komorním orchestru to, po čem celý život toužil – neomezený počet zkoušek. Získat od něho například příslib termínu koncertu bylo nesmírně náročné. Vždycky říkal: „Termín stanovím, až to budeme umět.“ On sám byl typickým příkladem kumštýře, kterému se při práci otvíraly stále nové možnosti a také nové problémy. Takže kdyby měl být vůči sobě zcela upřímný, tak by zkoušel pořád. Práce s ČKO tak mohla jít po nejmenších detailech zvuku, u houslí zkoušel i to, který smyk by byl nejlepší. Tedy takové věci, které můžete těžko vysvětlovat symfonickému orchestru, protože se na vás budou dívat takoví ti povznesení hráči a říkat: To přeci každý ví… Takže když z orchestru vznikaly různé komorní soubory, například Vlachovo kvarteto, všechno se tam pak uplatnilo.“
A do třetice ještě jedna historka o Nejedlém, vtipnou, ale opět je to naprosto impozantní příklad vlastností, které se objevují vzácně: „Orchestr se po únoru 1948 dostal do situace, kdy mu měla být vyplacena druhá polovina subvence z ministerstva školství. V akčním výboru Národní fronty tehdy profesor Barvík prohlásil, že Talich musí být bezpodmínečně odvolán, jinak orchestr subvenci nedostane. Členové se proti tomu naprosto jednomyslně postavili a orchestr raději ukončil svoji činnost. Problém byl, že jsme už předtím se subvencí počítali a měli dluh okolo tří set tisíc korun. Nevěděl jsem si s tím rady, ale napadlo mě ohlásit se u prezidenta Beneše. Přijal mě jeho kancléř, a když jsem mu celou situaci vysvětlil, řekl: „Uděláme to takhle – prezident republiky vám na základě původní smlouvy peníze půjčí, takže to nebudete vy, kdo je bude od Nejedlého ministerstva vymáhat, ale bude to prezidentská kancelář.“ A to se také stalo. Ministerstvo školství muselo kanceláři ty peníze zaplatit. Nejedlého vztek byl nepředstavitelný a všichni na ministerstvu si říkali: Jak je to možné, že takoví kluci dokázali udělat takovýhle podtrh na toho starého machra Nejedlého.“
A jak vlastně vznikaly všechny ty legendární Talichovy nahrávky s Českou filharmonií? Napůl potají: „To tehdy vymohl ředitel Supraphonu Háša a zdůvodnil to pragmaticky: Abychom mohli prodávat desky na západě, potřebujeme světového dirigenta, tak nám dovolte, abychom s Talichem nahrávali. Na tenhle argument funkcionáři slyšeli, protože devizy potřebovali.“ Medkovou velkou hudební láskou byl Mozart, a uměl velmi trefně glosovat i to, jak se k němu u nás přistupuje: „Talich byl přesvědčen, že bez Mozarta se orchestr prostě neobejde, že Mozarta musí hrát. Když jsem se vrátil z exilu a říkal to filharmonikům, tak na mě jenom koukali. To je těžká věc, my u nás máme dodnes představu, kterou nejlépe charakterizují někdejší výplatní tabulky Supraphonu. Tam byly skladby hodnoceny podle obtížnosti a například Foersterovy symfonie byly z hlediska této stupnice mnohem obtížnější než Mozartovy. Jsou veliké, je v nich mnohem více not – ale to je nesmyslný přístup. Mozart je obtížný něčím úplně jiným, protože v něm neschováte absolutně nic.“
Vztah k České filharmonii, to bylo Medkovo další celoživotní téma, po životním setkání s Talichem následovalo i přátelství s Karlem Ančerlem. Za jeho éry byl Medek přímo zaměstnancem filharmonie jako instituce. Z politických důvodů na nejnižším úřednickém místě, ale jeho dramaturgické nápady i organizační schopnosti a kontakty mu dávaly mnohem větší vliv. Přátelil se také s Václavem Neumannem a dosti pomohl tomu, že v roce 1989 mohla Česká filharmonie stát v čele Sametové revoluce, ač byla po dlouhé roky politicky prominentní institucí. Dalo by se vzpomínat dlouho a rád pro to najdu zase další příležitost. Setkání s Ivanem Medkem byla vždy krásná a jsou zavazující. Proto dovolte tuto zastávku i při nejubilejních nedožitých narozeninách.
Autor je redaktorem České rozhlasu 3-Vltava
Foto Dan Materna, archiv
