Seznamte se: Jaroslav Parma

Kdy a kde jste se narodil?
Narodil jsem se 13. června 2000 v Lounech

Řekněte nám něco o vaší rodině a jejím vztahu k hudbě…
Moje rodina hudbu miluje, ale nikdo z rodiny se hudbě nevěnuje. Pamatuji si rodinné oslavy, kde se hrálo na kytaru a zpívalo. Na každé této oslavě jsem seděl vedle kytary úplně fascinovaný. Naštěstí si toho všimla moje babička, která mě vysvobodila z mé tehdejší fotbalové kariéry a zaplatila mi první školné na ZUŠ. Troufám si říci, že z naší rodiny je právě babička největší fanynkou hudby. Dodnes sleduje aktivně současnou operní scénu. Každá návštěva probíhá rozsáhlou recenzí všech oper a koncertů, které měla možnost vidět. S rodiči jsme pak často jezdili na různé kulturní události po celé České republice. Mám to štěstí, že mě a mého bratra vždycky rodiče podporovali v tom, co děláme. Jsem nesmírně vděčný za celou svou rodinu a jejich podporu. Bez nich bych nebyl teď tam, kde jsem.

Jaké byly vaše hudební začátky?
Své hudební studium jsem započal na Základní umělecké škole v Lounech, kde jsem se trošku hledal. Nejdříve to byla kytara, poté klavír, ale vždycky mě to táhlo ke zpěvu. Za své osudové považuji setkání s mou tehdejší paní učitelkou zpěvu – Marcelou Brýdovou. Během let se můj pěvecký vkus vyvíjel. Nejprve jsem chtěl zpívat muzikál, později jazz či rock ‘n’ roll. Jediné, co jsem věděl, bylo, že chci zpívat. Dodnes si vzpomínám, jak mi paní učitelka navrhla, zda bych nechtěl zkusit klasiku. Abych byl upřímný, moc se mi do toho nechtělo, jelikož mi to vůbec nic neříkalo. Po poslechnutí legendárního Luciana Pavarottiho jsem se však do této hudby naprosto zamiloval. Od té doby jsem se vydal střemhlavě touto cestou a doteď mě to baví čím dál tím více. Kdybychom se s Marcelou Brýdovou nesetkali, jsem přesvědčený o tom, že bych se zpěvu věnovat profesionálně nechtěl.

Proč jste si nakonec vybral právě svůj obor?
Jak jsem již zmiňoval, za to vděčím Marcele Brýdové. To ona mi ukázala, jak může být zpěv krásný obor a nasměrovala mě touto cestou. Hlasově cítím, že mi je klasická hudba nejblíže a cítím se zde doma. Každé představení či koncert je jiný, a to mě baví. Nemám rád stereotyp. Zpěv v sobě ukrývá takových možností, jak se realizovat a hudbu vnímám jako prostředek, jak mohu předat své pocity ostatním. Právě toto mě neustále naplňuje. Znamená to pro mne mnoho a jsem vděčný, že se mi daří plnit si postupně svůj sen.

Pamatujete si své první veřejné vystoupení? Jak na něj vzpomínáte?
Nedokážu přesně říci, kdy bylo mé úplně první veřejné vystoupení. Pravděpodobně někdy ve školce na besídce. Avšak naprosto přesně si pamatuji na svoje první sólové vystoupení. Jednalo se o koncert ZUŠ ve Vrchlického divadle v Lounech a já jsem zpíval písničku Pramínek vlasů. Vždycky když si na to vzpomenu, musím se smát, jak jsem byl nervózní. Na druhou stranu byl pro mne tento koncert osudový. Zde jsem si poprvé uvědomil, že potřebuju k životu publikum a jeho energii. Potlesk je totiž lék na všechno.

Jací byli vaši dosavadní učitelé a jaké s nimi máte zkušenosti?
Mám to štěstí, že jsem byl a dodnes jsem obklopen naprostými profesionály v oboru. Vždy jsem byl na sebe přísný, jelikož mám přesnou představu o tom, jak chci aby můj hlas zněl. V současné době mám skvělý zdroj informací, díky kterému postupně objevuji své technické nedokonalosti a pracuji na nich. Na konzervatoři jsem ve třídě Romana Janála. Cením si jeho lidského přístupu. Motivuje mě k vlastnímu hudebnímu myšlení a abych si hledal svou vlastní cestu. Jednoduše řečeno, abych do zpěvu dával kus sebe. A o to v umění jde.

Účastnil jste se různých hudebních soutěží. Jaké soutěže to byly, kterých si považujete nejvíce a jaký pro vás měly přínos?
Účastnil jsem se mnoha soutěží. Dokonce se mi podařilo vyhrát Písňovou soutěž Bohuslava Martinů. Každá soutěž je pro mne zkouškou nervů, jelikož zde zažívám pocit, který na žádném koncertě, ani hodinách nezažiji. Mohu se tak posunout dále ve svém vývoji.

Co považujete za svůj největší úspěch?
Těžko se hodnotí úspěch, když jsem ještě na začátku. Na úspěchy teprve čekám. Můj úspěch bude tehdy, až budu spokojený se svým hlasem a až se budu živit tím, co mě baví a to je zpěvem. Kdybych však měl vypíchnout jeden svůj úspěšný milník, tak to bude mé studium v Itálii. Zde mi právě otevřeli oči a vštěpili to pravé gró italského belcanta.

Jaký je váš profesní vzor?
Konkrétní vzor vám nepovím. Je jich tolik… Obecně však mohu konstatovat, že mi imponují italští tenoři minulého století. Například tedy Giuseppe Giacomini, Lauri Volpi, Beniamino Gigli, Carlo Bergonzi, Gianfranco Cecchele… Nejvíce však tenoři ze “stáje” Artura Melocchiho – Mario del Monaco a Franco Corelli. Tehdy byl každý zpěvák unikát a měl svou specifickou barvu hlasu, takže je velmi těžké určit jeden vzor.

Kam byste to chtěl ve svém oboru dotáhnout?
Hrozně rád bych se vydal cestou pravého italského belcanta. Samozřejmě dotáhnout to touto cestou na mezinárodní scény by bylo úžasné.

Jakou hudbu provozujete nejraději?
Takovou hudbu, která pohne s posluchačem a vyvolá emoci. Řekněme, že nejvíce mě naplňuje období romantismu. Ať už to jsou opery, či písně.

Jakou hudbu rád posloucháte?
Záleží dost na náladě. Nepohrdnu kvalitním swingem, jazzem, šansony, či folklórem. Avšak klasická hudba je stále vítězem. Rád objevuji nové nahrávky oper, které ještě neznám. Hrozně rád pak opery poslouchám s klavírním výtahem nebo partiturou. Umocní to tak můj posluchačský zážitek.

Jak trávíte volný čas a jaké jsou vaše mimohudební koníčky?
Moc se nestává, že bych měl volný čas. A když mám, tak ho stejně věnuji hudbě. S přítelkyní rádi chodíme do divadla, ať už je to na cokoliv. V poslední době jsem si však našel naprostou vášeň v rybaření. Člověk tím tichem v přírodě vypustí kompletně všechny starosti a soustředí se jen na sebe.

Co vám dokáže udělat největší radost?
Pokaždé mi udělá radost, když se mi podaří zazpívat podle mých představ. Málem bych však také zapomněl na můj další koníček a to je vaření. Rád vařím zejména italskou kuchyni a když pak mému okolí chutná, vykouzlí mi to vždy úsměv na tváři. Z materiálních věcí mi pak udělá radost jakýkoliv klavírní výtah, který ještě nemám.

Jaké je vaše největší přání?
Přeji si, abych byl v životě šťastný a mohl ztvárnit role, které jsou blízké mému srdci. Abych byl v životě obklopen skvělými lidmi a neztrácel smysl pro detail.
Přejeme hodně štěstí a úspěchu ve vašem osobním i profesionálním životě!

Slovo pedagoga Romana Janála:

Jaroslava Parmu znám již několik let, jako svého studenta na Pražské konzervatoři ho vedu od pátého ročníku. Práce s ním je pro mě jako pedagoga nesmírně inspirující, a to díky jeho mimořádnému talentu.

Jaroslav neoplývá pouze výjimečnými vokálními dispozicemi, ale také dalšími vlastnostmi, které jsou pro muzikanta zásadní – hlubokým porozuměním hudebním stylům, pracovitostí, přirozenou duševní kulturou a vášnivým zaujetím pro hudbu.

S radostí sleduji jeho kontinuální růst, jak ve vokální technice, tak v osobním vzdělávání. Jeho přístup je důkazem jeho nevšedního nadání a odhodlání. Upřímně si přeji, aby po dokončení studií dostal příležitosti, které odpovídají jeho potenciálu, a našel uplatnění v uměleckém světě, který – byť plný výzev – může přinášet zasloužené úspěchy.

Jsem hrdý, že mohu být součástí jeho hudebního směřování zde na Pražské konzervatoři. Věřím, že Jaroslav Parma má před sebou slibnou budoucnost.

Stručný životopis…

Jaroslav Parma se narodil 13. června 2000 v Lounech. Vystudoval ekonomické lyceum v Lounech a v současné době studuje v posledním ročníku na Pražské konzervatoři.