Seznamte se: Veronika Lišková

Kdy a kde jste se narodila?
Narodila jsem se 28. listopadu 2004 v Benešově u Prahy.

Řekněte nám něco o vaší rodině a jejím vztahu k hudbě…
Z hudební rodiny sice nepocházím, ale oba moji rodiče se o hudbu zajímají a je součástí jejich každodenního života, takže jsem k ní měla přístup už od mala. Sama jsem si potom našla žánry, které mě baví poslouchat a hrát. Mamka s taťkou sice na žádný nástroj hrát neumí, ale tím spíš jsem si vždy připadala naprosto svobodná ve svém projevu. Zároveň jsem od nich ale cítila maximální podporu a důvěru a nikdy se pro mě cvičení nestalo povinností, do které by mě někdo nutil.

Oba moji rodiče rádi zpívají a poslouchají hudbu, což mi dává možnost je provádět hudebním světem a ukazovat jim, co všechno přináší.

Jaké byly vaše hudební začátky?
Už jako malá jsem si ve školce jako hračku vybírala knížku s malými klávesami a hrála jsem si písničky podle barviček. Rodiče si toho všimli a už ve čtyřech letech se mnou začali chodit na kroužek flétny a základů hudební nauky. V první třídě jsem začala chodit do ZUŠ Votice, kde jsem měla už i hodiny klavíru, který nakonec nad flétnou jednoznačně zvítězil.

Proč jste si nakonec vybrala právě svůj obor?
Klavír mě zkrátka oslnil. Jako nástroj přináší mnoho možností, dá se na něj hrát nespočet stylů a žánrů a do jeho zvuku a barvy jsem se okamžitě zamilovala. Zkoušela jsem třeba i příčnou flétnu, u které jsem ale nedosáhla na konec, takže jsem musela hrát na zahnutou flétnu pro malé děti, na což teď vzpomínám s úsměvem, ale jako cílevědomou mladou umělkyni mě to tehdy trochu odradilo. A vlastně mi to ani moc nešlo. Klavír byl a je prostě moje parketa a nedokážu si představit život bez něj.

Pamatujete si své první veřejné vystoupení? Jak na něj vzpomínáte?
V paměti mám více svých dětských vystoupení. Hned od mala jsem měla ráda pocit být na pódiu, ráda jsem se předváděla a byla středem pozornosti. V paměti mi utkvělo vystoupení, po kterém mi můj pan učitel oznámil, že jsem celou skladbu zahrála o oktávu níž a dvakrát rychleji. Ale užila jsem si to i tak.

Jací byli vaši dosavadní učitelé a jaké s nimi máte zkušenosti?
V ZUŠ Votice mě učil pan učitel Jiří Sedláček. Na hodiny s ním moc ráda vzpomínám, vždy ke mně byl laskavý a trpělivý, velice mě podporoval a moje klavírní začátky byly díky němu zábavné a velmi příjemné. Nikdy jsem se kvůli hodinám nestresovala, naopak jsem se na ně vždycky těšila a mnohé jsem si z nich odnesla. Právě z jeho iniciativy jsem později začala jezdit na své první hodiny s panem profesorem Michalem Rezkem, který mě připravoval na přijímačky na Pražskou konzervatoř.

U Michala Rezka momentálně studuji již čtvrtým rokem a nemůžu být spokojenější. Hodiny s ním jsou pro mě nejpříjemnější částí dne. Sedli jsme si s ním hudebními preferencemi, vkusem, ale i jako lidi. Vždy mi dopřává maximální interpretační svobodu, je velmi ochotný a zábavný. V jeho hodinách panuje naprosto pohodová atmosféra, ale zároveň mě vždy motivuje a nabije svojí pozitivní energií. Jsem mu moc vděčná za všechno, co pro mě dělá.

Účastnila jste se různých hudebních soutěží. Jaké soutěže to byly, kterých si považujete nejvíce a jaký pro vás měly přínos?
Soutěže pro mě nikdy nebyly prioritou, což trvá dodnes, ale určitě jsem si z nich odnesla spoustu různých zkušeností, které mě někam posunuly. Největším úspěchem je pro mě asi 1. místo na Mezinárodní smetanovské soutěži a absolutní vítězství v soutěži Camerata Teplice s klavírním triem, které bylo super v tom, že jsme ho slavily ve třech.

Co považujete za svůj největší úspěch?
To je těžké rozhodování. Samozřejmě beru jako největší úspěchy pozitivní ohlasy po koncertech a to, když někoho zaujme moje hra a něčím mu utkvím v paměti. Skvělou zkušeností byla také například reprezentace České republiky na Mezinárodní přehlídce mladých umělců v Kosovu, všemožné koncerty a projekty nebo samozřejmě výhry ze soutěží. Jako úspěch ale třeba také beru to, že jsem při cvičení všech Chopinových etud ještě neskočila z okna.

Jaký je váš profesní vzor?
Vzorem je pro mě mnoho lidí z úplně odlišných světů. Je spousta klavírních interpretů, které neskutečně obdivuji a dokázala bych je poslouchat celé dny. Mezi ně patří třeba Garrick Ohlsson, Martha Argerich, Nikolai Lugansky, Vladimir Ashkenazy a mnoho, mnoho dalších. Nerada bych ale přišla o originalitu, a proto se snažím je brát spíše jako inspiraci, než jako vzor. Samozřejmě se nejvíc učím od svého pana profesora, který mě ale nikdy nenutí být něčím, čím nejsem. Mimo to mě taky inspirují zajímaví lidi kolem mě, kterých je naše škola plná.

Kam byste to chtěla ve svém oboru dotáhnout?
Chtěla bych se živit hudbou, mít barevný a zajímavý život, co nejvíc toho objevit a zkusit, a být pro lidi inspirací.

Jakou hudbu provozujete nejraději?
Nejraději hraju hudbu, která ve mně vyvolává silné emoce a také technicky náročné skladby, které mě posouvají dál. Vždy jsem měla největší vztah asi k romantismu a moderní hudbě. Moc ráda taky hraju se svým klavírním triem nebo si brnkám pro radost nějaké jazzové kousky.

Jakou hudbu ráda posloucháte?
Nejraději poslouchám klasickou hudbu a jazz. Líbí se mi když se tyto dva žánry mísí.

Celkově si vybírám hudbu k poslechu podle nálady. Samozřejmě poslouchám klasickou hudbu romantismu a 20. století, jazz mě nikdy neomrzí, ale často také zabrousím i k alternativním žánrům, mám třeba ráda skupinu Radiohead. Celkově se stylově nijak neomezuji, ráda si poslechnu cokoliv zajímavého.

Jak trávíte volný čas a jaké jsou vaše mimohudební koníčky?
I když zrovna necvičím na klavír, tak většinou dělám aktivity spojené s hudbou. Ve svém volném čase třeba píšu písničky, hraju s kapelou, učím se na kytaru, chodím na koncerty a nebo něco poslouchám. Moc ráda taky čtu, kreslím, nebo se chodím projít. Zajímám se taky o udržitelnou módu, začala jsem tetovat, vyrábím vše, co se vyrobit dá, a celkově mě baví kreativní aktivity, u kterých můžu využít všechny svoje nápady.

Co vám dokáže udělat největší radost?
Radost mi dělá nespočet věcí. Třeba když mám produktivní den, hezky si zacvičím, zasměju se svým panem profesorem, pokecám si s mamkou, někdo ocení mojí dobře odvedenou práci, podaří se mi koncert nebo máme super zkoušku s triem a pak o tom všem jdu říct kamarádům do kavárny.

Jaké je vaše největší přání?
To se nesmí říkat, jinak se to nesplní…

Přejeme hodně štěstí a úspěchů ve vašem osobním i profesionálním životě!

Slovo profesora Michala Rezka:
Veru nebo Verča, tak říkáme Veronice v naší klavírní třídě na Pražské konzervatoři, kde se poprvé objevila jako malá, okatá a usměvavá dívka se svým panem učitelem. Mohlo jí být tak dvanáct let, ale vypadala na devět. První, co mě ihned oslovilo, byla její přirozenost a upřímnost, s jakou dávala najevo radost ze života, radost ze všeho, co činí a dělá, včetně hry na klavír, kterého se zmocňovala svým osobitým a jak jinak, šťastným způsobem. Postupem času jsem se seznámil s téměř celou rozvětvenou rodinou a pochopil jsem, že ta nenucenost a přirozenost je její vlastností, která se na Veroniku tak pozitivně přenáší a vytváří jí skvělé podmínky, aby ve dnešním světě mohla zůstat sama sebou. Bylo to pro mě jakési zjevení, měl jsem před sebou individualitu, která se nejen chovala, ale i hrála na klavír tak, jak hudbu vnímala a cítila. Díky jejímu učiteli a rodičům se jí nepodařilo to, co mnohým jiným, totiž být cvičenou opičkou, která do nejmenšího detailu plní u nástroje všechny příkazy, aniž cítí, proč tak činí. Nějak jsem u ní nemohl najít ty velmi časté přehorlivé agogické kreace, pod nimiž se i ta nejkrásnější hudba stává něčím umělým, ani jsem nenašel natrénované divadelní představení plné teatrálních pohybů, to divné mávání křídel a kroužení celým tělem, aby to jakoby vypadalo muzikálně, ani se nestihla naučit ty zasněné pohledy do stropu se zjevně nahraným exaltovaným prožitkem, vhodným pro osmdesátileté matadory klavírní hry. Prostě nic… Veronika seděla a radostně hrála se vším, co v jejím věku ke hře na klavír patří. I její drobné nedostatky a hudební nedokonalosti byly jaksi samozřejmé a přirozené.

V současnosti, tedy po nějakých sedmi či osmi letech vyplněných soustředěnou a intenzivní prací mohu říci, že se vlastně vůbec nic nezměnilo. Snad tedy kromě repertoáru. Veronika umí zahrát všech dvacet čtyři Chopinových etud, umí oba sešity Brahmsových Variací na Paganiniho téma, nebo Mussorgského Obrázky z výstavy. Pojem „umí“ asi není ten pravý, prostě tak, jak v počátcích hrála instruktivní skladby, stejným způsobem hraje dnes ta nejnáročnější díla klavírní literatury. Nenuceně a jaksi přirozeně krásně. Asi už těžko bych spočítal ty stovky společně strávených hodin, kdy jsem si uvědomoval, jakou radost mi svou hrou přináší a jak mě v mé pedagogické práci inspiruje. Veronika má ještě jeden dar, který se nedá naučit, a sice schopnost svou radost z hudby přenášet na ostatní. Já to vím už dávno, ale její hra a projev se tak krásně poslouchá, dokáže publikum do svého světa vtáhnout a ukázat, jak jej vnímá a co jí hudba říká. Asi se pomalu dostávám do sfér, kde jaksi nedokážu najít ta správná a vhodná slova, lepší by bylo si přijít Veroniku poslechnout na koncert a užít si s ní to vše krásné, co dokáže svou hrou a projevem publiku dávat.

Veronika Lišková, narozena 28. listopadu 2004, je česká klavíristka. (Přečtěte si více…)