Sheku Kanneh-Masonovi takřka létaly jiskry od violoncella

Violloncelista Kanneh-Mason jako “superhrdina”

Sheku Kanneh-Mason je již v necelých šestadvaceti letech držitelem Řádu britského impéria a na Královské hudební akademii v Londýně jen co dostudoval, začal učit. V roce 2018 jej proslavilo vystoupení na královské svatbě prince Harryho s Meghan Markle, které se vysílalo do celého světa. Již v roce 2016 ovšem na sebe upozornil vítězstvím v soutěži BBC, kde získal cenu Young Musician Award jako první hudebník tmavé pleti v její dlouhé téměř čtyřicetileté historii.

Šostakovičův koncert pro violoncello a orchestr č. 1 Es dur je krásný, moderní a technicky velmi náročný. Šostakovič jej psal na tělo geniálnímu Mstislavu Rostropovičovi. Právě s tímto dílem Mason před devíti lety vyhrál soutěž BBC. Na jeho brilantním přednesu byla znát absolutní jistota, kterou má v tomto díle. Řekla bych, že po technické stránce jsem tak suverénní výkon v Šostakovičovi ještě neslyšela. V každém okamžiku, v každé zahrané notě byl dokonalý, v jakékoliv rychlosti a jakékoli poloze jeho prsty na hmatníku nacházely ty správné, přesné a dokonale intonované tóny. Po ostrém vstupu do první věty již začaly praskat první žíně na jeho smyčci a napětí ještě stupňoval. Že to umí rozjet, dokládá i historka, kdy mu ve stejném koncertu dvakrát praskla struna. Poprvé ji opravil v zákulisí, ale když se to stalo podruhé, sáhl po violoncellu jednoho z hráčů orchestru a na zapůjčené cello koncert dohrál. Pro většinu hudebníků by to byl zlý sen. Menzury nástrojů nejsou stejné, zatímco o intonaci rozhodují i zlomky milimetrů. Proto mě napadlo přirovnání Masona k Avengers, což jsou filmoví superhrdinové se zvláštními superschopnostmi.

Jeho neobyčejná technická zdatnost se často ocitala na hranicích možného – například v ďábelsky rychlé závěrečné větě Allegro con motto. Ale současně ukázal i velké charisma: druhá část Moderato zněla prostě a přitom naléhavě jako vroucí modlitba, Cadenza – sólová část bez orchestru – byla zahrána s velkým srdcem, s vysokou tónovou kulturou stejně jako flažoletové dvojhmaty v pasáži se zvonkohrou, opět čisté bez jediného kazu.

Mason hraje, jako by cello bylo jeho součástí, uvolněně, s pohledem upřeným mimo, někam do dálky, na prsty a hmatník se ani nedívá. Vnímá jen hlas svého cella s orchestrem. Ostatně jeho nástroj má vzácnou zvukovou kvalitu – pochází z dílny Mattea Goffrillera z roku 1700.

Po doznění čtvrté věty zavládlo v sále na okamžik ohromené ticho, pak ovšem nadšené ovace nebraly konce. Mason je kupodivu přijímal velmi skromně, až s plachostí. Jako přídavek mladý hudebník uvedl sólové Prelude III mladého britského skladatele Edmunda Finnise.

Také orchestr České filharmonie pod vedením Semjona Byčkova odvedl vynikající práci. Bylo vidět, že Byčkov je ve svém živlu, závěr byl skutečně strhující, ale nejvíce jsem ocenila jemné až strašidelně přízračné pasáže v Moderatu, pianissima pod flažolety, bezchybná byla sóla flétny s pikolou, klarinetu nebo horny.

Ještě před Šostakovičem zazněla v menším obsazení orchestru Haydnova Symfonie č. 44 c moll. Byčkovovo pojetí mě nadchlo: zatímco jsme u klasicistních symfonií zvyklí na určitou střídmost a někdy až akademičnost, mechanické střídání dynamiky po čtyřtaktích a podobně, Byčkov nám odhalil Haydna zpěvného, melodického, v měkkých konturách se šťavnatými tématy (líbezné Adagio). Orchestr hrál měkkým tónem, ale kurážně. Hezky vystupňované Finale s přesnými a zajímavými akcenty narůstalo a sílilo dirigentovi pod rukama, bylo to mistrovské provedení.

Semjon Byčkov zkrotil Beethovenovu symfonii

Druhá polovina večera pro mě už nebyla tak zajímavá, Beethovenova druhá symfonie D dur, op.36 působila vcelku standardně, i když je potřeba pochválit dechovou sekci, která zde má řadu výrazných samostatných míst a zvládla je s elegancí. Od třetí věty Scherzo se v symfonii objevují velké dynamické kontrasty, i když se Byčkov snažil, aby hlučné pasáže nepřevážily a držel orchestr spíše na uzdě. Asi tím chtěl oponovat dobové kritice, která ranou Beethovenovu symfonii přirovnala ke „křiklavé obludě, zasaženému, divoce se svíjejícímu drakovi, který nemůže umřít a který zuřivě mlátí kolem sebe vztyčeným ohonem, ještě když krvácí z posledního.“ Místo obludy nám dirigent do Rudolfina přivedl celkem pohodovou a krotkou verzi Beethovena.

Česká filharmonie: Sheku Kanneh-Mason
19. února 2025 19:30 hodin,
Rudolfinum, Dvořákova síň

Program:
Joseph Haydn: Symfonie č. 44 e moll, Hob I:44 (22′)
Dmitrij Šostakovič: Koncert pro violoncello a orchestr č. 1 Es dur, op. 107 (30′)
Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 2 D dur, op. 36 (32′)

Účinkující:
Sheku Kanneh-Mason – violoncello
Semjon Byčkov – dirigent
Orchestr české filharmonie