Šimon Kubáň: Horizont událostí je jako černá díra – když překročíte hranici, není cesty zpět

Vaše nová choreografie Horizont událostí vznikla na hudbu Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka. Co vás přivedlo k této kombinaci?
Tato kombinace vzešla z příležitosti, která se naskytla: Letos slavíme významná výročí tří velkých českých skladatelů – Janáčka, Smetany a Dvořáka. Balet Praha Junior připravuje k této příležitosti večer s názvem Suity ¾, který uvede 3. listopadu v Divadle na Vinohradech. Jde o představení složené ze čtyř choreografií na hudbu těchto velikánů a já jsem autorem jedné z nich. Původně jsem zamýšlel vytvořit dílo ze tří částí, kde by každý skladatel měl svůj prostor, ale postupně jsem došel k tomu, že každý je natolik specifický, že bude lepší se soustředit na dva z nich.

Od Dvořáka jsem si vybral jeho ikonickou symfonii Z Nového světa, konkrétně závěrečnou čtvrtou větu, i když jsem dlouho zvažoval i větu druhou. U Smetany mě zaujala méně známá skladba Má hvězda pro ženské hlasy, kterou jsem objevil při studiu jeho díla. Okamžitě mě oslovila, protože perfektně zapadá do mého konceptu inspirovaného vesmírem. Pro zajímavý kontrast k monumentalitě Dvořákovy symfonie jsem ji doplnil Smetanovou minimalistickou klavírní skladbou.

Název Horizont událostí zní poměrně tajemně. Co se za ním skrývá?
Je to pojem označující pomyslný povrch černé díry. Představuje hranici, za kterou už nedohlédneme, protože věda zatím nemá prostředky, jak prozkoumat, co se tam odehrává. Je to bod, odkud není návratu – když jej překročíte, můžete už jen čekat na následky svých činů. Tento koncept mě fascinuje a prolíná se celou choreografií.

Jak rozsáhlé je toto dílo a pro kolik tanečníků jej připravujete?
Je to osmnáctiminutová choreografie pro šestnáct tanečníků. Vytvořil jsem k ní i návrhy kostýmů, což je pro mě úplně nová zkušenost.

V minulosti jste zmiňoval jako svůj velký vzor choreografa Jiřího Kyliána. Měl jste příležitost s ním pracovat?
Před čtrnácti lety jsem tančil v Kyliánově choreografii Un ballo v Baletu Jihočeského divadla. Byla to moje jediná přímá zkušenost s jeho tvorbou, jinak jsem ho obdivoval spíše zpovzdálí. K tomu, abychom si popovídali, zatím nedošlo. Fascinuje mě především jeho umělecký vývoj a odkaz, který zanechal. Je úžasné, že Jiřího Kyliána tanečníci po celém světě respektují a znají. Jeho vliv na taneční umění je skutečně globální.

V současnosti se věnujete jak choreografii, tak pedagogické činnosti. Které z těchto rolí dáváte přednost?
Tyto role se vlastně krásně doplňují. Když učíte, můžete si své tanečníky připravit tak, aby do choreografie vstupovali lépe vybaveni. Vyučuji v Tanečním centru Praha, což je konzervatoř a gymnázium, a vedu workshopy u nás i v zahraničí. Pedagogická práce je nádherná v tom, že vidíte, jak lidé rostou – musíte jim předávat detaily, pracovat s jejich pocity, korigovat je.

Ale kdybych si měl vybrat, více mě naplňuje choreografie. Myslím si však, že dobrý choreograf musí být zároveň i dobrým pedagogem a mentorem. Musí umět tanečníky motivovat a vést je k tomu nejlepšímu výkonu. Jde to ruku v ruce. Čím zkušenějším pedagogem se člověk stává, tím lepším může být choreografem.

Co považujete za nejkrásnější moment při vytváření nové choreografie?
Jednoznačně samotný začátek tvůrčího procesu. Je to nesmírně hravé období, kdy pustíte hudbu naplno a necháte se unášet momentální inspirací. Pozdější fáze, kdy se choreografie čistí a analyzuje, už není tak vzrušující, i když je samozřejmě nezbytná pro výslednou kvalitu díla.

Kde hledáte inspiraci pro svou tvorbu?
Moje choreografie jsou vlastně fragmenty mého života. Bez ohledu na název vždy vyprávějí o mých zkušenostech, myšlenkách nebo prožitcích. Mohou reflektovat něco, co jsem s někým zažil, nebo směr, kterým bych se chtěl vydat. Je to vždy odraz mého bytí, který pak zabalím do názvů, hudby a pohybu.

Kolik choreografií jste už vytvořil? Máte raději kratší formáty, nebo byste rád tvořil delší díla?
Vytvořil jsem zhruba 50 choreografií, většinou kratších, v rozmezí 5–30 minut. Zatím jsem nic delšího než 32 minut neudělal. Kratší formáty mi vyhovují, jsou to takové miniatury, ale samozřejmě bych rád v budoucnu zkusil něco rozsáhlejšího, pokud by k tomu byla příležitost.

Měl jste někdy chuť s taneční tvorbou skončit?
Prošel jsem si obdobím velké frustrace. Zažil jsem asi tři roky, kdy se příliš nedařilo a nic se nedělo. V takové situaci začnete vidět svět černobíle a vnitřní motivace slábne, zvlášť když se to projeví i finančně a začne omezovat běžný život. Byl moment, kdy jsem chtěl skutečně odejít, ale nakonec jsem pochopil, že je to můj osud, kterému neuniknu – a ani nechci. Tanec si mě vždycky našel a přivedl zpět.

Co chystáte do budoucna?
Momentálně vytvářím choreografii pro Northern California Dance Conservatory, což probíhá online. V Kalifornii mám více kontaktů a v horizontu jednoho až dvou let tam plánuji udělat takové menší turné. Chystám se do Košic na konzervatoř a na workshopy do Varšavy. Pokračuje i moje spolupráce s tanečním souborem Merge Dance Theatre v australském Brisbane. Rozjednané mám i nějaké projekty v Maroku, na Blízkém východě a spolupráci s Kolumbijskou univerzitou v New Yorku. Plánovaná cesta do Bejrútu musela být kvůli současné situaci v Libanonu bohužel zrušena. Těším se také na další spolupráci s newyorským tanečním souborem ACPW Company, se kterým jsem měl minulý rok úspěšnou premiéru.

Pociťujete před premiérou trému?
Je zajímavé, jak se to změnilo. Jako tanečník jsem míval příjemnou „minitrému“, která mě spíše povzbuzovala k lepšímu výkonu. Vždy jsem se snažil k práci přistupovat zodpovědně, abych mohl jít na jeviště s jistotou. Jako choreograf už trému nemám – v momentě, kdy se zvedne opona, nemůžu už nic ovlivnit. Stává se ze mě konečně divák a mohu tanečníkům přát, aby si představení užili. Samozřejmě by mě mrzelo, kdyby se choreografie publiku nelíbila, ale v okamžiku premiéry už dílo patří tanečníkům a divákům.

A co byste chtěl, aby si diváci po zhlédnutí vaší novinky z divadla odnesli?
Tvořím pro všechny diváky bez rozdílu – nezáleží na tom, jestli jsou znalci tanečního umění nebo naprostí začátečníci. Je to jako s obrazem – nepotřebujete znát techniku malby nebo umělcův životopis, abyste věděli, jestli vás dílo oslovuje.

Ve Smetanově části bych rád, aby byli diváci zasaženi niterněji, duchovněji, aby je povznesla do jiných rovin a pohladila na duši. U Dvořákovy části by měli pocítit její energii a dynamiku. Je fascinující, že Dvořák tuto skladbu komponoval během svého působení v New Yorku, byl inspirován ruchem a tempem velkoměsta. Skladba má i zajímavý vesmírný přesah – Neil Armstrong ji vzal s sebou na misi Apollo 11. Upřímně doufám, že kdyby měl Dvořák možnost vidět moji interpretaci své hudby, našel by v ní něco, co by ho zaujalo.

Šimon Kubáň je tanečník, choreograf a taneční pedagog, absolvent konzervatoře Taneční centrum Praha (2010). Choreografické tvorbě se věnuje od roku 2009. Přečtěte si více zde…