Sir Simon a jeho mistrovská pocta: Když česká hudba dýchá plnými plícemi

Dělat dvakrát totéž je zatraceně těžké

Antonín Dvořák napsal druhou řadu Slovanských tanců v r. 1886 na přání svého ´dvorního´ berlínského nakladatele Fritze Simrocka. Ten si je u Dvořáka objednal na základě obrovského úspěchu první řady, kterou ve verzi pro čtyřruční klavír skladatel zkomponoval v r. 1878. Celých osm let trvalo Simrockovi, než Dvořáka ke druhé řadě přemluvil. „Dělat dvakrát totéž je zatraceně těžké!“, vysvětloval mu skladatel.

Simrock se nedal – a tak Dvořák začal osm let po první řadě komponovat v listopadu 1886 i druhou a odmítání se změnilo ve skladatelské nadšení. „Slovanské tance mě velice baví a myslím, že budou zcela jiné (žádný žert a žádná ironie!),“ píše Simrockovi. Dokončil je 5. ledna 1887, ale tentokrát již přímo ve dvou verzích, jak pro čtyřruční klavír, tak pro orchestr. Druhá řada je skutečně charakterově odlišná od první, však také vznikla po dílech jako byla Sedmá symfonie či oratorium Svatá Ludmila. Inspiroval se nejen tanci českými (skočná a špacírka) či valašsko-slovenským odzemkem, ale i dalšími slovanskými oblastmi, a tak jsou ve druhé řadě zastoupeny i dvě ukrajinské dumky, polská polonéza, srbské kolo a uzavírá ji opět česká, básnivě pojatá sousedská.

Tance druhé řady přinášejí celou paletu nálad, instrumentace orchestrální verze se vyznačuje rafinovaností, každý tanec je v kompozici vysoce stylizovaný, není ani tak ztvárněním tance, jako virtuózním hudebním kusem s osobitým charakterem a jedinečnými finesami.

Sir Simon Rattle interpretoval tyto Dvořákovy romantické skladby s lehkostí a důrazem na jejich taneční ráz. Za využití široké dynamické škály od jemných pianissim k burácivému forte a díky tempové vyváženosti zachytil v tanečnosti jejich odlišnosti a nuance. V rychlých tancích vynikla bravura a špičková technická úroveň filharmoniků, v lyrických zachytil Rattle jejich specificky úchvatnou poetiku, s až jímavou niterností vyzněl Tanec č. 8 – závěrečná sousedská, která je ve své podstatě vlastnímu tanci už hodně vzdálena. Vyznívá nostalgicky, jako když dva lidé už dávno odrostlí tanečním střevícům, ponořeni do vzpomínek, zpovzdálí sledují na parketu jiné, mladší.

Glagolská mše jako hudební drama: Síla, napětí a monumentalita

Glagolskou mši, kantátu pro sóla, smíšený sbor, orchestr a varhany Leoše Janáčka (1854–1928) má Česká filharmonie stabilně ve svém repertoáru. Jen v loňském roce ji provedli filharmonici čtyřikrát, s Jakubem Hrůšou v hamburské Elbphilharmonie a londýnské Royal Albert Hall, Semjon Byčkov ji dirigoval v karlovarském Thermalu a newyorské Carnegie Hall.

Glagolská mše je výlučné a svébytné dílo. Janáček ji komponoval v 1926 během třítýdenního letního pobytu v Luhačovicích na staroslověnský překlad latinského textu katolické mše. Ačkoliv zhudebnil liturgický text, není Glagolská mše skladbou ryze duchovní, má širší rozměr. „Chtěl jsem zde zachytit víru v jistotu národa na podkladě ne náboženském, ale na tom mravním, silném, který si bere Boha za svědka“, uvedl Janáček v této souvislosti. Po hudební stránce důsledně zachovává ve své Glagolské mši oratorní styl, skladba je vážná ve výrazu, působivá skrze svou monumentálnost snoubící se s vnitřní čistotou až prostotou, která prosvítá mezi řádky notové osnovy.

Simon Rattle plasticky odstínil v orchestru jednotlivé hudební plochy, jeho provedení respektovalo pro Janáčka typické ostré hudební kontury. V Rattlově pojetí vyzněl celek spíše dramaticky, místy získával dokonce povahu jevištního díla. Podstata Janáčkovy mše promlouvala v tomto pojetí k publiku s velkou silou, precizně hrající orchestr byl perfektně vyrovnán ve všech nástrojových sekcích, jeho členové hráli s obrovským nasazením a silným vnitřním zaujetím. Křišťálově čistá byla působivá sóla koncertního mistra Jiřího Vodičky.

Polská sopranistka Iwona Sobotka, host předních světových scén, spolupracuje se Simonem Rattlem dlouhodobě, ve svém repertoáru má mj. i Dvořákovu Rusalku. Vládne barevným hlasem velkého objemu vyrovnaným v celém rozsahu. Náročný part Glagolské mše interpretovala od prvního taktu do posledního velkooperně. Pro mimořádně obtížná tenorová sóla má zkušený Pavel Černoch výborné dispozice, v časté vysoké poloze se pohybuje suverénně, jeho hlas má však lyričtější charakter, a tak někdy ve zvuku orchestru zanikal. Jan Martiník zpíval svůj středně velký basový part přesvědčivě, podobně jako Lucie Hilscherová rozsahem menší altový. Varhaník Petr Čech prokázal hráčskou virtuozitu, sólové tak zvané Postludium by získalo lepší melodickou přehlednost i výraznější registrací.

Pražský filharmonický sbor precizně nastudovaný Lukášem Vasilkem podal plně vyrovnaný výkon a docílil krásného sytého zvuku.

Jak je dnes bohužel obvyklé, byla srozumitelnost zpívaného textu u sólistů i sboru minimální.

Interpretace děl Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka z ´ruky´ Simona Rattla vycházela z pochopení a respektu k nim, reflektovala specifika děl obou autorů, u Dvořáka nezapomněla na českou zpěvnost, u Janáčka na jeho svérázný hudební jazyk. Obdivuhodný výkon České filharmonie byl precizní po technické stránce a vysoce muzikální.

Provedení však naráželo na jednu podstatnou věc – na limity Dvořákovy síně Rudolfina. V její problematické akustice se slévaly především v rychlých pasážích mnohé tóny (slyšeno z 10 řady) a řada z fines jak Dvořákových Slovanských tanců, tak Janáčkovy Glagolské mše byla málo zřetelná. Můžeme jen doufat, že Rattlovu interpretaci nejen českých hudebních skvostů bude publikum moci ocenit a plně si při tom vychutnat krásu podmanivého zvuku České filharmonie a virtuozitu jejích hráčů v akusticky adekvátnějším prostoru, kterým by měla být plánovaná Vltavská filharmonie. K jejímu vybudování už je nejvyšší čas.

Důstojný epilog Roku české hudby 2024

Simon Rattle se ve vzpomínkách vrací v rozhovorech ke skutečnosti, že si jako malý chlapec kupoval nahrávky České filharmonie a že jeho velkou inspirací byl Karel Ančerl. Svůj čerstvý post u českých filharmoniků přijal s dovětkem „k poctě Rafaela Kubelíka“, neboť Kubelík byl a Rattle je šéfdirigentem Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu. Simon Rattle tak složil poklonu svému předchůdci a české hudbě a nepřímo tím laskavě připomenul, že dnešek vyrůstá z minulosti, že v návaznosti na velké osobnosti je naše přítomnost a budoucnost.

Simon Rattle je velkým propagátorem české hudby v zahraničí a – jak paradoxní – je jejím propagátorem také v samotné České republice. Jeho koncert byl i vzhledem ke všem těmto souvislostem jakýmsi neoficiálním, důstojným a působivým epilogem Roku české hudby 2024. Za to všechno, za úctu k české hudební historii, k jejím osobnostem, k jejím kořenům a za prostou uměleckou pokoru patří siru Simonu Rattlovi naše úcta a náš dík. K 70. narozeninám mu přejeme, aby mu jeho mladistvý elán vydržel co nejdéle.

Česká filharmonie • Simon Rattle
29. ledna 2025, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň, Praha

Program:
Antonín Dvořák: Slovanské tance, op. 72 (35′)

— Přestávka —

Leoš Janáček: Glagolská mše, kantáta pro sóla, smíšený sbor, orchestr a varhany na staroslověnský text (45′)

Účinkující:
Iwona Sobotka – soprán
Lucie Hilscherová – alt
Pavel Černoch – tenor
Jan Martiník – bas
Petr Čech – varhany

Pražský filharmonický sbor
Lukáš Vasilek – sbormistr

Česká filharmonie
Simon Rattle – dirigent