Škatulkování hudby nemám rád, říká britský tenorista Mark Padmore

Ještě do prázdnin – prakticky již za měsíc, 1. června – se v Praze objeví přední britský tenorista Mark Padmore (1961), aby se společně se svým krajanem Paulem Lewisem představil v romantickém písňovém repertoáru, v Beethovenovi a Schubertovi. Pražské jaro tak při jednom z festivalových večerů představí špičkového umělce, na koncertních pódiích vystupujícího s řadou významných orchestrů a dirigentů – od Orchestra of the Age of Enlightenment až třeba po amsterdamský Royal Concertgebouw Orchestra, od Johna Eliota Gardinera po Colina Davise – či s nejedním z renomovaných klavíristů a komorních sólistů. Opakované ovace prakticky po celém světě přitom Mark Padmore sklidil především v tenorových partech Bachových Matoušových i Janových pašíjí.

Nepřehlédnutelné je ale i tenoristovo působení v opeře. V posledních letech měl Mark Padmore úspěch mimo jiné v hlavní roli nové opery Harrisona Birtwistlea The Corridor na festivalech v Aldeburgh a Bregenzi či jako Tom Rakewell ve Stravinského Životě prostopášníka v Théâtre Royal de la Monnaie v Bruselu, uznání mu přinesl i Jephta v Händelově oratoriu v provedení Velšské národní opery. Ztvárnil rovněž roli Petera Quinta v Brittenově opeře Utahování šroubu v oceňovaném televizním snímku BBC a také titulní roli v Mozartově Titovi v nahrávce pro Harmonia Mundi, pod vedením René Jacobse.



Pokud vím, se zpěvem jste začínal v kostelním sboru. Neměl jste v té době sólové ambice? Nevadilo vám při sborovém zpěvu, že váš hlas byl „pouze“ jedním z mnoha? A kdy přesně později přišla ta chvíle zkusit to se zpíváním sólově?

Možnost zpívat ve sboru Kings‘ College mně velmi pomohla v poznání repertoáru. Také jsem si hodně užil jedné z nejkrásnějších budov Anglie, a to skoro každý den po dobu tří let. Člověk si prostě něco odnese z každé situace nebo zkušenosti. Právě působení ve sboru třeba utuží disciplínu. Sólovou kariéru jsem vlastně nikdy neplánoval. Jen jsem se snažil co nejlépe využít každé příležitosti, což dělám dodnes.

Učil jste se také hrát na klavír a na klarinet. V čem přesně vám tahle zkušenost pomohla při zpívání?

Když je člověk hudebně vzdělaný a má všeobecné kulturní základy, může mu to v kariéře zpěváka velmi pomoci. Mě osobně velmi unavují takzvané nádherné hlasy, které ale jinak nemají co říci…

Dokázal byste sám svůj hlas popsat? To, jaký podle vás je? A v čem jsou jeho hlavní přednosti?

Víc než samotný hlas mě zajímá to, co dokáže skutečně říci. Svoje hlasové limity se musím snažit akceptovat, ale nakonec vždy vítězí imaginace.
Soudě podle vašeho repertoáru máte nejspíš hodně blízko k takzvané staré hudbě. Proč? Máte snad pocit, že právě ta je pro váš hlas nejvhodnější?

To, jak se hudba někdy škatulkuje, opravdu nechápu. Bach je pro mě stejně moderní jako Britten. Pokud je hudba skvělá, je současná. Zpívám Bacha, Händela, Schuberta, Beethovena, Schumanna, Wolfa, Faurého, Janáčka, Berga, Mahlera, Brittena, Henzeho, Birtwistla… Skvělá hudba prostě pro mě skvělou zůstane

Nedá mně to se nezeptat i na jednuz vašich rolí z repertoáru dvacátého století – na Stravinského Toma Rakewella. Nádherná role! Jak se v ní cítíte? A přece jen: Jak hodně odlišné je pro vás zpívat tohoto Stravinského při porovnání třeba s Bachem?

Stravinskij tu báječnou roli napsal sice pro tenora, ale napsal ji pro zpěváka velmi známého z muzikálů, pro Roberta Rouncewella. Jedním z důvodů úspěšnosti té opery je velmi dobré libreto od Wystana Audena a Chestera Kallmana, a také to, že Stravinskij si uvědomoval, že slovo musí být srozumitelné. Jinak co se samotného zpívání Toma Rackewella týče, necítím se v něm příliš odlišně od Evangelisty.

Jak už jste zmínil, ve vašem repertoáru je i váš krajan Benjamin Britten. Jaký k jeho tvorbě máte vztah?

Britten psal tenorové party pro svého partnera Petera Pearse. Oba pánové přitom projevovali hluboký zájem o slovo a poezii, o čemž velmi často také diskutovali, a tak Benjamin Britten vždy pracoval s velmi dobrým textem. Jeho opery mají velmi dobrý literární základ. Podle mě je nezbytné zamyslet se nad tím, proč si Britten vybíral ta témata, která si vybíral. Jako zpěvák musím mít tím kterým příběhem lidem co říci.

A co Beethoven a Schubert, se kterým přijedete do Prahy? Jak se jako interpret na ty skladby díváte? Zpíváte rád písňový repertoár jen s klavírem?

Písňový repertoár je jedním z největších hudebních pokladů, které máme. Schubert je nekonečným zdrojem inspirace, s více než šesti stovkami písní. Beethoven sice psal daleko méně vokálních skladeb, ale jeho An die ferne Geliebte (Vzdálené milé) je dílem génia. A mít možnost interpretovat tyto písně s tak dobrým klavíristou, jako je Paul Lewis, je prostě báječné.

A na co ze svých dalších pracovních povinností se nejvíc těšíte?

Harrison Birtwistle pro mě píše novou partituru, což mě velmi těší. Také mám příležitost si znovu zazpívat Bachovy Matoušovy pašije s Berlínskou filharmonií v dobře zavedené verzi Petera Sellarse, což považuji za jeden z vrcholů mojí kariéry. A příští rok, kdy to bude sto let od narození Benjamina Brittena, budu zpívat ve Válečném requiem s Marissem Jansonsem, také mě čeká kapitán Vere v Brittenově Billy Buddovi v Glyndebourne.

Díky za rozhovor!

www.markpadmore.com

Ptal se Vít Dvořák
Foto Marco Borggreve 

Související články


Napsat komentář