Skladatel Ivan Danko: Hoboj svými sóly dokáže zasáhnout přímo do srdce

Dnes patří slovenský virtuóz Ivan Danko mezi nejvýznamnější světové hobojisty. Působí jako profesor na Anton Bruckner Privatuniversität Linz a jako první sólový hobojista orchestru Státní opery ve Stuttgartu. Určujícím v jeho uměleckém růstu se mu stalo studium u profesora Günthera Passina na Hochschule für Musik und Theater v Mnichově, kde Ivan Danko studoval v letech 1999–2005. Debutové album Oboe Ivan Danko (Slovak Radio Records, 2008), které nahrál s klavíristou Ladislavem Fančovičem, získalo několik ocenění mezinárodní kritiky. Následovala 1. cena na Mezinárodní soutěži Huga Kaudera v New Havenu v USA (2009), kde premiéroval jeho Koncert pro hoboj a smyčcový orchestr (1926). Česko-rakouský skladatel Hugo Kauder (1888–1972) se stal pro Danka symbolem zapomenutých autorů, kterým byla kvůli nepříznivé historické konstelaci upřena posmrtná sláva. Popsaná okolnost vedla v roce 2009 k založení Hugo Kauder Trio (Ivan Danko – hoboj, Robert Lakatoš – viola, Ladislav Fančovič – klavír). Soubor pravidelně koncertuje v Evropě a USA a vydal dvě alba. Jako sólista Ivan Danko vystupoval s mnoha významnými orchestry (jmenujme například Stuttgartský státní orchestr, Frankfurtské sólisty, Cappellu Istropolitana, Orchestre Solistes Européens Luxembourg, Sofijskou filharmonii, Symfonický orchestr Bulharského národního rozhlasu, Státní filharmonii Košice, Moravskou filharmonii Olomouc, Symfonický orchestr Slovenského rozhlasu a další).

Jste studiem i prací spojen s Vysokou školou hudby a divadla v Mnichově a poznal jste též další vysoké hudební školy. Na mne například uvedená mnichovská instituce působila vždy velmi otevřeným, svobodomyslným dojmem. Můžete připojit své krátké srovnání slovenských, popřípadě českých, a hlavně zahraničních škol, se kterými jste přišel do styku? Máte nějaké osobní preference?
Hochschule für Musik und Theater München se stala mým osudem – nebo spíše můj učitel profesor Günther Passin, u kterého jsem měl tu čest studovat, byl mým osudem. Zpravidla to nebývají města, která si studenti vybírají pro svá studia. Výběr univerzity je obvykle ovlivněn konkrétním učitelem. V současné době existuje v Německu 24 hudebních univerzit. Metropole jako Mnichov, Berlín nebo Kolín nad Rýnem nemusí být nutně zárukou kvalitního studia. Často jsou to i menší města jako Rostock, Trossingen, Lübeck, kde lze nerušeně a soustředěně studovat u „správného“ učitele. Je to vždy individuální a liší se to nástroj od nástroje.

Srovnání s veřejnými vysokými školami na Slovensku asi vynechám, nebyla by to férová konfrontace. Zejména v Německu, Rakousku nebo i v Nizozemsku je tak pestrý kulturní život, taková koncentrace vynikajících umělců a taková rozmanitost, že srovnání se školami na Slovensku ani není možné. Výjimky samozřejmě potvrzují pravidlo. Není pochyb o tom, že máme vynikající studenty, umělce a učitele, kteří bez problémů obstojí v mezinárodní konkurenci, a to jak v České republice, tak na Slovensku.

V našich končinách je běžné, že hráč i toho nejlepšího orchestru v zemi ještě učí na konzervatoři nebo na základní umělecké škole. Je to obvyklé i ve Státní opeře v Stuttgartu, kde zastáváte funkci 1. hobojisty?
Je spíše výjimkou, že se orchestrální hráči vedle své profese věnují i jiným činnostem. Jedná se spíše o menší zakázky na hudebních školách, soukromou výuku nebo mistrovské kurzy. Často ani není legálně možné vykonávat dlouhodobě například dvě zaměstnání na plný úvazek. Od 1. října 2024 začínám svou novou životní etapu jako univerzitní profesor na Anton Bruckner Privatuniversität Linz. Abych se mohl plně věnovat své nové roli, snížil jsem svůj kontrakt ve Staatsoper Stuttgart na 50 %.

Mohl byste prosím naše čtenáře obeznámit s nástrojem, na který budete 5. října 2024 v Praze hrát vlastní skladbu, popřípadě zda nástroje měníte a používáte jiný pro orchestrální hru? Jak vůbec dnes hodnotíte výrobu hobojů?
Asi dvacet let jsem hrál na francouzský nástroj značky Marigaux. Kulatý a ušlechtilý zvuk hoboje je pro mě absolutní prioritou. V současné době hraji na mistrovský nástroj z dílny Jörg Huttenlocher – Tübingen, který mi byl vyroben na zakázku. Pro sólová vystoupení a orchestrální či komorní skladby nástroj neměním. Obecně platí, že hledání skutečně vynikajícího nástroje může být často zdlouhavé a frustrující.

Máte nějaké dramaturgické preference při vašich sólových vystoupeních? Všiml jsem si, že hrajete Koncert Jana Nováka, jsou mezi interpretovanými autory další Češi?
Koncert Jana Nováka byl pro mě příjemnou výzvou, kterou jsem před provedením s Moravskou filharmonií Olomouc neznal. Samozřejmě si vždy velmi rád zahraji krásný hobojový koncert Bohuslava Martinů, koncerty Františka Vincence Kramáře, vysoce virtuózní triové sonáty Jana Dismase Zelenky nebo expresivní Suitu pro hoboj a klavír Pavla Haase. U posledně jmenovaného bohužel není náš sólový repertoár tak rozsáhlý jako u ostatních nástrojů. Stále jsou k dispozici například koncerty Richarda Strausse, Bernda Aloise Zimmermanna nebo Johanna Sebastiana Bacha, které mohou svým obsahem a závažností konkurovat například houslovému sólovému repertoáru. Pro mě má však hoboj své výsadní místo v orchestrální a komorní hudbě, kde často hraje hlavní roli a svými sóly dokáže zasáhnout přímo do srdce.

Ve vaší diskografii je jméno skladatele Huga Kaudera (1888–1972), rakouského skladatele strhující pozdně romantické invence. Jak jste se s tímto u nás nedoceněným skladatelem seznámil? Mohl byste našim čtenářům doporučit pro vás významné skladby od uvedeného skladatele?
Tak tady mohu přímo navázat na předchozí otázku, protože Hugo Kauder pochází z České republiky, narodil se v Tovačově u Olomouce. Na jeho dílo jsem narazil zcela náhodou při hledání v internetových knihovnách skladeb pro klavírní trio s hobojem, violou a klavírem. Kauder pro tuto kombinaci nástrojů napsal v roce 1924 krásné 25minutové trio, v němž je slyšet vliv Brahmse a Rachmaninova, jeho židovský původ, ale hlavně českomoravský kolorit. Náš soubor, s nímž od roku 2009 vystupujeme společně s klavíristou Ladislavem Fančovičem a violistou Robertem Lakatošem, se jmenuje Hugo Kauder Trio – Kauder jako symbol zapomenutých skladatelů, kterým byl úspěch a sláva odepřena snad jen kvůli nepříznivé historické konstelaci. 

Kromě toho jsem v roce 2009 v New Havenu (USA) uvedl světovou premiéru jeho Koncertu pro hoboj a smyčcový orchestr (1928). V roce 2011 následovala živá německá premiéra pro Deutschlandradio Berlin. Velmi se mi líbila také Kauderova nádherná sedmnáctiminutová (!) Sonáta pro hoboj a klavír (1923). Také jeho smyčcové kvartety jsou naprosto úchvatné a mohu je všem vřele doporučit.

Jak jste se vzdělával ve skladbě? Jste autodidaktem či můžete jmenovat své významné pedagogy? Přiblížil byste prosím našim čtenářům nějaké specifikum metody vaší skladatelské práce?
Mé první kontakty se skladatelskou tvorbou byly již během studií na bratislavské konzervatoři. Bylo to především mé nadšení pro bachovský kontrapunkt a jeho analýzu. Poté jsem odešel do Mnichova studovat hru na hoboj a ve svých 21 letech jsem vyhrál konkurz na místo prvního sólového hobojisty ve Stuttgartu. Ke koncertování se přidala rodina a komponování zůstalo vždy na vedlejší koleji. Teprve v roce 2018 jsem pocítil, že nyní mohu ve svém životě najít místo a kapacitu pro komponování. Krátce poté přišlo to strašné období – covid. Byl to pro nás všechny šok, velmi negativní a depresivní zkušenost. Ale také jsem v celé té destruktivitě vycítil možnosti pro něco „nového“, jakýsi „restart“ nebo „reset“. Najednou jsem měl spoustu času, všechno stálo na místě a orchestry a celá kultura byly na posledním místě na seznamu priorit. Tehdy jsem se začal věnovat komponování na plný úvazek. V rámci soukromého studia jsem měl to štěstí, že jsem své skladby konzultoval se svým dlouholetým přítelem, dirigentem, skladatelem a klavíristou Konstantinem Ilievským (Universität für Musik und darstellende Kunst Wien, Konzervatorium Bratislava).

Co se týče mé skladatelské práce: vlastní skladby vnímám do značné míry jako interprety. Po 24 letech zkušeností orchestrálního hráče ve stuttgartském orchestru, kde má soudobá hudba velkou tradici, je mi jasné, jakou hudbu chci psát a jakou ne. Konkrétní představa o zvuku a jeho prožívání zblízka během uměleckého procesu je zlomovou preferencí. Mou nejdůležitější prioritou je věrohodnost pro interpreta i posluchače. Z pohledu interpreta je to proveditelnost a použitelnost. A z pohledu skladatele zase rovnováha mezi tónovou atraktivitou a možnostmi „nové“ hudby s rozšířenými technikami – tedy spojení tradiční a soudobé hudby.

Na koncertě 5. října 2024 s Pražskými komorními sólisty v kostele Šimona a Judy, který je věnován literárnímu odkazu Franze Kafky, zazní vaše skladba Proces. Mohl byste o ní před její premiérou poskytnout našim čtenářům bližší informace, případně návod, jak ji poslouchat?
Nerad bych posluchačům „vnucoval“ nějaké konkrétní představy, každý si v hudbě najde to své. Často mě překvapuje, co v lidech hudba dokáže vyvolat. V každém z nás se rodí jiná představivost – a tak to má být. Velmi rád si o tom s posluchači po premiéře popovídám. Snad jen prozradím, že ve své skladbě Proces se pomocí takříkajíc „kafkovského“ výběru sólových nástrojů (hoboj, Wagnerova tuba, cembalo) snažím navodit bizarní atmosféru románu, konkrétně z kapitol Zatčení, V chrámu a Konec.

Skladbu jsem založil na čtyřech tónech: ces-e-c-es (odvozeno od názvu Proces), které zaznívají v celé skladbě, ať už jako samostatné motivy, nebo jako součást zvukových shluků. Abych výstižněji vyjádřil bezvýchodnou a zoufalou situaci Josefa K., místy jsem záměrně opustil tonalitu a použil nové hráčské techniky, jako jsou takzvané multifonie nebo mikrointervaly v hoboji a Wagnerově tubě.