Skladatel Marc’Antonio Ziani by měl být známější, říká francouzská hudebnice Judith Pacquier

Za týden, 15. dubna 2025, uvedete v Brně se svým souborem Les Traversées Baroques oratorium La Morte vinta sul Calvario od skladatele Marca Antonia Zianiho. Vloni v létě jste tuto skladbu vydali na novém albu. Co je na této skladbě jedinečného?
Marc’Antonio Ziani je fantastický skladatel, bohužel ani zdaleka ne tak známý, jak by měl být. Napsal spoustu nádherné hudby, a to v období, které v dějinách hudby není až tak dobře prozkoumané, je stále co objevovat. Jeho oratorium La morte vinta sul Calvario Marca je jednou z takových polozapomenutých skladeb. Je jedinečné z mnoha důvodů – skladba je dobře kontrapunkticky promyšlená, hudba je složená s citem. Zároveň je to jedno z vůbec nejreprezentativnějších děl žánru zvaného „sepolcro“, tedy smuteční hudby. Je doložené, že se tato skladba prováděla se během oslav Velkého pátku ve Vídni. Oratorium jsme nahráli na CD z prostého důvodu – chceme posluchačům představit skladatelsky i posluchačsky jímavou hudbu, která by jinak upadala v zapomnění.

V souboru zastáváte dvě funkce – jste jeho umělecká vedoucí a zároveň v něm hrajete na dechový nástroj cink. V minulosti jste studovala i hru na zobcové flétny. Co vás přitahuje právě k dechovým nástrojům? Proč jim dáváte přednost například před zpěvem, smyčcovými či klávesovými nástroji?
Původně jsem chtěla být učitelkou sportu! Ale pak jsem jednou, ve svých čtrnácti letech, uslyšela zvuk cinku a nebylo cesty zpět, byla to opravdová láska na první pohled, nebo spíš poslech. Musela jsem však čekat až do svých devatenácti let, než jsem našla učitele a mohla na tento složitý nástroj začít hrát. Když s tímto nástrojem začínáte, musíte být opravdu hodně namotivovaní, je to dřina. A proč dechové nástroje? Nemám tušení! Tento nástroj i fantastický hudební repertoár z počátku 17. století, kterému se věnuji, mě oslovil tak mocně, jako by mě zasáhl blesk z čistého nebe.

Máte nějakého oblíbeného výrobce nástrojů? Kolik nástrojů vlastníte a na co jsou naladěny?
Vlastním dohromady asi deset nástrojů od třech různých nástrojářů. Jsou zvukově odlišné, vyrobeny z různě tvrdých typů dřev a v nejrůznějších laděních. Mám také tiché cinky a diskantové cinky. Na větší nástroje, jako jsou tenorové a basové cinky, bohužel nehraji.

V souboru Les Traversées Baroques působíte společně se svým životním partnerem Etiennem Meyerem. Je to výhoda nebo někdy i nevýhoda?
Ano, spolupracujeme už velmi dlouho – soubor jsme založili v roce 2008, ale známe se mnohem déle. Není to náročné, spíš naopak! Každý z nás je v dobrý v něčem jiném, dobře se doplňujeme. Navíc, když jeden zapochybuje, ten druhý ho povzbudí, jsme schopni spoustu projektů dokončit díky tomu, že se vzájemně podporujeme.

Vyučujete také hudbu – jak si myslíte, že vás tato zkušenost formuje jako člověka i jako hudebníka?
Pedagogika je pro mě zásadní součástí hudebnického života. Nedokážu si představit, že bych jen koncertovala, předávat své schopnosti dál je pro mě velmi důležité. Pravidelně například chodím do základních škol, kde vysvětluji a ukazuji dětem, jak je hudba podnětná i zábavná. Učím na střední hudební škole Pôle Alienor v Poitiersa na konzervatoři CRR v Tours, nedávno jsem vedla masterclassy na konzervatoři CNSMD v Lyonu. S naším souborem navíc pořádáme spoustu workshopů pro amatérské hudebníky, protože ve Francii nemají tolik příležitosti k vzdělávání se a k hraní. Společné muzicírování je nesmírně obohacující, a to pro hráče na jakékoliv úrovni!

Se souborem Les Traversées Baroques nabízíte mnoho různorodých programů…
Ano, skutečně HODNĚ různých projektů. A to je jedna z našich předností, tím se odlišujeme od mnohých jiných souborů. Pořádáme „běžné“ koncerty, ale i koncerty, na kterých hrajeme doprovodnou hudbu k filmům (kterou skládá můj partner Etienne), pořádáme hudební workshopy a i jinak vzděláváme hudebníky i nehudebníky, objevujeme a interpretujeme dosud neznámý hudební repertoár. Ačkoliv stojíme s Etiennem v čele našeho souboru, na projektech se vždy různými způsoby podílí všichni jeho členové, realizaci našich projektů tak vnímám jako čistě týmovou práci.

Zdá se vám někdy o hudbě – ať už jde o noční můry, konstruktivní sny nebo příjemné sny?
Běžně v noci sním o projektech, které právě chystáme. Napadá mě, jak by se daly vylepšit nebo změnit. Škoda, že těch myšlenek je ve snech najednou tolik, že si je nedokážu všechny po probuzení zapamatovat. Občas se mi zdají i noční můry, zvlášť jedna se mi často opakuje. Za pár minut začíná koncert a já se zoufale snažím najít cestu ze zákulisí na pódium. Jenže koncertní hala je nesmírně rozlehlá, plná spletitých chodeb, a já se v nich čím dál tím více ztrácím. Nakonec skrze stěny slyším, že hudebníci na pódiu začínají hrát beze mě. Hrozný pocit! Snad se mi něco takového nikdy doopravdy nestane!

Jaké jsou vaše sny či plány do blízké i vzdálenější budoucnosti, a to jak osobní, tak profesní?
Rád bych s naším souborem rozvíjela stávající a vymýšlela nové projekty. Například na příští rok chystáme novinku pro čtyřiadvacet hudebníků. Máte se na co těšit!
Budu se těšit, děkuji vám za rozhovor!