Fazil Say je českému publiku již dobře znám po mnoho let. Vstřícně jsou též přijímány jeho kompozice, často zacílené do nedávných i hlubokých dějin Turecka. Tentokrát byly skladby Fazila Saye vřazeny do dramaturgického spojení s pozdní Schubertovou tvorbou. Nestalo se to náhodou. Oba světy zrcadlí introvertní postoj svých autorů k tvůrčí práci i jejich zvláštní přístup ke stylovému naladění své doby. A tak sobotní večer posledního březnového víkendu vyplnil návštěvníkům koncertu turecký virtuóz nevšedními zážitky s rysy vysokého umění i skvělými kreací z oblasti tradičního jazzu.
První polovinu večera zaplnila Sonáta č. 1 B dur Franze Schuberta, rozlehlý opus z roku 1828, tedy z autorova posledního roku života. Charakteristika skladatelova životopisce Georga R. Marka (1985) o tom, že se jedná o dílo, v němž jsou meditace, kouzlo, tesknost, smutek a radost uloženy v ušlechtilých strukturách, je velmi výstižná. Zajímavé je si v této souvislosti uvědomit, že do uvedené cílové tvůrčí roviny přivedl autora jeho nebývalý zájem o písňovou melodiku. Vždyť napsal více než šest set písní. Ve srovnání s Beethovenovou pozdní tvorbou, které je oprávněné (Beethoven zemřel jen o rok dříve), zaznamenáváme, že Schubertova „písňová“ invence je rozvíjena v provedené sonátě jinými cestami – např. častější ucelenou prezentací témat, pozoruhodným počtem dramatických zámlk v první větě Molto moderato či charakterem věty druhé Andante sostenuto, směřující opět k poetice romantické písně. V poslední části sonáty Allegro ma non troppo nacházíme v tématu více rozkladů akordů či stupnic než ve větách předcházejících, blíží se tedy tématům Beethovenovým. Zde se oba skladatelé potkávají ve svém zpracování nejvíce.
Fazil Say ponořil své pojetí Schubertovy skladby do bohaté pedalizace, kterou uplatnil především v oblasti hlavního tématu první věty a ve větě volné. I když se to nezdá, jedná se o prostor na desítky minut. První věta se totiž odvíjí na bázi sonátové formy velkoryse rozšířené nad rámec klasického formátu. Ve zbytku času se nesla pedalizace interpreta ve střídmějším duchu. Schubertova hudba tedy byla zahalena do oparu introvertních sdělení. Nejen z hudby, ale i z gestiky umělce bylo vidět, jak je do světa Schubertovy sonáty hluboce ponořen. Z mlhoviny první věty se též vynořily fráze v gigantických forte, znějící překvapivě nad rámec ranně romantických zvyklostí. Lze je také zařadit do sféry umělcova výkladu kompozice, která je odrazem Schubertovy rozervané duše i těžce stiženého těla. O pojetí Fazila Saye lze diskutovat, nelze však popřít jeho strhující posluchačskou atraktivitu.
Kompoziční sada, kterou tentokrát Fazil Say představil, dokládala pestré inspirační zázemí svého autora. Její součástí byla díla postmoderně laděná a díla ohlasová. Mezi opusy v aktuálním stylovém paradigmatu patřila třívětá Sonáta č. 3 „Nový život“ či rapsodie Černá země, mezi kompozice ve stylových návratech spadaly Čtyři balady nebo Jazzové fantazie na témata G. Gershwina, W. A. Mozarta nebo N. Paganiniho. Do všech skladeb byly zařazeny nonartificiální vložky především z hudby jazzové oblasti. Všechny ověnčil Sayův efektní klavírismus. V této konstelaci tedy není divu, že se posluchači v dílech dobře orientovali. Jejich nadšení z prvního poslechu bylo neskrývané. Po stránce míry původnosti kompoziční invence kladu nejvýše Sonátu č. 3 „Nový život“. Vznikla v době covidové pandemie a zrcadlí její psychický tlak. Důvod jejího vysokého hodnocení vidím v tom, že Fazil Say do sonáty na jednu stranu ústrojně zapojuje techniku piano préparé, na druhou stranu její nonartificiální vložky nemají tak šablonovitý harmonický průběh jako v ostatních skladbách. Velkou pozornost podnítila také struktura kompozice Černá země, střídající sveřepě se opakující patetický vstup a reakci na něj ve zvukové formě orientální fráze v přidušených strunách v ostrunění klavíru. Autor tím chtěl ilustrovat tureckou lyru „saz“. Dílo též připomíná oblíbenou tureckou píseň Kara Toprak.
Mimohudební obsah se stal základem i romantizujících Čtyř balad. První dvě popisují témata z moderních tureckých dějin. Z hlediska kompoziční kvality bych vyzdvihl především poslední dvě. V pořadí třetí balada Kumru (Holubice) okouzlila melodikou těkající mezi mollovým a durovým prostředím. Závěrečná pak svými orientálními intervaly v mollovém tónorodu nenechala na pochybách, že skutečně vyjadřuje Zimní ráno v Instanbulu. To, že se autor vrací k již odeznělým stylovým postupům, nese také transparentní sdělení, co dnešní koncertní praxe vyžaduje.
Jestli přinesly předcházející skladby svému autorovi a současně interpretovi skvělý úspěch u publika, po provedení každé ze závěrečných jazzových fantazií, se strhla vřava, kterou známe spíše z rockových festivalů. Posluchači poznávali v pianistových kreacích známá témata Summertime, Turecký pochod či Paganiniho téma a moll a užívali si brilanci, aranžérský um i harmonickou fantazii ve zpracování slavných melodií. Ve fantaziích na Turecký pochod či na Paganinoho téma si též vychutnali autorův smysl pro humor, kdy proměňoval vážná allegra do ragtimových pasáží či je naopak komicky nořil do ponurých hlubin. Zábava hodná sobotního večera.
Fazil Say opět zaznamenal v Praze velký úspěch.
Fazil Say – Klavírní recitál
23. března 2024, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň, Praha
Program:
Franz Schubert: Sonáta B dur D 960
Fazil Say: Sonáta pro klavír „Nový život“
Fazil Say: 4 balady
Fazil Say: Black Earth
Fazil Say: Jazz Fantasies
Účinkující:
Fazil Say – klavír
