Skladby mistra filmové hudby Zdeňka Lišky okouzlily publikum jedinečného koncertu

Nekorunovaný král československé filmové hudby dvacátého století bývá neprávem opomíjen mezi širokou veřejností. U příležitosti nedožitých stých narozenin skladatele Zdeňka Lišky uspořádal Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK pod taktovkou Radka Baboráka výjimečný koncert, který i přes rozpačitou první třetinu ohromil publikum ve Smetanově síni Obecního domu v Praze.

Po všech stránkách mimořádný koncert si pro své publikum přichystal ve středu 23. března 2022 Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK. Suity z filmů a dalších projektů skladatele Zdeňka Lišky, který by právě letos v březnu oslavil sto let od svého narození, zazněly v prostorách Smetanovy síně Obecního domu. Autor, který bytostně nesnášel jakoukoliv publicitu a celou svou tvorbu věnoval téměř výhradně filmu, bývá v dnešní době opomíjen i přes nedocenitelný přínos odvětví filmové hudby. Pod taktovkou dirigenta Radka Baboráka uvedl FOK výběr ze sedmi grandiózních Liškových děl, mezi nimiž nechyběla ani ta nejznámější – Spalovač mrtvol nebo Marketa Lazarová.

Tvorba rodáka ze Smečna u Kladna se vyznačuje především vysokou úrovní instrumentace a skvěle využitou rytmickou složkou. Nebojí se experimentovat s netradičními nástroji, což mimo jiné právě koncert v Obecním domě ukázal více než dostatečně. Na pódiu se vedle tradičního symfonického obsazení objevily například i dva klavíry, cimbál, Hammondovy varhany, elektrické kytary nebo baskytara. Liška za svůj život napsal téměř pět set kompozic, přesto byl známý tím, že se nikdy neopakoval. Jeho hudba vždy sloužila obrazu a dotvářela celkovou atmosféru filmu. Sám autor byl pověstný tím, že si od režisérů nenechal nic diktovat, ti se o to ovšem ani nesnažili – věděli totiž, že jeho hudba bude v každém případě naprosto dokonalá. Za zmínku jistě stojí i fakt, že právě v experimentování nejen s nástroji, ale i syntetickými elektronickými zvuky, byl Liška průkopníkem své doby.

V úvodu je třeba ocenit celkovou dramaturgii večera, za kterou stojí Martin Rudovský, dramaturg orchestru FOK. To, že byl Zdeněk Liška „Mistr filmové hudby“, jak předesílá podtitul středečního koncertu, bezpochyby dokazuje i různorodý výběr z jeho děl, který si FOK pro diváky připravil. Program adekvátně gradoval v průběhu první poloviny, nenechal publikum ani na chvíli vydechnout, aby přestávkou ještě zvýšil očekávání z druhé části večera. Během pauzy se jeviště Smetanovy síně kompletně změnilo, obsazení orchestru se zmenšilo a nad scénou se objevilo projekční plátno, které obrazovými výjevy doprovázelo druhou polovinu koncertu, věnovanou filmu Marketa Lazarová. Ruku v ruce s dramaturgií je nutno zdůraznit, že rozhodnutí nazvučit celý koncert skrz reproduktory, byl, vzhledem k nezvyklému nástrojovému obsazení, vynikající nápad. I přesto, že zvučení bylo v několika málo případech, o nichž bude psáno níže, lehce kontraproduktivní.

Jako by se ve vzduchu vznášela lehká nervozita spojená s vědomím, jak interpretačně náročný program během koncertu zazní, první třetina večera působila poněkud rozpačitým dojmem. Hned v průběhu první suity se dirigentu Baborákovi vymkla z rukou osminová ostinátní figura doprovázející barvité smyčcové plochy a netradiční harmonie v hudbě z filmu Tam na konečné. Její postupné lehké zpožďování vytvářelo dojem nesehranosti orchestru a tápání v interpretaci skladby. A stejně tak během následující suity z filmu Smrt si říká Engelchen se hráči nemohli ze začátku s dirigentem dohodnout, kde se nachází zdůrazněná první doba. To se ovšem napravilo ve chvíli, kdy se k nim přidal rytmický bubínek, který udělal ve všem jasno. Na druhou stranu je třeba vyzdvihnout Baborákovu vynikající práci s dynamikou, kterou nejen tento kus nepochybně potřeboval. Poslední spíše negativní připomínka míří ke suitě z filmu Čest a sláva, která zazněla jako třetí v pořadí. Vnitřní stavbou geniálně propracovaná orchestrální skladba zkombinovaná s pěveckým tenorovým sólem a chorálním témbrem v pozadí. Zde totiž nastal problém s již zmiňovaným externím nazvučením. Mohutná hudba zkrátka absolutně přebila jakékoliv pěvecké pokusy tenoristy Josefa Moravce i Kühnova smíšeného sboru. Ač se Moravec zjevně snažil, aby bylo dobře rozumět textu, který interpretoval, díky slabému ozvučení neměl šanci přezpívat přebasovaný orchestr. A když se k tomu přidala zjevná nesezpívanost sboru, nebylo z textu rozumět prakticky ničemu.

Spalovač mrtvol však záhy naprosto otočil dojem z celkového průběhu večera. Všichni interpreti znenadání našli vnitřní klid a hudba začala být čitelná, průzračná – zkrátka jedním slovem fenomenální. Úvodní harmonicky úchvatná sborová sazba byla zazpívána čistě, sehraně a až mrazivě bezchybně. Tato kompozice je jedna z Liškových emočně nejsilnějších. Možná proto, že k tak vážnému tématu pojí mimo niterné sevřenosti i valčíkovou opulentnost, ne náhodou podobnou Straussovské kýčovitosti. A v momentě, kdy se k už tak výborně rozehrané kompozici přidala sopranistka Lada Bočková, celé publikum ochromil mráz po zádech. Její nádherně emočně a dynamicky vystavěné pěvecké sólo jistě pohnulo s nejedním divákem. Důkazem o jedinečnosti tohoto provedení budiž i fakt, že po jeho skončení následoval vůbec první aplaus večera.