Školní Bruch a neobjímající Bruckner

Jak nádherný je Bruchův Houslový koncert g moll! Je plný nálad, okouzlujících melodií a náruživé intenzity a brilance. Všechny tyto romantické atributy zajisté inspirovaly Antonína Dvořáka při tvorbě jeho houslového koncertu. Naskýtá se řada paralel, včetně identických úvodních vstupních kadencí, přechodu do druhé věty i ohnivého finále. Oba koncerty také sdružuje osobnost Josefa Joachima. Není divu, že tento koncert figuruje v šetření londýnského Guardianu MILLENNIUM TOP z roku 2000 před Rachmaninovým Klavírním koncertem č. 2 a Mozartovým Koncertem pro klarinet A Dur. Zařazení tohoto díla na repertoár houslistů je na začátku studia téměř pravidlem na všech konzervatoří. Skotská houslistka Nicola Benedetti tento koncert hraje již řadu let a ve čtvrtek jej prezentovala na koncertě České filharmonie. Bohužel tato preferovaná houslistka nezaujala a výkon byl poznamenán řadou nedostatků, které lze spíše připsat jejím pedagogům a školitelům. Tato mladá sólistka má řadu předpokladů, které by bylo třeba systematicky usměrnit. Znalý posluchač zaznamená v její hře pouze tříprstovou techniku (malíček jako by nepoužívala), jednorychlostní trylek tvořený vibrátem, slyšitelné výměny poloh, nediferencované vibráto a nedůslednost čtení rytmu notového zápisu (zejména patrné ve třetí větě). Tempová rozkolísanost, nevybroušená technika, hrubá hra akordů i intonačně nezdařené decimy zarámovaly toto školní vystoupení. Recenzent je zvědav na výsledek nahrávky tohoto díla (a také Čajkovského koncertu), které společně s Českou filharmonií a dirigentem Jakubem Hrůšou bude zanedlouho nahrávat v Praze pro společnost Universal Music Group.
Brucknerova Symfonie č. 7 E Dur vás ovine celou svojí šíří, monumentalitou a tajemností, ale také vnitřní silou. Její interpretace může ukázat jak dalece orchestr a dirigent dokáží vtisknout obsahu naléhavost, lyrický výraz a vřelost. V provedení Eliahu Inbala mělo přenádherné Adagio cis moll vrchol později než na místě, ve kterém činel připomíná Wagnerovo úmrtí. Úvodní i závěrečná věty však postrádaly svěžest, interní dynamiku a vnitřní náboj. Zdálo se, ze pouze skupina violoncell vedená Františkem Hostem, byla celou Brucknerovou symfonií uchvácena, a tak jen Scherzo ukázalo orchestr v plném zaujetí. Škoda! Bruckner posluchače tentokrát neobjal.