Skončila živá část janáčkovského festivalu

Tuto poněkud smutnou výsadu měla Filharmonie Brno, jež se předvedla v bazilice Nanebevzetí Panny Marie pod taktovkou svého šéfdirigenta Dennise Russella Daviese. Původní program byl ryze janáčkovský, společně s Českým filharmonickým sborem Brno měla být provedena Glagolská mše a Věčné evangelium. Zákaz zpěvu, platný od 5. října, však přinutil festivalový tým tuto dramaturgii pozměnit. Vedle téměř neznámého Janáčkova Adagia tak zazněly dvě třetí symfonie – Charlese Ivese a Arvo Pärta.

Ivesova třívětá Symfonie č. 3 s podtitulem „The Camp Meeting“ byla zkomponována mezi lety 1908 až 1910, přičemž roku 1947 si vysloužila Pulitzerovu cenu v kategorii Hudba. Šéfdirigent Davies má s tímto programním opusem poměrně nedávnou brněnskou zkušenost, jelikož ho společně s díly Antonína Dvořáka a Lou Harrisona dirigoval v rámci „amerického“ programu v Besedním domě v říjnu 2018. Zejména změna místa koncertu však vyžadovala jiný, zcela specifický přístup k partituře. Instrumentace symfonie jde kolosálnímu prostoru na Starém Brně na ruku, jelikož smyčcový orchestr doplňuje pouze šestice dechových nástrojů a zvony, jež zazní až v posledních pár taktech kompozice. I přesto je však na místě vyzdvihnout Daviesovu citlivou práci s dozvukem v pauzách a cézurách, která nechala dílo plné názvuků pozdního romantismu i modernistických výdobytků z přelomu 19. a 20. století vyniknout velmi zřetelně a čitelně.

Pomyslné intermezzo mezi symfoniemi obstaralo již zmíněné Adagio pro orchestr Leoše Janáčka. Skladatel tuto skladbu v roce 1924 antedatoval do roku 1890, což z ní dělá vůbec první Janáčkovo orchestrální dílo. Na baladickém a dynamicky průzračném půdorysu lze zaslechnout leccos z Dvořáka a Wagnera, stejně jako hudební materiál později využitý v opeře Šárka, a tedy již jakousi přibližnou anticipaci skladatelova vrcholného stylu. Zařazení této skladby do koncertního programu evokuje myšlenku, že všechno zlé je k něčemu dobré. Jen těžko totiž usuzovat, kdy by se posluchači dočkali živého provedení tohoto málo uváděného díla, jehož interpretaci brněnskou filharmonií opět vévodila vnímavá práce s dynamikou, beroucí v potaz dlouhý dozvuk baziliky.

Naopak hudba estonského skladatele Arvo Pärta jako by s takovým prostorem přímo počítala. Symfonie č. 3 z roku 1971 je skladatelovým čtvrtým opusem, který v Brně zazněl pod taktovkou Daviese. Vedle letošních uvedení Cantus in memoriam Benjamin Britten a Lamentate, jež připomínají komponistovy 85. narozeniny, totiž šéfdirigent při svém vůbec prvním řízení brněnské filharmonie před brněnským publikem dirigoval Te Deum v rámci závěrečného koncertu Velikonočního festivalu duchovní hudby 2018. Pärtova hudba je po všech stránkách éterická – ať už v husté celoorchestrální faktuře, tutti hře smyčců, dechové harmonii nebo sólových pasážích umí skladatel navodit atmosféru závažnou až apokalyptickou, stejně jako nadějeplnou a smířlivou. K provedení uhrančivé symfonie se sluší jen dodat, že šéfdirigent Filharmonie Brno se s velkými brněnskými prostory sžil a zvládá zvuk velkého ansámblu v takovém prostředí patřičně ukočírovat, bez ohledu na to, jestli v tom hraje roli jeho znalost díla Arvo Pärta nebo charakter skladatelových kompozic jako takových.

Takřka hodinový koncert ve starobrněnské bazilice znamenal více než důstojné zakončení živé části festivalu Janáček Brno 2020. Na tomto místě je zapotřebí ocenit nejen dramaturgicko-produkční festivalový tým, ale i všechny participující umělce, pro které toto období bylo snad ještě více hektické než obvykle, a i přesto veškerá festivalová vystoupení udržela patřičnou úroveň a nejpřísnější umělecká měřítka. Snad není přehnaně naivní vyslovit přání, aby se nepříznivá situace racionálními kroky vlády a uvážlivostí všech občanů co nejdříve utišila a příznivci umění si mohli za živou hudbou vyrazit ještě letos.