Koncert i celý festival slavnostně zahájil starosta – Lord provost of Edinburgh, pan Robert Aldridge, spolu s ředitelkou Filharmonie Brno Marií Kučerovou. Mottem jejich slov byl fakt, že zatímco dnes vystupuje edinburský orchestr v Brně, již za necelý měsíc, 19. října, koncertuje Filharmonie Brno v Edinburghu v rámci svého anglického turné. Hudba tak obě města opět spojí.
Brněnský Besední dům doslova praskal ve švech. Překvapením pro mě bylo plně symfonické obsazení, ve kterém Skotové dorazili: ve smyčcích 8, 8, 6, 5, 3, což jsou již téměř běžné počty smyčců na abonentních cyklech Filharmonie Brno v Besedním domě. Čekal-li tedy někdo subtilní komorní večer, dostalo se mu naopak záplavy plného, sytého orchestrálního zvuku.
Maxim Emelyanychev je sedmatřicetiletý temperamentní a charismatický hudebník. Studoval v dirigentské třídě proslulého Gennadije Rožděstvenského na Moskevské konzervatoři a dosud dirigoval nejvýznamnější světové orchestry. Rovněž nastudoval Mozartova Dona Giovanniho v sevillském Teatro de la Maestranza, Händelova Rinalda v Glyndebourne, Agrippinu téhož skladatele a Mozartovu Kouzelnou flétnu v Královské opeře Covent Garden.
Je činný rovněž jako koncertní klavírista, což v úvodu brněnského koncertu dokázal přednesem Mozartova Klavírního koncertu č. 20 d moll KV 466, který zároveň dirigoval od klavíru. Mozarta si zahrál viditelně s chutí, jsa skvěle disponován. Mě však lehce vyvádělo z míry romantizující pojetí jeho hry, ne vždy úměrná pedalizace, natahování jednotlivých tónů jak v kantiléně, tak i v technice. Podle mě to narušovalo skladatelem daný dokonalý klasický řád, ale nakonec jsem Emelyanychevovo pojetí Mozarta přijal. Postrádal jsem však různorodost úhozové techniky a sólistova „kapelnická“ snaha, aby doprovodný orchestr všemu maximálně rozuměl a hrál přesně, vedla často k zesílení dynamiky, takže skutečných pian a pianissim bylo v Mozartovi poskrovnu. Zato orchestrální předehry, mezihry a dohry zněly krásně, orchestr se při nich úplně rozsvítil, radost poslouchat. Během klavírních pasáží bez potřebných gest se však hráči cítili méně komfortně. Párkrát se doprovodné smyčcové synkopy a přiznávky zpozdily a posunuly téměř na těžké doby. To by se jistě nestalo při běžné praxi využití dirigenta a sólisty ve dvou různých osobách. Ve druhé větě pak ansámbly dřev občas zvukově překrývaly akordické pasáže klavíru a třetí věta působila ze strany sólisty nezvykle uměřeně, nechci přímo říci odměřeně, od čehož se oprostil až v durovém závěru.
Dirigování sedělo Maximu Emelyanychevovi rozhodně více. Je to nesmírně inspirativní umělec, který orchestr dokáže nadchnout svou vizí, a to nejen gesty, ale i výraznou obličejovou mimikou. Zapaluje a sám hoří. Svůj entuziasmus dokáže přenášet na ostatní, kteří pak hrají s vervou, radostí, elánem a maximálním nasazením.
Následující skladbou večera byla Orknejská svatba s východem slunce od domácího autora Sira Petera Maxwella Daviese. Po absolvování prestižních univerzit v Anglii a USA se tento skladatel navrátil do Skotska na Orknejské ostrovy, kde vybudoval Mezinárodní hudební festival sv. Magnuse, v jehož rámci pak pravidelně zaznívaly premiéry jeho skladeb. Patnáctiminutová Orknejská svatba je naprosto tradičním dílem, živě zobrazujícím bujaré svatební oslavy na Orknejích, plné lidového tanečního veselí. Jen krátce jsou tyto plochy přerušovány disonancemi, popisně znázorňujícími chaos, provázející organizaci snad každé velké svatby: houslista hraje falešně a musí si přeladit, část přiopilé kapely omylem spustí jinou skladbu, organizace vázne, něco se zvrtne, příliš mnoho vypité whisky mění chování zúčastněných. Svatební veselí vrcholí příchodem pravého skotského dudáka, jako vystřiženého z napoleonských válek a bitvy u Waterloo. Ten přichází na pódium v tradiční skotské uniformě, hrajíc přitom na skotské dudy velké finální sólo skladby. Zároveň jeho hra přeneseně symbolizuje východ slunce nad Caithness, severovýchodním hrabstvím Skotska.
Orknejská svatba uchvacuje především folklórní bezprostředností. Ta ze hry skotského tělesa ostatně přímo vyzařovala. Hráči si zjevně užívali všech humorných momentů, krkolomných sól a neobvyklých efektů, jako výskání a podupování, na což publikum reagovalo pobaveným smíchem. Před závěrem skladby se otevřely boční dveře a do sálu napochodoval světoznámý dudák Robert Jordan. To, jak vypadal, mě fascinovalo ještě víc než to, jak hrál. Ten člověk byl přímo esencí skotského hrdiny. Působil dojmem důstojného, větrem ošlehaného válečného veterána napoleonských válek, který prošel všechna Wellingtonova tažení, pravý triumf neohroženosti! Úplně jsem si představoval, jak kráčí v poli do útoku; kolem létají nepřátelské kule z dvanáctiliberních kanónů, dělají krvavé uličky v řadách vojáků, ale on stále a neohroženě pochoduje vpřed a hraje dál… Poněkud pikantní je fakt, že Orknejská svatba vznikla na americkou zakázku Boston Pops Orchestra. Její premiéru dirigoval 10. května 1985 známý skladatel filmové hudby John Williams.
Po přestávce byla na programu Beethovenova 7. symfonie A dur, kterou Skotský komorní orchestr pod Emelyanychevovým vedením opět přednesl s obrovským nasazením. Vynikající byly především primy pod vedením koncertní mistryně Stephanie Gonley, uznání zasloužil i vervní projev skupiny sekundů, maximálně dynamicky a výrazově stmelených. Dřevěné nástroje se zaskvěly v četných sólech, zatímco v ansámblech vždy byly ideálně vyrovnané. Z dřev na sebe nejvýrazněji upozornil první flétnista a oba fagoty (hrané dámami). Maximálně čitelně vycházely dirigentem zdůrazňované četné protihlasy smyčců.
K Beethovenovi bych měl jen pár drobných výhrad. Například pověstný tečkovaný rytmus první věty symfonie zapsal Beethoven artikulačně i rytmicky dvěma mírně odlišnými způsoby; některý z hráčů dřev to důsledně respektoval a dodržoval, jiný nikoliv. Různosti jsem si asi všiml jen proto, že jsem jako orchestrální hráč svého času prošel beethovenovským drilem dirigenta Alda Ceccata. Žestě měly párkrát v držených forte akordech ubrat, ale zůstávaly v síle, čímž pohltily figurace pod nimi. Také jsem postrádal některá Beethovenem někdy i překvapivě předepsaná fortepiana a subito piana, náhlá ztišení, a to konkrétně v rychlé třetí větě. Spodní horně se v basových ostinatech v triu scherza nedařilo a první lesní roh krátce zbloudil ve známé krajině věty druhé.
Maxim Emelyanychev dirigoval Beethovena strhujícím způsobem. Ač měl dílo přesvědčivě a pečlivě vypracováno, často sázel na okamžitou intuici, bezprostřednost a intenzitu momentálního prožitku. A tato chemie fungovala. Závěrečná věta Beethovenovy Sedmé měla ve skotském podání neskutečný drive. Při tom všem je udivující, že si dirigent vystačil s pouhými prsty místo taktovky!
Frenetický aplaus nebral konce a Skotský komorní orchestr odměnil Besední dům efektním tanečním přídavkem z pera skotského skladatele Jaye Capperaulda (*1989). Ač se jednalo opět o folklórní stylizaci, nebylo možné přehlédnout její jasný vzor: Hoe-down z Rodea Aarona Coplanda z roku 1943…
Sympatický Skotský komorní orchestr přesvědčil Brňany, že Skotové jsou v jádru veselí a temperamentní lidé, milující rychlá tempa. Svoji radost ze hry dokázali skotští hudebníci bezprostředně a úspěšně přenášet na posluchače. Skoty hudba zkrátka baví a rozdávají ji plnými hrstmi. Prolog Moravského podzimu 2025 se díky nim mimořádně vydařil.
P.S. V případě skladby Petera Maxwella Daviese jsem citoval informace z vlastního programového textu k tomuto koncertu (pozn. autora).
53. Moravský podzim: Skotský komorní orchestr
23. září 2025, 19:00 hodin
Besední dům Brno
Program:
Wolfgang Amadeus Mozart: Klavírní koncert č. 20 d moll KV 466
Peter Maxwell Davies: An Orkney Wedding, with Sunrise
Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 7 A dur op. 92
Účinkující:
Robert Jordan – dudy
Scottish Chamber Orchestra
Maxim Emelyanychev – klavír, dirigent
