Kateřino a Lenko, tento rozhovor pro Opera PLUS vzniká v souvislosti s vaší novou pedagogickou publikací pro děti Skřítci z Techničákova, která má být pokřtěna kmotrem projektu Štěpánem Rakem na festivalu Kytara září 13. září 2026 v 17:00 hodin jako „Pohádková cvičebnice kytarové techniky“ pro začínající kytaristy. Bude křest přístupný jen pro návštěvníky festivalového koncertu, nebo se mohou přijít podívat další zájemci, a pokud ano, tak kam?
Katka: Křest bude volně přístupný široké veřejnosti. Zveme tedy do Werichovy vily v Praze každého, koho zajímá kytarová technika a pohádkový svět.
Není to vaše první publikace. Od roku 2024 se prodávají a na základních uměleckých školách používají vaše Kytarové hry. Kytara není snadný nástroj. Tradiční přístup výuky je hodně spojen s disciplínou. To je velmi užitečná schopnost, ale celou řadu dětí i dospělých odradí náročnost, zkrátka jim zvadne motivace. Co vedlo vás k tomu, že jste se rozhodla pro hravější přístup a zapojení dalších smyslů a asociací? Přibližte, prosím, princip Kytarových her a pro koho jsou určeny…
Katka: Pro hravější přístup jsem se nerozhodla – já jsem z té dětské hravosti zkrátka nikdy nevyrostla. A doufám, že ani nevyrostu. Moc ráda se svými žáky sjíždím vlny jejich vlastních pohádkových světů. Stačí pár kytarových tónů a v mé hlavě zní komár, medvěd nebo stonožka. Tyto zvířecí asociace jsem před dvěma lety přenesla do Kytarových rozehrávacích karet, které jsou součástí Kytarových her. Pomocí osmi karet pro levou ruku a osmi karet pro pravou ruku se žáci v rámci Kytarových rozehrávacích karet učí jednotlivé techniky, přičemž každá z těch technik je spojená se zvířátkem. Na hodinách se tak potkávají třeba s Pracovitým mravencem (chromatické postupy), Vytrvalým jezevčíkem (barré hmaty) nebo Ostražitou surikatou (vícezvuky ve staccatu). Žáci to pak často vnímají tak, že nehrají technické cvičení, ale hrají „zvířátko“, které má nějakou emoci nebo náladu.
V rámci své kytarové pedagogické praxe narážím u dětí na potíže se čtením not a s orientací na hmatníku. Obzvláště pro mladší děti je to velmi abstraktní téma. Proto vzniklo Kytarové pexeso. Na jedné kartičce je zapsána nota v notové osnově, na druhé je pak puntíkem znázorněna v kytarovém diagramu, takže žákům se pak v hlavě rovnou propojuje zapsaná nota s tónem na kytaře. Pokud se někomu povede najít v pexesu dvojici, rovnou si daný tón na kytaru zahrajeme. Bez ohledu na to, že zrovna sedíme na koberci a nemáme tedy kytaru a ruce v perfektním postavení. Na tom v tu chvíli vůbec nesejde.
A třešničkou na dortu je pak Kytarové kvarteto, ideální na seznámení žáků v souborové hře, uvolnění atmosféry nebo jako záchrana červnových hodin. Jako bonus se žáci na základě tradičního herního principu dozvědí informace o slavných kytaristech, kytarových skladatelích nebo kytarových festivalech. Kytarové hry jsou určeny pro všechny, kdo chtějí s dětmi sdílet jejich barevný hravý svět.
Lenka: Za sebe můžu říct, že i vytváření ilustrací a celkové grafické zpracování takovýchto výukově-hravých materiálů vyžaduje disciplínu podobně jako hra na hudební nástroj. Ilustrátor musí dodržet kontinuitu ve všech obrázcích, musí si leccos nastudovat o daném oboru, najít vhodné fotografie, které slouží jako předloha např. při kreslení slavných kytaristů – pro Kytarové kvarteto. V neposlední řadě si musím umět dobře rozvrhnout čas, který budu na takovou práci potřebovat. Takže ta hravost je spíše na začátku tvorby, kdy hledám výraz a styl ilustrací. Pak už je to spíše rutina (smích).
Lenko, vy taky „na něco“ hrajete? Jak jste se ke spolupráci dostala?
Lenka: Až jako dospělá jsem začala hrát na kytaru, měla jsem soukromé učitele. Hrála jsem klasiku i doprovody písniček. Jezdila jsem s přítelem Josefem Odradovcem, který je učitelem kytary na jedné ze ZUŠ v Českých Budějovicích, na festival Open Guitar na Křivoklátě. Tam jsem se poznala s Nikolou Liederhaus. Ona pak zjistila, že maluju a dělám grafický design, a oslovila mě, abych s ní spolupracovala na publikaci Hrátky s rytmem. Zřejmě jí přišlo dobré, aby kytarovou publikaci zpracovával někdo, kdo sám aktivně hraje na klasickou kytaru. Teď už tak intenzivně na kytaru nehraju, spíš jen občas pro sebe. Ale kytara se mi pořád moc líbí. S přítelem stále rádi chodíme na koncerty klasické kytary a jezdíme na kytarové festivaly.
Katka: Měla jsem to štěstí, že Kytarové hry vznikaly ve spolupráci s Lenkou Pužmanovou. Právě Lenčiny kouzelné ilustrace se staly významným poznávacím prvkem publikací Guitaromanie, z. s.
Nová publikace přináší dvacet pohádkových příběhů propojených s technickými cvičeními obou rukou. Slouží to spíš k motivaci, nebo příběhy pomáhají synesteticky pochopit a zapamatovat si hudební parametry jako hybnost, rytmus, melodičnost, dynamiku, akcenty. Je každý příběh propojen s nějakým technickým problémem a konkrétní skladbou, hudebními úryvky?
Katka: Jedním ze smyslů propojení pohádkových příběhů a technických cvičení je motivace, respektive touha po poznání, kterou v sobě děti přirozeně mají. Jednotlivé příběhy na sebe navazují. Dokud žák nezvládne techniku dané kapitoly, nedozví se, jak to bylo se skřítky z Techničákova dál. Pohádkové příběhy jsou pak analogicky provázány s kytarovou realitou. Například v Pravém Techničákově má každý skřítek ve své zahrádce studnu bohatě zdobenou květinami, ze které vycházejí zvuky žab – to odkazuje na ozvučný otvor kytary. V Levém Techničákově zase vlak drncá přes pražce – odkaz na pražce na hmatníku kytary.
Dostane klient k publikaci zároveň i nahrávky nebo odkaz na další materiály na internetu?
Katka: Nahrávka může být někdy inspirativní, nicméně raději kladu důraz na vlastní vyjádření žáka, proto žák žádné nahrávky ani další materiály nedostane. Učitel, případně rodič, je mu průvodcem na cestě k tomu, aby jednotlivá cvičení zvládl zahrát sám. Pak snahu o kopírování nahrávky nahradí prostor pro sebevyjádření.
Jak jste postupovaly jako autorky? Nejprve hotový text a poté ilustrace? Nebo spolutvorba, vzájemná inspirace?
Lenka: Nejdříve byl zhruba hotový text a cvičení od Katky. Dostala jsem popis jednotlivých skřítků, abych si je dovedla představit a převedla je do malované podoby. Udělala jsem hrubou sazbu publikace, abychom viděly, kolik místa text zabere a jak velké mohou být ilustrace. Zjistily jsme, že obsahu je hodně, takže Katka většinu textů upravila a zkrátila. Pak jsem malovala postupně ilustrace, pro které jsem již měla vymezený prostor.
Pro jaký věk je publikace optimální? Jsou děti, pro které to není až tak vhodné? Znáte to z praxe? Já jsem jako dítě například měla raději soustředění jen na hudbu, metafory mě spíš odpuzovaly. Byla jsem takový malý „Hanslick“ (smích).
Katka: Určit věkové určení je pro mě obtížné. V nadsázce bych řekla, že publikace je určena všem, kteří věří na pohádky. Takovému člověku může být klidně osmdesát let. Prakticky Skřítky používám na všechny ročníky v ZUŠ. Více u nižších ročníků, ale stejné metody uplatňuji třeba i u mých studentek, které budou brzy absolvovat druhý cyklus.
Jakou roli hraje notace? Kdy se k ní přistupuje? Učí se žák nejprve nápodobou, podle sluchu, trénuje hudební paměť, jako to bývá u amatérů?
Katka: To záleží na učiteli. Skřítky z Techničákova lze využít obojím způsobem – učitel může svým žákům cvičení zahrát a ti se pak učí nápodobou. Já jsem zastánce učení notace od prvních lekcí, ale ne nátlakem. Netvrdím žákům, že se MUSÍ noty učit, raději jim vysvětluji, proč je skvělé umět noty a vědět, jak je zahrát.
Zaujala mne myšlenka, že vaše publikace pomáhají i rodičům nehudebníkům, kteří na děti doma při tréninku dohlížejí. To je z praxe velmi užitečné. Vzpomněla jsem si, jak Václav Hudeček kdysi dávno citoval pobídku svého otce „Cvič, bůvole“ – a teď jsem si to i u Václava ověřila, k tomu ještě dodal „a bůvol cvičí a cvičí“… To je takový kontrast… Vy navozujete společnou tvůrčí činnost, je to tak?
Katka: Skutečnost, že jsou rodiče dospělí lidé, ještě neznamená, že v sobě nemají žádnou hravost, ale potřebují nějaké vodítko, ideálně takové, které je bude bavit. Takovým mohou být právě Skřítci. Nejlépe pak ve spolupráci s učitelem, který dohlédne na správné technické provedení a ukáže ho i rodiči, aby doma netápal a mohl své dítko zkontrolovat, případně mu pomoci.
Další moje asociace je taky s módním tématem well-beingu, pohody. Užívat si proces, a nejen výsledek. Možná to pak zabrání i trémě při vystoupení. To na lidech vždycky na koncertě poznám, jestli hráli folklór nebo jazz. Mimochodem, je ve vašem konceptu zahrnuta i improvizace?
Katka: V tomto případě rozhodně platí, že cesta je cíl. Nejen v případě samotných technických cvičení, ale také v jednotlivých příbězích. Žáci postupně přicházejí na to, že v hudbě i v životě je mnohem lepší spolupráce, smích a dobrá nálada než hádky, které mezi sebou Skřítci z Pravého a Levého Techničákova mají. Vždyť i ti skřítci nakonec přijdou na to, která z těch cest je lepší.
Improvizaci mám ve výuce moc ráda. Je skvělé, že někteří autoři, například paní Stachak, je do svých učebnic zařazují. Do Skřítků z Techničákova už se nevešla, snad v nějaké další publikaci.
Předpokládám, že svoji metodu používáte. Můžeme se zeptat kde? Máte nějaké videokurzy, na které bychom mohli ještě upozornit?
Katka: Používám ji u svých žáků. Nemyslím si, že by to byla nějaká převratná metoda, díky které budou žáci najednou perfektně zvládat techniku. K pedagogické práci se snažím přistupovat komplexně. Žáci jsou pro mě partnery. Jsme na stejné cestě, jen já jsem na té cestě o trochu déle než oni. Snažím se jim ukazovat, jak na jejich cestě postoupit dále, ale velkou část rozhodnutí nechávám na nich. Přenáším na ně značnou část zodpovědnosti. Mám velké štěstí, že učím zrovna na ZUŠ Jablunkov, kde máme skvělého pana ředitele a vstřícné vedení, které nás pedagogy podporuje ve formativním a partnerském přístupu k žákům.
Žádné videokurzy ani online výuku u mě nenajdete. Potřebuji být s žákem v osobním kontaktu a pružně reagovat na jeho potřeby a emoce.
Děkujeme za inspirativní rozhovor a zveme čtenáře na křest knihy 13. září 2026 v 17:00 hodin ve Werichově vile.
