Skromná, utajená a zářící Lucia: Zuzana Marková

Nadšené recenze po ztvárnění Lucie z Lammermooru v Opera Marseille hovoří o Zuzaně Markové jako o „…lyrickém zjevení mimořádných pěveckých a dramatických kvalit“. Portál Forum Opera uvádí recenzi pod nadpisem Zrodila se hvězda a vyzdvihuje: „…vyvážený hlas, vzácnou homogenitu a brilantní výšky. Její pianissima jsou jemná, trylky precizní, intonace bezchybná a navíc svou fyzickou grácií podtrhuje choreografii a herecký výkon umocňuje její sugestivní pěveckou intenzitu.”Položil jsem pětadvacetileté Zuzaně Markové několik otázek:

Cítíte se být stále dívkou, která zpívala v Dětské opeře Praha Voi che sapete nebo jako konzervatoristka debutující v roli Františky v Burianově opeře Opera z pouti na prknech Národního divadla moravskoslezského? Jak vzpomínáte na svá první představení na divadelním pódiu?

Vzpomínám na své první zkušenosti velmi ráda. Počínaje roličkami jako dítě v Národním divadle, přes Dětskou operu, kde mě nesmírně obohatil pan sbormistr Milan Malý. Pak samozřejmě na studium na konzervatoři, kde mi bylo umožněno studovat více oborů najednou, což mi dalo velký hudební rozhled. Za první velkou příležitost v divadle vděčím panu Luďku Golatovi, který mi svěřil roli Františky ve zmíněné Opeře z pouti. Měla jsem řadu příležitostí, jak se „otrkat” a poznat, co to znamená stát jak na divadelních prknech, tak i na těch koncertních. Musím ale přiznat, že čím víc stojím na jevišti, tím větší cítím zodpovědnost a potřebuji být stále více a více připravená.

Muzikalita je dar, spousta věcí se dá naučit. Komu však nejvíce vděčíte a kdo vás nejvíce naučil?

Já jsem vlastně narozená v divadle. Vyrůstala jsem na opeře díky svojí mamince a na hudbě vůbec. Když mi byly necelé čtyři roky, zkusili mě dát na klavír. Moc mě to bavilo, a tak jsem ve studiu pokračovala. Vždy za doprovodu babičky, která pak měla tu trpělivost se mnou cvičit. Když jsem byla větší, tak se musím přiznat, že mnohem více než cvičení stupnic a techniky, mě bavilo vybrat si klavírní výtah a hrát z něho jen tak.

Je těžké říct, kdo mě nejvíce naučil. Měla jsem štěstí na řadu výborných učitelů a pedagogů. Samozřejmě do světa zpěvu mě uvedla moje maminka, se kterou jsem pak studovala na konzervatoři. Už jsem zmínila pana sbormistra Milana Malého, který nás v Dětské opeře vedl jak k lásce k hudbě, zpěvu, tak k disciplíně. Nemohu zapomenout na to, když jsme s ním studovali Otvírání studánek od Bohuslava Martinů. To je nezapomenutelný zážitek. Ve studiu klavíru mě nesmírně obohatil Milan Langer a u dirigování nemohu zapomenout na Jana Kasala. Ve zdokonalování v interpretaci a italském repertoáru mě hodně naučily Paola Pittaluga a také Stefania Bonfadelli. Dál bych mohla pokračovat, protože pokaždé, když zpíváte v nějaké produkci, tak se od těch nejzkušenějších snažíte něco pochytit. Ať už jde o techniku, výraz či hereckou stránku pěvce. Zkrátka neustále se učím a snažím se zdokonalovat a v neposlední řadě nemohu zapomenout vynikající italštinářku Marii Kronbergerovou, které jsem vděčná za tu „italskou” část vybavení do své profese, která je nesmírně důležitá a bez které se pěvec neobejde.

Co bylo rozhodujícím momentem ve vaší kariéře?

Myslím si, že rozhodujícím momentem ve své řekněme začínající kariéře bylo, že jsem se rozhodla odejít do zahraničí. Zkrátka zkusit, jestli zvládnu probojovat se sama a v jiném prostředí. Prošla jsem boloňským operním studiem a poté řadou předzpívání a také menšími či většími produkcemi. Velkou oporou mi vždy byl a je můj přítel, protože v našem oboru to není jednoduché. Pěvců je mnoho, a tak potřebujete nutnou dávku vytrvalosti, práce a trpělivosti, než ta předzpívání nesou svoje ovoce. Teď snad od podzimu mohu říct, že se začínám cítit v práci stabilněji i vzhledem do budoucna.

Domníváte se, že divadelní a emocionální zážitek je důležitější jak zpěv? Na kolik procent?

Emocionální zážitek patří ke zpěvu! Když poslouchám nějakého pěvce či hudebníka, je pro mě nejkrásnější ten, který mne dokáže svým projevem dojmout. Myslím si, že zpěv a emoce jsou neoddělitelné. Je pravdou, že v dnešní době se klade velký důraz na vzhled a na herecké schopnosti. Herecké schopnosti jsou namístě, ale požadavek vzhled, přesněji štíhlost, se podle mého gusta upřednostňuje až příliš. Protože když jdete do opery, přece jen by měl svojí důležitostí pěvecký projev převažovat.V posledních  letech jste zpívala mnoho rolí v moderních operách: v benátském La Fenice Adèsovu Powder Her Face, v Teatro Massimo v Palermu Tutinovo dílo Senso, v Lübecku Křenekovu operu Das geheime Königreich? Co vám tyto, zejména intonačně náročné party přinášejí?

Určitě vás obohatí hudebně. Je to jakýsi trénink jak pro hlas, tak hlavně pro hlavu. Poznala jsem díla, ve kterých ze sebe můžu dát více než třeba v jiných klasických titulech v tom smyslu, že za sebou nemají velkou historii a tradici a můžete si je vystavět více po svém. Máte větší volnost. Tím samozřejmě nechci říci, že není třeba respektovat autora. Když k tomu navíc máte štěstí na vynikající režiséry a dirigenty, kteří vám vysvětlí lépe, co a jak tím autor myslel a proč se vyjadřuje tímto způsobem, je to práce velice obohacující.

Kteří umělci, se kterými jste doposud vystupovala, vás nejvíce ovlivnili?

Velice mě ovlivnili režiséři Pier Luigi Pizzi a Hugo de Ana. Jsem velice šťastná, že jsem měla tu čest spolupracovat s takovými velikány. Moc jsem se od nich naučila. Měla jsem také to štěstí nedávno poznat jednu vynikající kolegyni, která mi dala pár velice cenných rad, co se týká zpěvu a technických detailů.

Pak mám pár zážitků, takových, co bych si nikdy nemyslela, že by se mi mohly přihodit. Jako třeba po jednom představení Rossiniho Popelky, když jsme se odličovaly s kolegyní v šatně, viděly jsme v zrcadle, že po chodbě prošel maestro Claudio Abbado. Vrátil se a pogratuloval nám. To bylo pro mě něco neuvěřitelného. Nebo setkání s Dianou Damrau. To jsou chvíle, na které nikdy nezapomenu.

Jakého hudebníka, zpěváka nejvíce obdivujete?

Zpěváků, které obdivuji, je více. Ze současných je to Mariella Devia, Diana Damrau nebo třeba Jessica Pratt. Z minulosti bych jmenovala Marii Callas, Ghenu Dimitrovu, Leylu Gencer, Doloru Zajick a samozřejmě i spoustu tenorů, barytonů, basů, jako je Samuel Ramey, a dirigentů. Je pro mne těžké vybrat jen jednoho…

Jakým směrem chcete, aby se vaše kariéra vyvíjela, a jaké plány máte do budoucna?

Hlavně nechci nikam spěchat. Myslím si, že to hodně škodí. Je spousta dobrých mladých umělců, kteří šli nahoru příliš rychle a pak na to bohužel doplatili. Musím na sobě hodně pracovat, získávat zkušenosti a pak se uvidí. Velká kariéra je také o štěstí. A pro mě je nejdůležitější to, když mohu pracovat s výbornými kolegy, v dobrém prostředí, neustále se zdokonalovat a na konci produkce si mohu říci, že jsem odvedla dobrou práci.Jaký pocit jste měla, když jste musela náhle za onemocnělou Eglise Gutierrez ve svých dvaceti pěti letech naskočit do premiéry Lucie z Lammermooru v marseillské opeře a ještě k tomu to byl váš debut?

Byl to pocit velké zodpovědnosti. Dostala jsem obrovskou důvěru. Byla to velká výzva, ale nesměla jsem si tuto skutečnost moc připouštět. To nejdůležitější bylo plně se soustředit na roli a jít zpívat bez myšlení na první nebo druhé obsazení, premiéru či reprízu.

Má pro vaše cíle pochopení váš management?

Mám agenturu, která mi věří a která se mnou vždy jakýkoli krok konzultuje. To je obrovská výhra. I proto, že respektují, co si myslím. Je důležité, aby agent přesně věděl, co odpovídá vašemu hlasovému oboru a jaká role a ve kterém divadle je pro vás vhodná.

Klavírista si může hrát to, co se mu zalíbí. Cítíte jako neférové, že se musíte učit role, které jsou vám nabídnuty?

Ne, nemyslím si, že je to neférové. Je to jiná situace. Cítím velkou radost a zároveň výzvu, když přijde nabídka na novou roli. Občas je to složitější, když se třeba jedná o soudobou hudbu. Na podzim jsem v Benátkách zpívala Singspiel od Salvatora Sciarrina. Při prvním otevření partitury jsem se trochu vyděsila, poněvadž jsem netušila, jak začít. Skladatel používá v některých pasážích „typ zpívání”, pokud to tak mohu nazvat, co jsem doposud nikdy neinterpretovala. To byla velká výzva.

Samozřejmě když přijde klasická opera, tak je to něco jiného. Povětšinou už dílo znáte, ale přece jen se snažím vždy nejdříve dobře nastudovat part z klavírního výtahu, číst jako by to bylo poprvé, pochopit dobře autora a jeho hudební i dramatické „vykreslení” postavy.A jak se těšíte na červnový debut v roli Violetty a na part v náročné francouzské opeře Henriho Saugueta Les caprices de Marianne?

K La traviatě přistupuji s velkým respektem. Jsem si vědoma toho, že budu hodně mladá Violetta, ale s tím ji studuji. Jestli se mi v budoucnu poštěstí vrátit se k ní na jevišti, určitě ta budoucí bude rozdílná než ta aktuální. Ale tak je to u všech rolí. Violetta je velká úloha a já jsem velice ráda, že jí mohu debutovat právě v Marseille. Moc se na to těším. Dirigenta Lawrence Fostera znám, takže on též ví, co ode mne může po hlasové stránce chtít a očekávat.

Na Les caprices de Marianne se také těším. Opera je pro většinu neznámá, větší část práce mě bude čekat na dokonalé výslovnosti francouzštiny, protože tento jazyk neovládám. Tak se také těším, že se zdokonalím a trochu se naučím i konverzovat.

Jak relaxujete?

Relaxuji například odpolednem ve wellness centru nebo procházkami se svým pejskem. Také mě moc baví řídit auto. Ale odpočinek, a jak já říkám „čištění mozku”, si dopřávám třeba i vařením a zvláště pak pečením jakéhokoli druhu sladkého.

Děkuji za rozhovor a přeji „In bocca al lupo”.

Vizitka:
Zuzana Marková se narodila v roce 1988 v Praze. Studovala zpěv, klavír a dirigování na Pražské konzervatoři a v sezoně 2010/11 studovala ve Scuola dell’ Opera Italiana v Bologni. V roce 2012 získala druhou cenu na soutěži Ernst Haefliger International Singing Competition v Bernu.