Skvělý Jan Mráček otevřel Korngoldem novou sezonu SOČRu

Letošní 91. filharmonickou sezonu Symfonického orchestru Českého rozhlasu otevíral podobně jako tu loňskou houslista Jan Mráček. A posluchačům dokázal dokořán otevřít svět houslového koncertu Ericha Wolfganga Korngolda, hudby nesmírně silné, efektní a plné silných citových vrcholů. Závěr potom patřil jen filharmonikům a Berliozově Fantastické symfonii. Byl to vcelku fantastický večer.

Podtitul koncertu Vzpomínky, osudy a fantazie odkazoval na všechny tři skladby večera. Já bych k první skladbě večera, Památníku Lidicím Bohuslava Martinů, přiřadil spíše slovo osudy. Osudy zavražděných a odvlečených obyvatel Lidic, promítající se v Martinů tryzně. Naposledy jsem ji slyšel s Českou filharmonií, pod vedením Jiřího Bělohlávka ze Zlatého sálu ve Vídni. Ale byla to jiná tryzna než ta interpretovaná Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. Rozhlasoví symfonici k ní přistoupili technicky dobře, ale v některých místech se mi zdála až moc jednolitá, bez potřebného přesvědčení. Martinů hudební plochy tak postrádaly svoji autenticitu, kterou dokázal Bělohlávek otevřít mnohem logičtěji.

Slovo vzpomínky z podtitulu koncertu evokovalo další skladbu. Vzpomínky ve smyslu reminiscencí na dřívější romantický svět hudby, který chtěl ve svém koncertu Erich Wolfgang Korngold vrátit. Čekal jsem nedočkavě na hru Jana Mráčka v tomto málo interpretovaném Koncertu pro housle a orchestr D dur. Už počátek hry byl předzvěstí, jak se asi bude dále interpretace koncertu vyvíjet. První tóny Mráčkovy hry byly nesmírně patetické a citově vypjaté. Hráč celou skladbu nesmírně prožíval a jeho hra byla potom smrští emocí, velkých citových ploch, precizních technických detailů a nespočtu výrazových vrcholů. Mráček přitom nepotřeboval víc, než ona hudba sama nabízí. Přímočarou čistotu a velká lyrická místa, která sama o sobě vytvářejí pro posluchače hudební oázu. Byla to tedy hra plná přirozenosti i ryzího muzicírování a Mráčkovi se povedlo povahou a provedením té hudby dokonale omámit moje smysly .

Už v kadenci první věty jsem pochopil, co pravděpodobně označil Gustav Mahler na Korngoldově hudbě za geniální. Mimo již popsanou přímost a čistotu je koncert směsí romantické citovosti, která kopíruje estetiku tehdejšího světa před první světovou válkou. A dokážu také pochopit, že v době vzniku koncertu (už dávno „mahlerovské době“ po druhé světové válce) byla ta hudba dávno neaktuální a stará, protože svojí povahou přesně poukazovala na již jiný svět. Korngold, původem brněnský Němec, odchází jako mladý do Hollywoodu, kde tuto svoji romantickou citovost uplatňuje a komponuje legendární filmovou hudbu, „filmovou operu bez zpěvu“. Ke tvorbě klasických nefilmových žánrů přistupuje znovu až v závěru života.

Filmové plochy prostupují společně s postromantickou estetikou celým koncertem. Jako by Mráčkovi tento hybrid přesně seděl. Dovolil mu otevřít jeho nepopiratelný hráčský talent a mladý pohled na interpretaci neklasických skladeb. Soudě podle dojmů v sále si Mráček koncert naprosto užíval. Celý byl spíše v pomalejším tempu, hlavně první věta, kdy sólista některé pasáže více zpomaloval, ale v závěru květnatě větu zakončil. Jen škoda, že posluchači poté zkazili dojem potleskem. Druhá věta byla plná Mahlerovy jasnosti. Ondrej Lenárd a symfonici zde předali prostor prakticky jen Mráčkovi. Finální věta, to bylo velké romantické filmové plátno plné efektů, nesmírně hravá část, kde si především orchestr pohrával s variacemi hlavního tématu. Některá z těchto míst připomínala až pochod. Mráček i orchestr ho zakončili skladbou v efektním tutti.

Fantazie z názvu zahajovacího večera SOČRu jasně patří ke třetí a závěrečné skladbě koncertu, Fantastické symfonii, epizodě ze života umělcova od Hectora Berlioze. Svojí povahou se v ledasčem podobá předchozímu houslovému koncertu. Je pro posluchače stejně senzační a navíc vypráví příběh Berliozova zamilování. A také promlouvá o touze po pomstě, o smrti a dalších představách excentrického autora. Symfonický orchestr Českého rozhlasu přesně vystihl výrazově silnou orchestrální řeč Berlioze. Celá skladba tak byla fantastickou ódou s technicky precizní hrou všech orchestrálních sekcí. Některými momenty dokázal Lenárd usměrnit nebo naopak zvýšit a zvýraznit asymetrickou povahu skladby s tolika rozdíly. Hráči si s hudbou dostatečně pohrávali, představili několik variant všudypřítomné zamilovanosti, která je zde patrná v tolika podobách. Je potřeba vyzvednout část Scéna na venkově se všemi sóly i část čtvrtou, která byla svojí útočností dechů až extrémní. Finále tančilo stejně, jako tančily čarodějnice při sabatu. Vcelku velkolepé zahájení koncertní sezony bylo završeno.

Hodnocení autora recenze: 90%

Vzpomínky, osudy, fantazie
Jan Mráček (housle)
Dirigent: Ondrej Lenárd
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
2. října 2017 Rudolfinum Praha

program:
Bohuslav Martinů: Památník Lidicím
Erich Wolfgang Korngold: Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 35
Hector Berlioz: Fantastická symfonie, epizoda ze života umělcova, op. 14

www.rozhlas.cz