Další z koncertů Pražských symfoniků opět dosáhl vysokých uměleckých hodnot. Na jejich vrcholu stála Symfonie č. 3 Es dur „Eroica“ Ludwiga van Beethovena na jedné straně a osobnost charismatického sólisty Josefa Špačka na straně druhé. Při vynášení na piedestal však nemůžeme zapomenout na zásadní podporu uměleckého tělesa.
Kompoziční mistrovství a humanistické poselství Beethovenovy Eroiky (jako vždy při adekvátní interpretaci) vychrlilo jako sopka svoji žhavou lávu, která sežehla vše, co stálo na koncertě v jejím okolí. Být pokořen Eroikou není žádná ostuda. V loňském roce jsme si připomněli 220 let od její veřejné premiéry v divadle Na Vídeňce (kdyby došlo k větším oslavám, nic by se určitě nestalo).
Představu o premiéře v uzavřené společnosti ve vídeňském paláci českého šlechtice Josefa Františka Maxmiliana z Lobkovic si můžeme vytvořit na základě filmu režiséra Simona Cellana Jonese Beethoven’s Eroica (BBC, 2003) dostupného na YouTube. Hornista v přípravě na zkoušku zde upozorňuje svého kolegu, že hraje tónický rozklad do dominantního doprovodu, a považuje to za nepřijatelné. Vypočítávat míru inovací této symfonie proti dobové klasické standardní produkci by vydalo na knihu. Omezím se jen na konstatování, že ani stáří této skladby není na překážku, aby se na ní učili dnešní autoři, především pak takoví, jimž jde o pevnost hudební struktury, celkově pak o myšlenkovou nosnost všeho, co do své hudby hodlají vložit.
Interpretace Eroiky Pražskými symfoniky pod taktovkou Leonarda Slatkina byla promyšlená, kompaktní a charismatická. Do uvedených atributů nelze vložit ještě „technicky dokonalá“, ale vyzařování díla a jeho nadšená interpretace daly zcela zapomenout na epizodické nesouhry.
Dirigentovo nastavení tempového řádu silně prohloubilo kontrasty mezi tempy hybnými z první, třetí a čtvrté věty a pomalým smutečním pochodem věty druhé. První a třetí věta byly řízeny metrickým konceptem tak, že jeden takt vycházel jako jedna doba metrického celku vyššího řádu. V partituře si to autor ale nepřeje (v opačném případě v jiných skladbách udává zpřesňující pokyn ritmo di due battuti, tzn. dvojtaktí chápe jako dvoudobý takt apod.).
Ve smutečním pochodu se v podání Leonarda Slatkina taktová stránka rozpadala na základní elementární osminové hodnoty, přičemž Beethoven vyžaduje čtvrťovou jako základní počítací dobu. Uvedené deformace se však dnes zhusta aplikují – a málokdo se k tomu dnes teoreticky vymezuje, ke škodě věci. Šeď hudebně teoretické úvahy však překonala energická hudba i ponurý Marcia funebre, vše okořeněné výbornými sólovými výstupy. Za všechny jmenuji flétnistku Annu Taláckovou v náročném sóle ve čtvrté větě nebo suverénní hornovou skupinu pod vedením Zuzany Rzounkové, jež provedla Trio ve střední části Scherza v plném lesku. Strhující závěr symfonie pak jenom umocnil nadšený aplaus, který se po provedení skladby rozléhal v koncertním sále.
Houslista Josef Špaček nadchl publikum svým sólovým výkonem v méně často prováděném Koncertu pro sólové housle a orchestr č. 1 Bohuslava Martinů z poloviny 30. let minulého století. Komplikace s obohacováním sólového partu technickými detaily (které svými nekonečnými požadavky připravoval skladateli zamýšlený premiérující houslista Samuel Dushkin) však vedly k tomu, že dílo bylo nakonec odloženo a znovu objeveno až v roce 1973, kdy jej poprvé s Chicagským orchestrem zahrál Josef Suk. V době svého dokončení ve třicátých letech se dostalo do přímé konkurence se slavným Houslovým koncertem „Na paměť anděla“ od Albana Berga, což mohlo též sehrát svoji roli.
Houslový koncert č. 1 od Bohuslava Martinů rozšiřuje jeho početnou řadu neoklasicky pulsujících děl. Je třívětý v obvyklém tempovém sledu rychle-pomalu-rychle. Druhá věta upomíná svými lidově zbarvenými melodiemi na pasáže z cyklické opery Hry o Marii vzniknuvší v blízkosti sledované skladby. Dnešního posluchače, který vnímá hudbu Martinů méně často, nadchnou pulzující, často synkopovaná allegra, lydickými prvky ovlivněná akordika i pročištěné lyrické melodie. Kdo se však dílem tohoto autora zabývá více, je řečenými, stále se opakujícími atributy kompozice poněkud unaven. K obhajobě sledovaného díla lze dodat, že do jeho závěrečné věty se pokradmu dostávají neurotizující nálady z obav o budoucnost českého národa, neboť v době vzniku skladby sílí fašizující tendence v Německu.
Hlavní roli v provedení skladby sehrál sólista Josef Špaček, který za podpory pevného doprovodu Pražských symfoniků dal své kreaci spalující energii a brilanci ve všech parametrech sólového partu. Na základě požadavků Samuela Dushkina se zde objevuje častá akordická hra, která je velmi choulostivá na ladění. Vše zvládl Josef Špaček se šarmem, líbezným melodiím volné věty pak propůjčil českou zpěvnost. Ještě více však ohromil svým virtuózním přídavkem Eugène Ysaÿe: Violin Sonata No. 5 Op. 27 – II. věta Danse Rustique. Ovace zcela okouzleného publika pak nebraly konce.
Večer otevřela úsměvná hudební féerie Leonarda Slatkina Schubertiada. Dílo vzniklo v roce 2025. Na koncertě Pražských symfoniků 15. dubna 2026 zaznělo v české premiéře. Je vedeno mimohudebním programem opírajícím se o oblíbená setkání Franze Schuberta s jeho přáteli. Ta byla provázena hudební produkcí, nevázaným veselím a halasným rozchodem rozdováděných hostů domů v nočních hodinách.
Stanovený program tedy nabízel nebývalé možnosti pro hudební citáty, koláže či pro procesy přeintonování původního obsahu Schubertových skladeb. Slatkin popisovaný příběh aktualizoval v duchu hudby posledních dekád, protože zapojil i minimalistické pasáže Steva Reicha a Philipa Glase. Nejdůležitějším dílem, o které se ve své kompozici zásadně opřel, byla Schubertova Symfonie č. 8 h moll „Nedokončená“. Její úvodní basové téma využil jako základ pro širokou passacaglii v úvodu skladby. Až příliš z ní vystupoval vzor slavné Bachovy varhanní Passacaglie c moll BWV 582. Téměř doslovné citace úvodních protihlasů měly přimět autora k tomu, aby se ke své předloze v přiloženém autorském komentáři přiznal. Neučinil tak. Celkově však lze shrnout, že skladba je ucelená a těží z nemalých zkušeností svého autora s instrumentací pro symfonický orchestr. Pro milé připomínky oblíbených Schubertových děl ji přijalo pražské publikum s velkými sympatiemi. Nemalý podíl na úspěchu novinky nutno též přičíst spolehlivému výkonu orchestru.
Josef Špaček & Leonard Slatkin
15. dubna 2026, 19:30 hodin
Obecní dům, Smetanova síň, Praha
Program
Leonard Slatkin: Schubertiade (česká premiéra)
Bohuslav Martinů: Koncert pro housle a orchestr č. 1
Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 3 Es dur op. 55 „Eroica“
Účinkující
Josef Špaček – housle
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK
Leonard Slatkin – dirigent
