Slavík a Jolanta v Opeře Národního divadla

„Je snad možné okem spatřit sladký zpěv slavíka…?“ Tato otázka půvabné Jolanty, dcery krále Reného, která poklidně žije uprostřed krásné zahrady schované před světem a nic netuší o své slepotě, může představovat pomyslnou nit spojující dvě díla – opery Slavík a Jolanta – jež ve své druhé letošní premiéře uvedlo ve čtvrtek 22. října Národní divadlo. Hudební pohádka a operní prvotina Igora Stravinského Slavík, která našla svou inspiraci v příběhu slavného dánského spisovatele Hanse Christiana Andersena (jako Císařův slavík poprvé vyšlo v Kodani v roce 1843), pracuje do jisté míry s tematikou slepoty, přesněji řečeno zaslepenosti, která je – v podobě zcela jiné – ústředním motivem Čajkovského lyrické jednoaktovky Jolanta. Ta je naopak dílem již zralého umělce, jedná se o skladatelovu poslední operu vůbec a na rozdíl od Stravinského díla ji můžeme označit za dílo pozdního, vrcholného období. Postaveny vedle sebe tak zobrazují Slavík a Jolanta dva zcela odlišné hudební světy, v nichž se doslova střetává (myšleno z hlediska bouřlivého vývoje hudby na konci devatenáctého a počátku dvacátého století) „nové“ se „starým“, a ačkoliv se v poutavě psaném programu k představení můžeme dočíst o dalších, „vnitřních“ paralelách spojujících obě díla, je třeba hned na úvod říci, že jejich výsledná rozdílnost je skutečně markantní (tolik k volbě dramaturgie).

Stravinského Slavík dokončený v roce 1914 vypráví o čínském císaři toužícím po kráse slavičího zpěvu, který v závěru dokáže ukonejšit i samu smrt. Po zvednutí opony bylo hned jasné, že po scénické stránce (Martin Černý) se podařilo pohádkový svět vystihnout velmi originálně. V prvním aktu všudypřítomný efekt přízemní mlhy zprvu obklopující – mírně nelogicky hned v samotném úvodu – postavu Smrti (Stanislava Jirků), jejíž třpytivá rudá róba doslova oslňovala (autorkou kostýmů je Zuzana Přidalová) a navíc rafinovaně doplňovala její dlouhé vlasy barevně vyvedené ve stylu „Cruella De Vil“.

V kontrastu s tím prostě oděná postava rybáře (Josef Moravec), který na scénu doslova vplul na své loďce, podtrhla jednoduchost celého obrazu, kterému dominoval nápaditě vyvedený srpek měsíce, jenž byl ve skutečnosti pohyblivým otvorem s postranními schody, v němž se střídavě ukrývala postava Slavíka. Ten byl v podání Olgy Jelínkové jedním slovem excelentní. Její jasný a třpytivý soprán zněl jistě v četných výškách i koloraturách s obrovskou lehkostí, ale zároveň jistotou a naprostou intonační přesností. Po herecké stránce se navíc Jelínkové podařilo skvěle ztvárnit slavíkovu křehkost, k čemuž přispěla její drobná postava oděná do jednoduchých bílých šatů. Taktéž již zmíněný rybář Josefa Moravce přednesl svou úvodní píseň krásně sonorním, klidným hlasem, jehož „nádech“ se mu podařilo udržet i v závěrech druhého a třetího jednání, kde vstupoval do děje již pouze jako samotný hlas. Z dalších rolí je třeba zmínit Yukiko Šrejmovou Kinjo v roli Kuchařinky a samozřejmě Aleše Jenise v roli Císaře. Toho na jeviště „dopravila“ ze stropu spuštěná kulatá klec znázorňující (možná?) jistou izolovanost a omezenost v nazírání na svět.

Velmi efektně působily pohybové kreace mechanického slavíka Jonáše Janků, který zavěšen na rudé šále předváděl ve vzduchu doslova akrobatické kousky. Po hudební stránce nelze zejména pěvcům téměř nic vytknout, taktéž Orchestr Národního divadla hrál pod vedením dirigenta Jana Lathama-Koeniga s přesností, které neslušely pouze intonační nejistoty ve smyčcích, zejména u violoncell. Celkově tak provedení Stravinského Slavíka působilo velmi celistvě, nechyběl mu vtip (například využití na pruhy rozdělené „opony“ při shonu v císařském paláci či řešení příchodů a odchodů japonských vyslanců a dalších postav ve druhém aktu), a dlouhý potlesk publika tak byl zcela zasloužený.

I přesto však Slavíka dle mého názoru jednoduše zastínilo následné provedení Čajkovského Jolanty, což více než s nastudováním či pěveckými, resp. hereckými výkony souvisí s charakterem díla jako takovým. Jolanta je samozřejmě žánrově odlišným, lyrickým kusem plným velkého zvuku a patetičnosti, tolik typické pro Čajkovského pozdní tvorbu (tím obě díla v žádném případě nesrovnávám, pouze se snažím přiblížit jejich charakter).

Scéna laděná do barev fialové byla opět řešena jednoduše – z části průsvitné stěny, znázorňující zahradu, v nichž se skvěle uplatnila práce se světlem (například východ slunce), podlaha jeviště pokrytá květinami ve fialkové barvě princezniných šatů a jeden pohyblivý „kvádr“ v popředí levé části pódia, který sloužil jako Jolantino lůžko.

Spíše rušivě pak v kontrastu této scenérie působil velký obdélník potažený fólií s azbukou psanou výstrahou, varující před vstupem do Jolantiny zahrady, jejž při příchodu k princeznině úkrytu vévoda Robert spolu s přítelem hrabětem Vaudémontem ostentativně protrhnou.

Jolanta Veroniky Dzhioevy byla po všech stránkách skvělým výkonem. Dzhioeva disponuje silným, nádherně zabarveným hlasem, který po celou dobu doslova vyčníval nad ostatními. Působivé bylo především úvodní arioso Otčego éto prežde ne znala, stejně jako duet ze sedmé scény, v němž se nevidomá princezna poprvé dozvídá, že je ve skutečnosti slepá.

Zde Dzhioevu doplnil tenorista Aljaž Farasin, jehož Vaudémont byl místy vtipně rozverný (především ve scénách s hrabětem Robertem) a zároveň velmi přesvědčivě uchvácený princeznou Jolantou. Jeho tenor vyzněl krásně zejména ve Vaudémontově romanci v závěru šesté scény, která byla přednesena s velkým citem a vnitřním nábojem. Škoda, že jej v samotném závěru místy zastiňovala příliš silná hra orchestru.

Aleš Jenis přednesl part hraběte Roberta s velkým nasazením stejně jako Jevhen Šokalo, jehož král René se ve své árii mírně potýkal v intonací. Bravurně oproti tomu vyšel monolog maurského lékaře Ibn Hakia v podání Vladimíra Chmela. Yvona Škvárová v roli chůvy Marty zpívala místy zbytečně ostře.

Orchestr Národního divadla odehrál Čajkovského hudbu čistě a s větším uvolněním, než tomu bylo u Stravinského. Zejména v závěru však jako by se nechal dirigent zbytečně unést a ve výsledku krásný, avšak po dynamické stránce příliš silný zvuk místy zastiňoval sólisty. Kvalitní výkon podal taktéž jako vždy výborně připravený Sbor Národního divadla.

Celkově tak nelze ani jedné z obou částí inscenace nic zásadního vytknout. Režisér Dominik Beneš se k oběma dílům postavil s velkým citem, díky čemuž se v obou inscenacích neobjevovalo zbytečně nic „navíc“. Pro mě osobně trochu nepochopitelné bylo pouze ve Slavíkovi již zmíněné zacházení s postavou Smrti, stejně jako závěrečný polibek Slavíka Císaři (proč?). A také nepříliš ideální spojení těchto děl dvou velikánů ruské hudby, o němž se zmiňuji na začátku, potom uvádím s vědomím, že se jedná o můj subjektivní názor, který se nijak neodráží v celkovém hodnocení večera. To je – v souladu s bouřlivými ohlasy publika – zcela po právu vysoké.

Hodnocení autorky recenze: 80 %

Igor Stravinskij:
Slavík
Petr Iljič Čajkovskij:
Jolanta
Hudební nastudování: Jan Latham-Koenig
Dirigent: Jan Latham-Koenig (alt. Zbyněk Müller)
Režie: Dominik Beneš
Scéna: Martin Černý
Kostýmy: Zuzana Přidalová
Pohybová spolupráce: Dana Pala
Světelný design: Martin Špetlík
Sbormistr: Martin Buchta
Dramaturgie: Ondřej Hučín
Orchestr a Sbor Národního divadla
Premiéra 22. října 2015 Národní divadlo Praha

Slavík
Slavík – Olga Jelínková (alt. Milena Arsovska)
Rybář – Josef Moravec (alt. Jaroslav Březina)
Kuchařinka – Yukiko Šrejmová Kinjo (alt. Marta Reichelová)
Císař – Aleš Jenis (alt. Roman Janál)
Komoří – Pavel Švingr (alt. Miloš Horák)
Bonz – Jan Šťáva (alt. Luděk Vele)
Smrt – Stanislava Jirků (alt. Václava Krejčí Housková)
První japonský vyslanec – Michal Bragagnolo (alt. Václav Lemberk)
Druhý japonský vyslanec – David Nykl (alt. Luboš Skala)
Třetí japonský vyslanec – Jiří Hruška (alt. Václav Barth)

Jolanta
Jolanta – Veronika Dzhioeva (alt. Dana Burešová)
Hrabě Vaudémont – Aljaž Farasin (alt. Kostadin Andrijev)
Vévoda Robert – Aleš Jenis (alt. Roman Janál)
Král René – Jevhen Šokalo (alt. Zdeněk Plech)
Bertrand – Pavel Švingr (alt. Miloš Horák)
Doktor Ibn Hakia – Vladimír Chmelo (alt. Jiří Hájek)
Alméric – Josef Moravec (alt. Jaroslav Březina)
Marta – Yvona Škvárová (alt. Lucie Hilscherová)
Brigitta – Yukiko Šrejmová Kinjo (alt. Marta Reichelová)
Laura – Stanislava Jirků (alt. Václava Krejčí Housková)

www.narodni-divadlo.cz

Foto ND Praha / Patrik Borecký