Slavík a Jolanta v Opeře Národního divadla

  1. 1
  2. 2

Je snad možné okem spatřit sladký zpěv slavíka…?“ Tato otázka půvabné Jolanty, dcery krále Reného, která poklidně žije uprostřed krásné zahrady schované před světem a nic netuší o své slepotě, může představovat pomyslnou nit spojující dvě díla – opery Slavík a Jolanta – jež ve své druhé letošní premiéře uvedlo ve čtvrtek 22. října Národní divadlo. Hudební pohádka a operní prvotina Igora Stravinského Slavík, která našla svou inspiraci v příběhu slavného dánského spisovatele Hanse Christiana Andersena (jako Císařův slavík poprvé vyšlo v Kodani v roce 1843), pracuje do jisté míry s tematikou slepoty, přesněji řečeno zaslepenosti, která je – v podobě zcela jiné – ústředním motivem Čajkovského lyrické jednoaktovky Jolanta. Ta je naopak dílem již zralého umělce, jedná se o skladatelovu poslední operu vůbec a na rozdíl od Stravinského díla ji můžeme označit za dílo pozdního, vrcholného období. Postaveny vedle sebe tak zobrazují Slavík a Jolanta dva zcela odlišné hudební světy, v nichž se doslova střetává (myšleno z hlediska bouřlivého vývoje hudby na konci devatenáctého a počátku dvacátého století) „nové“ se „starým“, a ačkoliv se v poutavě psaném programu k představení můžeme dočíst o dalších, „vnitřních“ paralelách spojujících obě díla, je třeba hned na úvod říci, že jejich výsledná rozdílnost je skutečně markantní (tolik k volbě dramaturgie).

Stravinského Slavík dokončený v roce 1914 vypráví o čínském císaři toužícím po kráse slavičího zpěvu, který v závěru dokáže ukonejšit i samu smrt. Po zvednutí opony bylo hned jasné, že po scénické stránce (Martin Černý) se podařilo pohádkový svět vystihnout velmi originálně. V prvním aktu všudypřítomný efekt přízemní mlhy zprvu obklopující – mírně nelogicky hned v samotném úvodu – postavu Smrti (Stanislava Jirků), jejíž třpytivá rudá róba doslova oslňovala (autorkou kostýmů je Zuzana Přidalová) a navíc rafinovaně doplňovala její dlouhé vlasy barevně vyvedené ve stylu „Cruella De Vil“.

Igor Stravinskij: Slavík/Petr Ijlič Čajkovskij: Jolanta - ND Praha 2015 (foto ND Praha / Patrik Borecký)
Igor Stravinskij: Slavík – ND Praha 2015 (foto ND Praha / Patrik Borecký)

V kontrastu s tím prostě oděná postava rybáře (Josef Moravec), který na scénu doslova vplul na své loďce, podtrhla jednoduchost celého obrazu, kterému dominoval nápaditě vyvedený srpek měsíce, jenž byl ve skutečnosti pohyblivým otvorem s postranními schody, v němž se střídavě ukrývala postava Slavíka. Ten byl v podání Olgy Jelínkové jedním slovem excelentní. Její jasný a třpytivý soprán zněl jistě v četných výškách i koloraturách s obrovskou lehkostí, ale zároveň jistotou a naprostou intonační přesností. Po herecké stránce se navíc Jelínkové podařilo skvěle ztvárnit slavíkovu křehkost, k čemuž přispěla její drobná postava oděná do jednoduchých bílých šatů. Taktéž již zmíněný rybář Josefa Moravce přednesl svou úvodní píseň krásně sonorním, klidným hlasem, jehož „nádech“ se mu podařilo udržet i v závěrech druhého a třetího jednání, kde vstupoval do děje již pouze jako samotný hlas. Z dalších rolí je třeba zmínit Yukiko Šrejmovou Kinjo v roli Kuchařinky a samozřejmě Aleše Jenise v roli Císaře. Toho na jeviště „dopravila“ ze stropu spuštěná kulatá klec znázorňující (možná?) jistou izolovanost a omezenost v nazírání na svět.

Igor Stravinskij: Slavík/Petr Ijlič Čajkovskij: Jolanta - ND Praha 2015 (foto ND Praha / Patrik Borecký)
Igor Stravinskij: Slavík – ND Praha 2015 (foto ND Praha / Patrik Borecký)

Velmi efektně působily pohybové kreace mechanického slavíka Jonáše Janků, který zavěšen na rudé šále předváděl ve vzduchu doslova akrobatické kousky. Po hudební stránce nelze zejména pěvcům téměř nic vytknout, taktéž Orchestr Národního divadla hrál pod vedením dirigenta Jana Lathama-Koeniga s přesností, které neslušely pouze intonační nejistoty ve smyčcích, zejména u violoncell. Celkově tak provedení Stravinského Slavíka působilo velmi celistvě, nechyběl mu vtip (například využití na pruhy rozdělené „opony“ při shonu v císařském paláci či řešení příchodů a odchodů japonských vyslanců a dalších postav ve druhém aktu), a dlouhý potlesk publika tak byl zcela zasloužený.

Igor Stravinskij: Slavík/Petr Ijlič Čajkovskij: Jolanta - ND Praha 2015 (foto ND Praha / Patrik Borecký)
Igor Stravinskij: Slavík – ND Praha 2015 (foto ND Praha / Patrik Borecký)

I přesto však Slavíka dle mého názoru jednoduše zastínilo následné provedení Čajkovského Jolanty, což více než s nastudováním či pěveckými, resp. hereckými výkony souvisí s charakterem díla jako takovým. Jolanta je samozřejmě žánrově odlišným, lyrickým kusem plným velkého zvuku a patetičnosti, tolik typické pro Čajkovského pozdní tvorbu (tím obě díla v žádném případě nesrovnávám, pouze se snažím přiblížit jejich charakter).

Scéna laděná do barev fialové byla opět řešena jednoduše – z části průsvitné stěny, znázorňující zahradu, v nichž se skvěle uplatnila práce se světlem (například východ slunce), podlaha jeviště pokrytá květinami ve fialkové barvě princezniných šatů a jeden pohyblivý „kvádr“ v popředí levé části pódia, který sloužil jako Jolantino lůžko.

Igor Stravinskij: Slavík/Petr Ijlič Čajkovskij: Jolanta - ND Praha 2015 (foto ND Praha / Patrik Borecký)
Petr Iljič Čajkovskij: Jolanta – ND Praha 2015 (foto ND Praha / Patrik Borecký)

Spíše rušivě pak v kontrastu této scenérie působil velký obdélník potažený fólií s azbukou psanou výstrahou, varující před vstupem do Jolantiny zahrady, jejž při příchodu k princeznině úkrytu vévoda Robert spolu s přítelem hrabětem Vaudémontem ostentativně protrhnou.

Jolanta Veroniky Dzhioevy byla po všech stránkách skvělým výkonem. Dzhioeva disponuje silným, nádherně zabarveným hlasem, který po celou dobu doslova vyčníval nad ostatními. Působivé bylo především úvodní arioso Otčego éto prežde ne znala, stejně jako duet ze sedmé scény, v němž se nevidomá princezna poprvé dozvídá, že je ve skutečnosti slepá.

Petr Iljič Čajkovskij: Jolanta - ND Praha 2015 (foto ND Praha / Patrik Borecký)
Petr Iljič Čajkovskij: Jolanta – ND Praha 2015 (foto ND Praha / Patrik Borecký)
  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Stravinskij: Slavík (ND Praha)

[Total: 53    Average: 3.7/5]

Vaše hodnocení - Čajkovskij: Jolanta (ND Praha)

[Total: 55    Average: 3.9/5]

Související články


Komentáře “Slavík a Jolanta v Opeře Národního divadla

  1. I po premiére( 22.10.), i po včerajšej repríze ( 1.11.)Slávika a Jolanty, nemôžem súhlasiť s paní recenzentkou Ehlovou( Opera Plus 23.10.),keď v hre orchestra pripomína
    “ intonační nejistoty ve smyčcích, zejména u violoncell „, i keď predtým píše, že orchester ND pod vedením Jana Lathama -Koeniga hral s presnosťou a celkove kladne hodnotí obidve opery na 80 %. Sám v svojej spokojnosti by som dal 85 %.
    Nielen paní recenzentka, ale i iní operní kritici si akoby “ povinne “ vyberú určitú nástrojovú skupinu, aby ju mohli aspoň čiastočne skritizovať. To, až na malé výnimky nebýva pravdou. I niektorí hráči v orchestri nemusia byť vždy v plnej forme, ale za to ich budeme hneď “ trestať “ ?
    Keď potom čítajú tieto, často až nespravodlivo ostré kritiky, bolestne sa ich to dotýka, pretože vo svojej hre sa snažia odvieť maximum.
    Mňa práve violoncellová skupina zaujala a ocenil som, ako majstrovsky Stravinský i Čajkovský skomponovali svoje sóla, ktoré virtuózne zahral koncertný majster tejto violoncellovej skupiny, ktorý bol ten istý na premiére i na včerajšej repríze.

Napsat komentář