Už jen při pouhém kontaktu „na dálku“ – tom písemném, emailovém – cítíte, že z ní vyzařuje ohromná vnitřní vyrovnanost, radost, pohoda. Umění těšit se z každodenních maličkostí, brát život s pokorou takový, jaký je. Usměvavá rodačka z východních Čech, klavíristka Jaroslava Pěchočová (1976) si zkrátka takřka okamžitě získá vaše sympatie. Sama za jednu z největších svých dosavadních životních výher považuje to, že po Martinu Hršelovi z pardubické konzervatoře se na pražské HAMU stal jejím profesorem Ivan Moravec, byť po absolutoriu ještě prošla také mistrovskými kurzy u Nelly Akopian a v roce 2002 postgraduálním studiem v Londýně na Royal College of Music. Za sebou má Jaroslava (či Slávka – jak sama raději používá) Pěchočová nejeden úspěch a ocenění doma i v zahraničí, a to jak za svá vystoupení, tak i své výkony před mikrofonem v nahrávacím studiu.
Teď, s určitým odstupem od školy a dosavadními profesionálními zkušenostmi – jak sama sebe vidíte? To co se povedlo i to, čím vás první léta praxe nenadchla?
Kupodivu já nevnímám svoje působení předělené školou. V rámci AMU jsem díky panu profesoru Moravcovi a jeho přátelům, jakými jsou Libor Pešek, Jiří Bělohlávek, Martin Turnovský a další, měla řadu důležitých angažmá, a tudíž se nedá říct, že ve „školní lavici“ jsem měla jednodušší život. Snad jednodušší leda proto, že jsem neřešila otázku bydlení – kolej byla skvělou ubytovnou a ostatně taky peněz člověk nepotřeboval tolik. Studenti mají přece jenom řadu slev a výhod.
Pro mě je vlastně každý den, který nepromrhám, povedený. Udržuji stálou disciplínu, cvičím a připravuji se. To mě učil už profesor Hršel na konzervatoři a pan profesor Moravec to pak zpečetil. Jsem za to ráda.
Jak hodně těžké je to pro českého klavíristu se uživit? Máte dost práce? Jak velká je u nás z vašeho pohledu konkurence?
Uživit se koncertním vystupováním v naší republice je, myslím, takřka nemožné. Já jsem naštěstí nikdy nebyla v situaci, že bych se cítila koncertní pianistkou, která žije z vidin tučných honorářů- vždycky jsem hleděla mít stálé místo učitele, ať už na základní umělecké škole či později na konzervatoři.
Práce nicméně mám až až. Byla jsem vedená vždy k tomu, že na koncert se chystáme měsíce až roky dopředu. Pan profesor Moravec nás vždy měl k sebereflexi: neumíš-li svůj program čtvrt roku před samotným vystoupením, tak to raději odřekni.
A věřte, že po těch x desítkách hodin strávených nad skladbou člověk odkrývá nová zákoutí, uchopuje tu skladbu mnohem hlouběji, než rychlokvašným nastudováním. 
Jak často se vůbec teď s panem profesorem Moravcem stýkáte a jak podrobně vaši kariéru sleduje? A co nejvíc jste si „z něj“ vzala?
S panem profesorem jsme se vídat vůbec nepřestali. Vlastně se nezměnilo nic, jen si mě na AMU nevykazuje jako svoji studentku. Já cokoliv jsem získala, to jsem nabyla právě díky jeho laskavosti a obětavosti. On byl s námi od samého začátku ne jako kantor versus student. Pan profesor byl naším rádcem a kamarádem. Trávil s námi mnohem víc času, než za jaký byl placen a ty společné chvíle s ním jsou nedocenitelné. Společně jsme poslouchali, diskutovali, hráli, bavili se a to trvá doposud. Pana profesora všechno zajímá a kdykoliv mám odvahu mu zahrát, on je vždy připraven si poslechnout a eventuálně cokoliv zkonzultovat. Mám ho moc ráda.
Jak se vyvíjí váš „hudební vkus“? Repertoárové preference? Co hrajete nejraději a co je naopak vašemu srdci vzdálenější? Vystupujete raději sama, v komornější sestavě či s orchestrem?
Já jsem od samého začátku spíše tíhla k hudbě romantické, impresionistické či hudbě raného dvacátého století. To se zatím nezměnilo. Spíš tím, jak stárnu, vidím, že toho repertoáru je tolik, že není na škodu, když dělám to, co je mému srdci blízké. V momentě, kdy se mám do něčeho nutit, vnímám o tolik větší námahu s nastudováním. A naopak. Komorní hudba je mi velice blízká a považuji ji za nezbytnou součást mého hraní. Pravidelně hrajeme s Petrem Vernerem (housle, viola) poměrně rozsáhlý program a vedle toho soustavně pracuji s manželi Sedlákovými v triu. Spolupráce s Václavem Hudečkem je pro mě úžasně obohacujícím zážitkem a vždycky se raduji, když zavolá, že se něco zase rýsuje.
Koncerty s orchestrem jsou pak úplné specifikum. Minulý měsíc jsme napříklads Danem Wiesnerem a Komorní filharmonií Pardubice odehráli Poulencův dvouklavírní koncert a byla to obrovská radost pro všechny, včetně dirigenta Martina Lebela.
Nemůžu říct, že bych preferovala jedno před druhým. Každé hraní má svoje krásy i úskalí a proto je ten život tak zajímavý.
Kdesi jsem četl, že patříte mezi vašimi prapředky byl i Bedřich Smetana. Prozraďte prosím, co o tom víte. A jaký vztah ke Smetanovu klavírnímu dílu máte?
Ano, babička mi říkala, že její sestřenice se vdala do rodiny Smetanů, odkud pocházel samotný Bedřich. Čili že bychom byli příbuzní, to tedy opravdu ne, ale trošilililinku vzdáleně jsme k jejich rodu „přivoněli“.
Smetanu jako skladatele ctím. Napsal spoustu výborné hudby, složité na nastudování, ale efektní k poslechu. Je vidět, že on sám musel být výborným pianistou.
Jaké představy máte o své další kariéře? Neříkejte, že o tom vůbec nepřemýšlíte, že nemáte žádné sny…
Představte si, že já vážně žádné sny nemám. Jsem vděčná za každý další den. Nikdy nevím, co nového přinese a to je to nejlepší. Vždycky jsem se zatím měla na co těšit a doufám, že to tak půjde i nadále.
A jaká je Slávka Pěchočová „v civilu“? Jak žije? Co má ráda? Jak vypadá její soukromí?
Slávka Pěchočová ale nerozlišuje civil od „uniformy“. Ona žije úplně běžný, normální život. Žije hudbou a pro ni. Má ovšem ráda pistáciovou zmrzlinu a čokoládu Gejša. Taky ráda jezdí na kolečkových bruslích, ale teď se ze všeho nejvíc raduje z osmiměsíční dcerušky Johanky.
Díky za rozhovor, hodně dalších pohodových dnů!
Svoji pozitivní energii Slávka Pěchočová předá právě dnes posluchačům na dalším z večerů Svátků hudby v Praze, pro který společně s Václavem Hudečkem zvolili Brahmse a také Janáčka.
Ptal se Vít Dvořák
