Slíbil jsem a musím hrát

Poslední koncert Dinu Lipattiho (2) 
Texty Ivana Medka (52)

V pořadu pro Divadlo hudby se Ivan Medek v květnu 1963 věnoval nahrávce posledního koncertu fenomenálního rumunského klavíristy Dinu Lipattiho. Lipatti zemřel po těžké nemoci jako třiatřicetiletý v Ženevě v prosinci 1950. Jeho uměleckou dráhu ovlivnili George Enescu, Alfred Cortot, Charles Munch, Paul Dukas, Nadia Boulanger… „Prvotní v jeho umění,“ píše Ivan Medek, „je představa. Klavír je mu nejen nástrojem. V některých okamžicích máme spíš dojem řeči nežli tónů. Hluboká oduševnělost vyzařuje z každé jednotlivé fráze. Je to vrcholná fantasie v absolutním řádu.“ Připomíná také chvíle těsně před klavíristovou smrtí. Lipatti poslouchal nahrávku Beethovenova kvartetu f moll a řekl svojí ženě: „Vidíš, že nestačí být velkým skladatelem. K tomu, aby člověk napsal takovou hudbu, musí být vyvoleným nástrojem Božím.“ A Ivan Medek věří, že totéž je možné říci také o Lipattiho hře.
***

Jeho poslední recitál na Mezinárodním festivalu v Besançonu 16. září 1950 byl zachycen francouzským rozhlasem a později vydán jako samostatná gramofonová deska. V první části pořadu hrál Dinu Lipatti Bachovu 1. partituru B dur, Mozartovu Sonátu a moll K 310 a dvě Schubertova Impromptus. Po přestávce třináct Chopinových valčíků. Pro poznání umělce má tento snímek snad větší cenu než všechny jeho gramofonové desky točené ve studiích. Nejen pro historickou cenu posledního recitálu Dinu Lipattiho. Především proto, že je zde zachycen živý výkon před obecenstvem bez jakýchkoliv zásahů technických nebo akustických. Síla koncentrace a vnitřního přesvědčení, s jakou Lipatti hraje, nám dává pocit, jako bychom byli tomuto koncertu v sále přítomni. Po několika taktech Bacha nebo Mozarta začínáme chápat, z jak jemného přediva je utkáno toto umění, které neoslňuje, ale přesvědčuje. Je zralé a absolutně vyvážené. Je v něm moudrost, prostota a hloubka.

Zvuk jeho klavíru – mimochodem je to francouzský klavír Gaveau – se v Bachově Partitě naprosto nesnaží napodobit cembalovou barvu. Je to stále zdravý zvuk moderního nástroje akcentující již v úvodním Praeludiu zpěvnost a dokonalé legato, stejně jako v následující Allemandě, a to i na místech vysloveně pohybových. S nesmírně jemnými nuancemi je odlišena třetí část Partity Corrente a pak ovšem zejména oba Menuety, půvabné a vznešené současně. Závěrečná Gigue je pak myslím dokonalou školou vyrovnaného, zvukově a dynamicky vyváženého klavírního zvuku. Největší dojem však myslím zanechá čtvrtá část – Sarabanda. Je to doslova hudební řeč, způsob frázování je možno považovat v pravém slova smyslu za vyjadřování myšlenek. Lipatti hraje tohoto Bacha s vrcholnou kázní, ušlechtilostí, ale zároveň, a to bych chtěl zdůraznit, s plností výrazu.Dinu LipattiZvláštní, slovy těžko definovatelná citlivost k vnitřnímu hudebnímu obsahu díla, proniká i Lipattiho interpretaci Mozartovy Sonáty a moll. Expozici první věty Allegro maestoso staví na spojení skrytého patosu hlavní myšlenky, s lyrickou něhou a zpěvností. A pak přichází provedení překypující fantasií, dramatickými zvraty. Lipatti se nebojí tempových oživení ani pedálu, vede proti sobě hlasy zvukově dokonale odlišné, plastické a zřetelné. Jako by všemi nervy reagoval na každou, i třeba drobnou změnu harmonie, nedramatizuje samoúčelně, a přesto zvýrazňuje každou frázi na maximum. A v návratu k repríze dovede vyvolat opět přesný dojem z počátku. Staví celou stavbu této věty s rozmyslem architekta a zároveň fantazií básníka. A jeho rytmus v tomto Mozartovi – a ostatně kdekoli jinde! Nenaleznete zde ani stopu pedanterie nebo strojovosti – je to přesnost živého organismu. Lyrika volné věty – Andante cantabile – to je poezie jasného a přesného myšlení. A to, co slyšíme v závěrečném Prestu, to nejsou fantasticky dokonale vyrovnaně hrané stupnice a pasáže – to je především hudba plná výrazu a života.

Ale již první tóny Schubertových Impromptus nás přenášejí jakoby do jiného světa. Zvuk Lipattiho nástroje mohutní bohatstvím barev, lesk a úhozová variabilita se zmnohonásobují. V prvním z nich Ges dur mistrovsky odlišuje proti sobě jdoucí proudy. Dokonalé legato – největší problém klavírního zvuku, s vyváženým doprovodem. Brilantní virtuozita a zpěvnost pasáží druhého Impromptu Es dur nás pak znovu přesvědčuje i o velikosti Lipattiho čistě klavíristických dispozic. Obě Impromptus hraje Lipatti s neslýchanou uvolněností, jako dvě malé básně. Jejich stavba je složena z drobných, maličkých detailů, oživovaných zevnitř a reprodukovaných s dokonalou kulturou.I kdybych neslyšel od Lipattiho nikdy nic jiného než těch třináct Chopinových valčíků, které zaznějí po přestávce, byl bych přesvědčen, že jsem se zde setkal s jedním z největších klavíristů na světě. Je to příval fantasie, rytmické vynalézavosti, takřka nepřehledné bohatství tónových možností klavíru, aristokratická noblesa, vedle taneční prostoty až lidové. Lipatti propracovává každý valčík, vlastně každou frázi do nejmenších podrobností, nalézá nové, nečekané pointy, diferencuje dynamiku od nejjemnějších pianissim do měkkého znějícího forte – přitom je zajímavé, jak záměrně se vyhýbá, a to nejen zde, zbytečně velkému zvuku nástroje – pedalizuje s nekonečnou vynalézavostí, někde úsporně, aby vynikl spíš taneční rytmus, jinde bohatě s představou splývajících barevných skvrn. Je to dokonale osvobozený výkon, plný bohatých, ale vždy logických tempových změn, vrcholně virtuosní promyšlený a procítěný současně.

Vraťme se teď do Besançonu v září 1950. Šestnáctého dopoledne zkouší Lipatti klavír v sále. Je nesmírně unaven. Po návratu do hotelu mu jeho přátelé i lékař radí, aby koncert odřekl. Ale Lipatti stále znovu odpovídá: „Slíbil jsem a musím hrát.“

(Pokračování)
Foto archiv rodiny Medkovy, archiv

 

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat