Tváří v tvář
Tanečně-vizuální performance Ja som placebo zkoumá téma lidské paměti, nevědomé návyky a vědomé programování. Sólo bylo rozděleno do tří částí, každá s odlišným pohybovým přístupem. Michal Heriban se v první z nich pohyboval identicky s nahrávkou sebe samého, které se promítala na stěně za ním. Bylo fascinující sledovat případné malé rozdíly, díky čemuž jsem si ověřila, že se nejedná o dva roboty se stejným naprogramováním. Heriban opět využíval přesné linie směru pohybu, rychlé pohyby střídalo zpomalení nebo náhlé zastavení. Citlivě pokládal dlaně na své tělo a vykreslil každý detail jeho tvarováním. Zatímco v první části byl pohyb projektovaného a přítomného Heribana jednotný, v druhé části se jejich fráze začaly fragmentovat a opakovat. Video se přehrávalo pozpátku, tudíž bylo nejprve nejasné určit, podle jakého klíče se pohybují. Přítomný performer byl však v obou částech přesně napojen na zvukový design vytvořený Jozefem Vlkem a Ondrejem Gečem. Heriban dokonale ovládal své tělo, jeho pohyby v čase a prostoru byly přesné, což bylo potřeba také kvůli stísněnosti prostoru Štúdia 12. Samotné bílé stěny byly doplněny kromě projekce o opřené zrcadlo, bílé košile zavěšené na stěně vedle diváků a světla položená na zemi. Heriban využil celý prostor včetně stěn, o které se v poslední části opíral nebo na ně s rozběhem i bez skákal a snažil se dosáhnout co nejvýše. Narozdíl od prvních dvou odosobněných částí, závěrečná v sobě nesla emoce frustrace a vyčerpání, například při rozražení dveří do vnitrobloku budovy. Velmi organicky se během mrknutí oka přesouval ze stoje na podlahu, až jako by na něj nepůsobila gravitace, přestože jej k zemi táhly těžké, téměř vojenské boty.
Neviditelná intimita
Taneční duet Sehr Langsam před samotným uvedením ve Štúdiu 12 v rámci platformy prošel dvakrát změnou obsazení. Kvůli zdravotním problémům se jen pouhých několik dní dopředu naučila svůj part Lea Pischke, která spolu s Tomášem Danielisem rozehrála emotivní hru. Pohyb i struktura díla byla velmi minimalistická, založená na vzájemné bezeslovné komunikaci performerů. Využívali jednoduchá gesta a dotýkání se sebe navzájem velmi pomalu a citlivě. Civilní přechody mezi jednotlivými pozicemi doplňovala 5. symfonie Sehr Langsam skladatele Gustava Mahlera, kterou pro tento duet upravil Tomer Avraham. Performeři využívali časový odstup nehybnosti, než se jeden z nich jakkoliv pohnul, reagovali tak na sebe a vyprávěli příběh, kterému ovšem bylo těžko porozumět. Odečíst významy bylo složitější také kvůli využití prostoru Štúdia 12, kdy se účinkující několikrát přesunuli před první řadu, a tedy téměř nikdo jiný kromě první řady neviděl, co přesně se na jevišti děje. Paradoxně se tedy více pohybu událo vedle mě, když si jeden z diváků téměř stoupal ze židle a nakláněl se, aby zahlédl alespoň část těl nebo pohybu performerů. Částečně to publiku v zadních řadách bylo vynahrazeno závěrem, kdy se performeři rozdělili a postupně se přesunuli po obou stranách hlediště, téměř na dotek, a postupně odcházeli.
Apokalypsa těl
První večer zakončil v kulturním centru A4 projekt Príbeh, ke kterému se choreograf Juraj Korec inspiroval sci-fi poetikou. Ta byla nejvíce zřejmá ve scénografii a kostýmech, vše v odstínech třpytivě stříbrné barvy. Specifikem díla je fakt, že performeři jsou po celou dobu otočeni k divákům zády. Pokud bychom to vzali polopatisticky, přibližně 40 minut sledujete pět performerů a performerek, jak padají. Jejich těla odolávala gravitaci, a jako když zmáčknete tlačítko stop při přehrávání videa, stejně tak se tanečníci zastavovali v cestě na podlahu. Postupně se prodlužovala délka pádu nebo podléhali přitažlivé síle ve stejné dráze pohybu. Díky tomu vypadali, jako by zadržovali tělo před sebou a zároveň neviditelné gigantické těleso padající ze stříbrné stěny pokrývající celou zadní plochu jeviště, která pokračovala v jednom kusu látky přes podlahu až k první řadě diváků. Dílo jsem měla možnost již jednou vidět a tehdy mě žádným zvláštním způsobem nezasáhlo, říkala jsem si, proč se dívám tak dlouho na lidi v pádu? V kontextu zásahů do svobodné kultury na Slovensku, a tedy propojením námětu choreografie s akcí Pozor, padá kultura však dílo vyznělo naléhavěji. Choreografii ukončilo společné dopadnutí za zvuků skladby Kto to tam stojí Děža Ursinyho, která nahradila šustivé zvuky a vysoké tóny vytvořené Matúšem Bolkem.
Každé dílo se snažilo co nejlépe komunikovat s divákem, předat mu emoce, informace nebo myšlenky a každý z autorů si pro tento účel vybral jinou strategii. Choreografie působily kontrastně díky pohybům využívajícím náročnou fyzickou aktivitu, zadržování těla v prostoru nebo statické pozice, ať už uvolněné či v napětí.
Ja som placebo
Koncept: Michal Heriban
Choreografie: Michal Heriban
Účinkující: Michal Heriban
Světelný design: Veronika Malgot, Kristýna Hauptová
Hudba: Jozef Vlk
Zvukový design: Ondrej Geče
Kostýmy: Andrea Pojezdálová
Scénografie: Michal Heriban
Produkce: Michal Heriban, Veronika Malgot, Divadlo Jedným Dychom
Sehr Langsam
Choreografie: Tomáš Danielis
Účinkující: Lea Pischke, Tomáš Danielis
Hudba: Gustav Mahler, Tomer Avraham
Grafika: Matej Lacko
Produkce: JISDF, FEYNmen
Príbeh
Koncept a choreografie: Juraj Korec
Choreografie a performance: Alexandra Mireková, Eli Hooker/Lukáš Bobalik, Eva Priečková, Jakob Jautz, Silvia Sviteková
Dramaturgie: Maja Hriešik
Scénografie: Jakub Kopec
Zvukový dizajn: Matúš Bolka
Grafický dizajn: Kristína Šebejová
Produkce a koncepce: Martin Krištof, Skrzprst, koprodukce: CieLAROQUE / helene weinzierl
