Slovenská tanečná platforma 2025 (2): Od citlivé tvorby k destrukci

Křehkost usilovné práce
Sólo Light work, které bychom mohli považovat také za duo nebo trio, propojilo zájem výtvarnice Dany Tomečkové o nestabilní povahu reality a práci s fyzickými hranicemi tanečníka Lukáše Bobalika. Spolu s dramaturgyní Majou Hriešik zkoumali křehkost rovnováhy lidského těla a neživých materiálů. Ačkoliv to nebývá zvykem, na jevišti kulturního centra A4 byly přítomny také zmíněné umělkyně, jejichž práce zpravidla sestává z přípravy před uvedením díla a pro diváky tak bývají často neviděny. Tomečková v průběhu inscenace téměř nerušeně pracovala se speciální papírem, který lépe než jiné předchozí, které vyzkoušela, odolává gravitaci. Rušitelem se však stal Bobalik, který svým tělem v závěsné konstrukci vytvářel proud vzduchu posouvající papír z jeho stabilní pozice do pádu k zemi. Ačkoliv se občas Tomečková na Bobalika ohlédla se skoro až útrpným a nevěřícným pohledem jako na malé dítě nebo znuděnou kočku, která nemá celý den na práci nic jiného než přidělávat svému páníčkovi práci, beze slova dané papíry odnesla a počkala na kartonové tubusy donesené Bobalikem. Ten se z úvodního zavěšení začal pohybovat prostorem, využíval zejména floorwork a postupně také hledal cesty, jak využít již zmíněný kartonový materiál. V některých momentech se pohyboval jako zvíře v kleci, které zkoumá daný terén a jeho možnosti. Hriešik ze začátku doprovázela pohyb na jevišti slovem, kdy obeznámila diváky s úsilím obou performerů při tvorbě díla a v krátkosti téměř glosovala současný stav slovenské kultury. Přestože dílo mělo premiéru ještě před destruktivními kroky ze strany Ministerstva kultúry SK, neustálá práce obou účinkujících na jevišti reflektuje nekonečnou práci kulturní obce proti těmto zásahům. Light work postupně odkrývá pozitivní výsledek usilovné práce, který snad čeká i samotné Slovensko.

O+

Smyčka, která vás nepustí
Odpoledne následoval odpočinkový přejezd do Banské Bystrice, účastníci dostali na cestu jako správní výletníci oplatek a vodu a v závěru cesty improvizovanou přednášku absolventky VŠMU Julie Pabst. V krajském městě nás přivítala ředitelka Divadla Štúdia tanca Lucia Kašiarová, která všechny potěšila pozváním k malému občerstvení. Poté již nezbývalo nic jiného než se pohodlně usadit a ponořit se do více než hodinu dlouhé inscenace re-member, která vznikla v koprodukci dvojice Andrej Kalinka a Milan Kozánek (Med a prach). Jak už název napovídá, performeři si v průběhu hráli se slovem remember (v překladu pamatovat si) a jeho rozdělením na slovo označující člena nebo příslušníka – member. Struktura díla se cyklicky opakovala stejně jako rytmická hra s danými slovy ve větách nebo slovních spojeních. Zajímavým momentem byla hra na violoncello jedné z performerek (Cindy Ng), přesto mi však dílo připadalo snadno předvídatelné a po pohybové stránce technicky slabé. Choreografie se skládala z postupného přesunu po jevišti nebo partnerské spolupráce, která ovšem působila těžkopádně a s anorganickými pohyby těla. Repetice věty I remember se střídáním akcentů a postupným zrychlováním se mi však vryla do paměti a dosud si ji přehrávám v hlavě. Fascinujícím pro mě byl zavěšený objekt vytvořený pravděpodobně z kazetových a DVD pásek, který připomínal vznášející se robotickou medúzu a navozoval pocit nereálna nebo zaseknutí se v simulaci.

Naděje utkaná v přítomném okamžiku
Chodbu divadla Akademie umení zaplnily panely s odpověďmi respondentů na otázky ohledně přání do budoucna, pro sebe i pro další generace. Odpovědi ve slovenštině, angličtině nebo i němčině zněly z obrazovky a spolu s preformerkou Soňou Ferienčíkovou dovedly diváky do prostoru jeviště. Klasické frontální hlediště však publikum nenašlo, místo něj je čekaly židle nebo polštáře rozmístěné po všech stranách čtverce světlého baletizolu, jehož hrany tvořila zavěšená lana s karabinami. Ferienčíková do místnosti vcházela s postupným namotávánim světle růžové látky kolem svého trupu, aby ji postupně v průběhu sóla mohla opět vymotávat, zahákávat do karabin nebo vzájemně proplétat. S citlivostí natahovala každý kousek pružného materiálu a hledala možnosti cest, pomocí kterých by vytvořila svou pavučinovou síť. Její důslednou práci provázely pohledy do očí diváků, bezeslovná komunikace, která podpořila tíhu přítomného okamžiku. Z Ferienčíkové sálaly emoce, aniž by pronesla jedinou větu. IHOPEIWILL jsem měla možnost vidět již potřetí, a přestože se zachovává úvodní část, samotný proces upevňování látky a pohyb je okamžitým rozhodnutím performerky, díky čemuž je každé uvedeni zároveň originální. V tomto případě Ferienčíková často využívala přenos vibrací z jednoho místa do celé konstrukce, narozdíl od předchozích uvedení, která jsem viděla, se do látky mnohokrát nezavěšovala a výběr další její dráhy pečlivě zvažovala. Přesto se však více soustředila právě na diváky než na samotný proces, čímž si dokázala získat plnou pozornost. V průběhu zněly úryvky z již zmíněných rozhovorů propojené se zvukovým designem vytvořeným zpěvačkou Never Sol a hudebníky Alexandrou Timpau a Lukášem Kubičinou. Připříchodu jsme každý dostal záložku s QR kódem, který odkazuje na webovou stránku se všemi rozhovory. K myšlenkám o tom, co si každý z nás přeje do budoucnosti a jaký odkaz po sobě zanechává dalším generacím, se tak může každý kdykoliv vrátit.

Tělo, které tvoří i ničí
Sochařka Camille Claudel tvořila na přelomu 19. a 20. století, byla spolupracovnicí i milenkou Augusta Rodina, zničila většinu svých děl a pravděpodobně proti její vůli ji její matka nechala hospitalizovat do léčebny duševně nemocných, kde v roce 1943 také zemřela. Její život a dílo, rozpolcení mezi tvorbou a destrukcí, realitou a snem inspirovalo performerku Lívii Méndez Marín Balážovou k tvorbě performance Camille. V rámci platformy jsme měli možnost vidět její premiéru v prostorách Stredoslovenské galérie, uprostřed jedné z výstavních místnosti byla rozprostřena vrstva kartonu, po které se Balážová rolováním přesouvala. S lehkostí střídala silově náročné pohyby a jejich zrychlování se zastavením a civilním přesunem materiálu nebo k úpravě svého zevnějšku. Stejně jako když geniálního umělce popadne tvořivé období a není schopen od svého projektu odejít, Balážová zuřivě tvořila, aby v další chvíli hledala cestu, jak dál. V průběhu tvarovala částmi svého těla blok hlíny, balancovala na kartonových tubusech nebo nořila hlavu a končetiny do černých nádob. Zvuky vytvářené pomocí elektronického smyčce (EBow) na dvě starodávně vypadající citery doplňovala performerka také postupným skládáním vět slovo po slově v angličtině. Rozkládala je však na jednotlivé slabiky, které opakovala jako zaseknutý gramofon, věty však byly poskládaný pozpátku, a bylo tedy těžké jejich význam pochopit. V závěru odhalila skrytou část svého díla pod kartonem, na kterém se po celou dobu pohybovala.

Díla tohoto festivalového dne si hrála s vizuální stránkou, ze které vytěžila snad vše, zároveň byla všechna doplněna mluveným slovem, které podpořilo námět každého z nich. Tvůrci i perfomeři testovali své hranice, ať už skrze emoční nebo fyzické napětí. Oceňuji výlet do Banské Bystrice a spojení se s pravé probíhajícím festivalem Dni tanca, kvůli čemuž byl program celého dne nabitý k prasknutí a částečně vyčerpávající. Nutno samozřejmě podotknout, že premiéra sóla Camille byla zařazena jako doprovodný program, a byla tedy možnost si před noční cestou nazpět do Bratislavy ještě odpočinout na čerstvém vzduchu v hřejivém počasí.

Light work
Koncept: Lukáš Bobalik, Maja Hriešik, Dana Tomečková
Choreografie, tanec: Lukáš Bobalik
Dramaturgie: Maja Hriešik
Výtvarná spolupráce: Dana Tomečková
Pohybová spolupráce: Jaro Viňarský
Hudba: Nikolaj Nikitin
Kostým: Michaela Bednárová/puojd
Světelný design: Lukáš Kubičina
Vizuál, grafický dizajn: Alena Koleso
Produkce, touring: Alexandra Mireková

re-member
Divadlo Štúdio tanca Banská Bystrica, Med a prach
Režie: Andrej Kalinka & Milan Kozánek
Hudba, libreto: Andrej Kalinka
Choreografie: Milan Kozánek
Asistence choreografie: Lívia Balážová MM
Kostýmy, objekty: Milan Kozánek, Andrej Kalinka
Výtvarná spolupráce: Ivana Macková
Světelný design: Ján Čief
Účinkují: Lenka Mičincová, Jack Strömberg, Martina Hájková, Ľubomír Kútnik, Cindy Ng, Jason Yap

IHOPEIWILL
Vytvořili: threeiscompany v spolupráci s Jarom Viňarským
Scénografie: threeiscompany
Performance: Soňa Ferienčíková
Zvuk: Never Sol, Alexandra Timpau, Lukáš Kubičina
Tvorba vizuálního obsahu: Maria Júdová Tichá
Světelný dizajn a technická podpora: Ints Plavnieks, David Cartwright
Záznam audiovizuálního materiálu k výstavě: Richard Chomo
Produkce: BOD.Y oz (Soňa Ferienčíková, Zuzana Frištiková, Romana Packová)
Výkonná produkce, PR: Romana Packová, kreativní producent: Dirk Förster

Camille
Koncept a performerka: Lívia MM Balážová
Dramaturgická spolupráce: Monika Kováčová
Asistence režie: Zebastián Méndez Marín
Producent: Rafa Ávalos
Výprava: Juraj Poliak
Hudba: Matej Sloboda
Technická spolupráce: Lukáš Kubičina