Slovenská tanečná platforma 2025 (3): Aby zůstal svobodný a žádný jiný

Slovník zvuků a těl
Projekt DŽAVOT analyzuje etymologický význam daného slova a jeho synonym po lingvistické i fonetické stránce. Během procesu tak vznikl pomyslný zvukový kód sloužící jako stavební jednotka pro taneční, světelnou a zvukovou složku. Prostor sálu Nové Cvernovky připomínal dětské hřiště v odpolední pauze těsně před odchodem domů – sedm tanečnic s autorem námětu Radoslavem Piovarčim běhali a skákali mezi čtverci světel rozmístěných na podlaze. Přestože na sebe nevzali žádné role, v některých momentech jejich tělo při pohybu ovládaly neviditelné síly, které je pomocí přesunů po zemi nebo v běhu s výskoky přemisťovaly z jednoho místa na druhé za světla i za tmy. V průběhu se objevovaly momenty společné choreografie některých tanečnic a tanečníka, zatímco jindy se všichni pohybovali civilně ve skupině v opozici k jednotlivci. Přestože v předchozím okamžiku působili jednotně, najednou se zdálo, jako by jednu z tanečnic mezi sebe nechtěli přijmout. Lehký úsměv na rtech některých z nich však prozradil, že se jedná o součást hry, jejíž pravidla však byla divákovi skryta. Kromě samotných tanečníků se v prostoru pohyboval také druhý autor námětu, hudebník a skladatel Michal Paľko, který se v závěru přidal k dění na jevišti také pohybem, ovšem většinu času jej doplňoval svým hlasem. Připomínal chorálové zpěvy, které se prolínaly s vyslovováním a rytmizováním nesrozumitelných slabik. Zvukovou stránkou přispěly také tanečnice, ať už z nahrávek nebo pomocí mikrofonů umístěných v rozích jeviště. Inscenaci ukončila krátká rozprava malých dětí o významu slova – otázka, co to ten džavot vlastně je, dokonale vystihla mou vlastní úvahu.

O+

Na prahu nového cyklu
Dvacetiminutový duet Siedmy deň obsahoval mnoho dualit a kontrastů. Prvním z nich bylo rozdělení jeviště Štúdia 12 na střední část pro tanečnici Silvii Svitekovou a pravou část pro choreografku Petru Fornayovou. Ta na sebe měla namířenou malou kameru, jejíž obraz se v přímém přenosu zobrazoval v televizi na levé straně. Za Svitekovou se na velkém plátně střídavě promítaly záběry tanečnice, jejíž pohyby částečně kopírovala, a videa Fornayové nesoucí červenou vlajku v různých venkovních prostorech. Využívala pomalé pohyby v omezeném prostoru, opírala se o sloupy rozdělující jeviště nebo sebou do rytmu dramatické skladby Záznam siedmeho dňa třásla a tancovala jako v extázi. Danou skladbu složil Martin Burlas jako reakci na napjatou politickou atmosféru v 90. letech. Fornayová mezitím postupně skládala onu červenou vlajku z videa a v tichých pauzách přednášela úryvky z Platónového Sedmého listu, reagující na krizi vlády ve 4. století př. n. l. v Syrakusách. Dílo v sobě po všech stránkách nese naléhavost, stejně jako sedmý den v týdnu znamenající konec jednoho cyklu a nadcházející začátek nového. Atmosféra byla vytvořena zejména zmíněnou skladbou a snahou rychle sestavit onu vlajku. Taneční část Svitekové byla upozaděná vůči ostatním vjemům, zejména mé zvědavosti, jestli stihne Fornayová vlajku složit včas. Součástí díla byla také přednáška v anglickém jazyce s názvem Revolta a telo, kterou vytvořil a vedl Robo Švarc. Diváky v ní vrátil do historie, kdy tance byly spojeny s politickým nebo společenským děním, například tanec cake walk, který byl vlastně parodií na vyšší společnost bělochů. Přednáška vyčerpávajícím způsobem přiblížila okolnosti momentů z dějin, čímž podpořila důležitost svobodné tvorby odrážející aktuální dění v jakékoliv době.

V měkkém objetí
Každý z nás jistě již zažil naprosto absurdní sen, kdy jsme se proměnili v jinou bytost, mohli létat, svět kolem nás působil jako ve videohře z minulého století nebo jsme byli součástí korunovace. Reálně působící situace mohla nahradit abstraktní bublina s různě velkými a barevnými tvary, které pluly vzduchem. Choreografka a režisérka Lucie Holinová se v díle Sen nechala inspirovat právě onou mnohovýznamovostí a jedinečností snů, které nás každý den provází, ačkoliv si to možná nepamatujeme. Snovou atmosféru vytvořila Veronika Keresztesová pomocí bílých kostýmů, které odrážely různě barevná světla a projekci zaplňující prostor. Na jinak prázdné scéně byly umístěny pouze křišťálové mísy, na které čtyři performeři v průběhu hráli, což bohužel bylo těžké zaznamenat kvůli jinak hlasitě znějící hudbě. Ta v sobě spojovala ambientní a techno prvky složené producentkou a DJ Ninou Pixel.

Originálním elementem byla částečně průhledná maska se třemi tvářemi v podobě lebek, která visela v přední části jeviště. Tanečník Daniel Raček si ji na hlavu několikrát nasadil, což jsem částečně vnímala jako znamení pro přechod do dalšího snu. Svým pohybem mě zcela vtáhla Paulína Šmatláková, která působila opravdu nadpozemsky a jako z jiného světa. V silné konkurenci výborných tanečníků různých žánrů (Katarína Čillíková, Lukáš Bobalik a již zmíněný Raček) mě zaujala svou lehkostí a velmi organickým pohybem s nepostřehnutelnými přechody ze stoje na zem a zpět. Všichni tanečníci využívali pohyby zejména současného tance, zajímavými byly kontaktní momenty, kdy se těla účinkujících téměř neodpojila od sebe. Navzájem se přenášeli po prostoru, nabízeli svá těla k položení se nebo odtlačení, vše s citlivostí člověka, kterému na vás záleží. Ačkoliv mě anotace díla nalákala na absurdní situace snů, mnohem více působily uklidňujícím dojmem snu, po kterém bych se probudila odpočatá a s příjemným pocitem. V abstraktnosti Snu si každý divák může najít vlastní dějovou linku nebo se nechá unášet plynulým pohybem.

Po krátkém občerstvení se nás ze snění probudil Andrej Štepita se společným tanečním karaoke TANTSUIAKO. Slovenští tanečníci improvizací vytvořili samostatná videa na známé písně sloužící jako předloha, podle které účastníci tancují. Umělci, které jsme v průběhu platformy měli možnost vidět vystupovat, se nyní představili v novém světle. Někteří z nich byli totiž v prostoru Kulturního centra A4 přítomní, a tak si mohli zavzpomínat na vlastní pohybové kreace vytvořené například již před třemi lety. Po roztancovaném večeru následovalo klidné nedělní ráno v prostoru Telocvičny, kde se hosté setkali ke společné debatě.

Umlčené (ženské) hlasy
Před odjezdem většiny účastníků druhého offline ročníku Slovenské tanečné platformy, jsme se sešli v nově zrekonstruovaném Divadle Aréna na břehu Dunaje. Inscenace Walking Songs vznikla jako kolektivní tvorba tanečních a hudebních umělců, která tato odvětví propojuje dále s vizuální projekcí. Dílo mělo danou dramaturgickou strukturu, ve které se střídala sóla, dua, tria i společné části, ve kterých měli možnost reagovat kreativním způsobem. Každý z účinkujících si tak částečně ponechal svůj vlastní osobitý pohybový slovník – Marta Poláková tančila s pokorou a využívala sílu gravitace pro pohyb bez nadměrné námahy, zatímco Lívia Balážová byla jejím energickým a dynamickým protikladem. Z Andreje Petroviče vyzařovalo vnitřní i vnější napětí, kterým často bránil ve volném pohybu Silvie Bakočkové. Propojující element vytvářel Andrej Štepita svým organickým a citlivým pohybem, který dokázal v okamžiku změnit na ostře dynamický, aby se přizpůsobil danému tanečnímu partnerovi.

V duetech tanečníci testovali hranice stability, přenášeli váhu a střídali zrychlení se zpomalením, čímž vytvářeli dojem boje i sblížení. Inscenace originálně propojila tanec s živou hudbou, kdy se hudebníci a jejich nástroje stali součástí choreografie. Tanečnice se snažily zmocnit kontrabasu, klarinetistka hrála, zatímco ji ostatní nosili vzduchem, a klávesista se přetahoval o svůj nástroj s performery, kteří na něj nakonec sami hráli různými částmi svých těl. Promítaná projekce sloužila spíše jen jako malý doplněk pro vyplnění prostoru mezi jednotlivými tanečními částmi. Vizuál vlnění a kaleidoskopické zobrazení právě viděného pohybu se tedy zdál nadbytečný a dostatečně nevyužitý. Jednalo se o mé druhé setkání s touto inscenací, při kterém jsem z prostřední části hlediště tentokrát měla možnost více pozorovat reakce okolních diváků.

Walking Songs v sobě řeší otázku svobody a svobodného projevu, což je téma reflektující aktuální situaci nejen kultury, ale celkově Slovenska. V průběhu díla tak dochází k několika nepříjemným situacím utlačování a nedovolení mluveného projevu, pomocí kterého se postupně divákovi odhalují slovní spojení o svobodě, tyto sekvence zahrnující mluvený text zakončil částečně improvizovaný rap Štepity. Zpravidla však byly takto umlčeny pouze ženské performerky těmi mužskými, což mohlo vyplynout ze zkušebního procesu nebo zkrátka ze stále ještě stereotypního vnímání společnosti. Manipulativně vystupující Petrovič, který své rozkazy doplňoval ujištěním, že má přece ostatní účinkující rád, byl dle mého názoru skvělým příkladem chování, se kterým se ve skutečném životě nechcete setkat v jakémkoliv osobním nebo pracovním vztahu. Zatím nezodpovězenou otázkou pro mě zůstává, kolik ze své autentičnosti performeři na jevišti ukázali a kolik toho, pokud vůbec něco, bylo jen hrané pro umocnění naléhavosti tématu svobody?

Druhý offline ročník Slovenské tanečné platformy se dotancoval do svého konce. Poděkování patří organizátorům i účastníkům za vytvoření příjemného prostředí, ve kterém mohou taneční umělci společně sdílet své zkušenosti, myšlenky a díla. Tento rok byl poznamenán zhoršující se politickou situací na Slovensku, která byla neustále přítomná a připomínala nám, že možnost svobodně tvořit nemusí zůstat jako samozřejmost. Některá z děl získala v aktuální situaci naléhavější nádech, jiná všeobecně odrážela zájmy a vnitřní pohnutky tvůrkyň a tvůrců, což se bohužel vzájemně nevylučuje. Doufejme, že (nejen) taneční umělci se už nebudou muset scházet ke společným protestům, ale pouze ke společné tvorbě.

DŽAVOT
Námět, zpracovaní: Radoslav Piovarči, Michal Paľko
Interpretace: Radoslav Piovarči, Lucia Bielik, Michaela Šeligová, Jessica Schmidtová, Michal Paľko
Hudební a zvukové zpracovaní: Michal Paľko
Světelné zpracovaní a návrh: Radoslav Piovarči
Technická podpora: Lukáš Kubičina
Grafika: Veronika Šmírová
Produkce: Lucia Piovarči

Siedmy deň
Koncept, režie, choreografie, výběr textů: Petra Fornayová
Tvorba, interpretace: Petra Fornayová, Barbora Janáková
Použitá hudba: Martin Burlas_Záznam siedmeho dňa
Výběr textů z díla: Platón_Listy / Siedmy list
Voice-over v anglickém jazyce: Anna Mária Janeková
Video, střih videomateriálu: Ambróz Šulej
Zvuková režie: Fero Király
Dramaturgie: Peter Šulej
Produkce: Asociácia súčasného tanca
Za pomoc ďakujeme: Iveta Konýčková, Adam Hanuljak, Žofia Dvořáková

Sen
Režie a choreografie: Lucia Holinová
Tanec a pohybový materiál: Lukáš Bobalik, Daniel Raček, Paulína Šmatláková, Katarína Čillíková
Hudba: Nina Pixel
Ideový námět: Zuzana Očenášová Vasičáková
Kostýmy: Veronika Keresztesová
Světelný design: Robert Polák
Maska: Jozef Kurinec
Projekce: Jozef Miklós
Produkce: RESERVA, o. z.

Walking Songs
Koncept: Marta Poláková
Choreografie a tanec: Lívia Balážová, Silvia Bakočková, Marta Poláková, Andrej Petrovič, Andrej Štepita
Hudební kompozice a performance: Tibor Feledi (klavír), Martina Kamenská (klarinet), František Výrostko ml. (kontrabas)
Vizuál: Branislav Vincze
Kostýmy: Viktória Kubicsková
Světelný design: Robert Polák
Dramaturgická spolupráce: Saša Sarvašová

Ze Slovenské taneční platformy 31. 5. A 1. 6. 2025, Bratislava