Slovenský komorní orchestr přizval ke spolupráci Moyzesovo kvarteto a vznikla dokonalá harmonie

Žák Alexandra Moyzesa, Jozef Podprocký, byl skladatel, který měl svou hudební vizi pevně ukotvenou. Odrážel se od tradice, ale neodmítal modernost 2. vídeňské školy, přičemž se však vyhýbal experimentům. Svůj vztah k historii a oživování dávné hudby dokazuje i Suitou domestica, podle záznamů v Levočském Pestrém sborníku z 17. století, op. 14 č. 7. Jedná se o poslední suitu, v níž skladatel použil tento Pestrý sborník jako zdroj. Podprocký dokomponoval konkrétní části a následně je uspořádal do formy suity, čímž vznikla věrohodná podoba staré hudby. Slovenský komorní orchestr se v těchto barokních vodách pohyboval velmi sebevědomě. A právem. Spojením zkušeného “hudebního restaurátora” a bohaté praxe komorního orchestru vznikla nová stará hudba. Slovenský komorní orchestr se od následujících romantických skladeb dostatečně interpretačně odlišil. Ansámbl zachoval charakter slohu (nebo lépe řečeno, naši ustálenou představu o něm), udržel typické ozdoby a vyváženou dynamiku s pevnou podporou kontrabasu a violoncella. Ewald Danel pracoval s expresivitou velmi opatrně, protože se mohl zcela spolehnout na své spoluhráče.

I když hudba nabírala na gradaci, zůstal orchestr velmi jemný

Tak jako mnozí skladatelé, i Edward Elgar měl dlouho problém utišit hlasité vnitřní hlasy sebekritiky. To se však poprvé změnilo u jeho díla Serenáda e moll, op. 20. Toto nenápadné, krátké dílo září mezi jeho světoznámými opusy. Elgar ji měl rád, a stejně tak i posluchači, o čemž svědčí i fakt, že jde o jeho nejvíce nahrávanou skladbu. První věta Allegro pravděpodobně vycházela z jeho ztracené miniatury Jarní píseň. Název by jí byl velmi příhodný. Hráči dynamicky rozvinuli první opakující se tóny v legatovém oblouku hlavní melodie, jakoby z tonálního základu začínaly kvést nové, barevné variace. Plazivé larghetto uvedly sólové housle a hráči dále variovali jejich téma. I když se zdálo, že hudba nabírá na gradaci, Slovenský komorní orchestr zůstal na úzkém spektru dynamiky a tempa. Když se zapojilo více nástrojů, hudba stále zůstávala jemná a citlivě skromná. Následující allegretto nese silný stoupající motiv, který pokládá téměř provokující otázku, dobíhající až k finále, které, jakmile konečně přijde, vesele variuje motivy z předchozích částí.

Slovenský komorní orchestr a Moyzesovo kvarteto vytvořili dokonalé spojení

Elgarova skladba Introdukce a Allegro pro smyčcový kvartet a smyčcový orchestr pochází z doby, kdy si byl skladatel svým jazykem už jistý a neostýchal se zkoumat jeho hranice. Jakmile bylo Moyzesovo kvarteto začleněno do Slovenského komorního orchestru, zazněly první rozhodné tóny dramatického klesání s kvartovými skoky. Neznalý posluchač už mohl tušit, že tento Elgar se nejen těší ze svého díla, ale chce na plno ukázat svůj potenciál. Tato kompozice divákovi i hráčům téměř nedala vydechnout. Když však přišla pasáž plná melancholie, hráči dokázali podtrhnout éterický podtón, jenž je pro Elgara charakteristický, čímž divák nebyl přesycen sladkými vlnami romantismu. Skladba je výrazná ve své dualitě fugou a kontrapunktickým mistrovstvím, kde kvarteto a komorní orchestr mezi sebou komunikují. Nebyl to však souboj typu otázka – odpověď, ale spíše propojení těles, která společně tvoří jeden celek. Ewald Danel, tentokrát „jen“ jako dirigent, citlivě usměrňoval hráče především v jemnějších pasážích. Nepřehlédnutelný byl violoncellista Andrej Gál, který svou kvalitní hrou paralelně dodával expresivní zanícení, jež ale mělo na celkovou interpretaci pozitivní vliv. I ve složitých taktech bylo jeho procítění a dedikace tónu viditelnější než technická náročnost a námaha. Sólově se výrazně prosadil houslista Jozef Horváth. Jeho vděčné, rovné tóny a motivy, které předával dál ansámblu, byly často deklamačně výrazné, ale nikdy přehnané nebo afektované.

Čajkovského Snění bylo jemnou dramaturgickou tečkou

Souvenir de Florence, smyčcové sexteto d moll, op. 70, má pro Petra Iljiče Čajkovského také zvláštní význam. Dílo prošlo složitým procesem překomponování, přičemž skladatel konečně dosáhl finální podoby, se kterou by byl spokojený. Kromě lyrických bel canto pasáží se dá říct, že skladatel byl inspirován Itálií, ale nikoliv přímo italskou hudbou. Slovenský komorní orchestr se vyznačoval obdivuhodnou jednotou. Charakteristické dynamické vlny byly efektní a bez výrazného zásahu Ewalda Danela byli hráči perfektně sjednoceni v každém pizzicatu. Divák si mohl vyslechnout mnohé z typické Čajkovského hudby a rozpoznat v něm jeho slavná díla. V polovině druhé věty bylo těžké neprožívat romanticky vibrující klesající hlavní téma, které hráči podali velmi zdrženlivě a s napětím. V posledních dvou větách dominují ruské folklórní inspirace, divák byl zahlcen expresivními smyčcovými běhy. Nebylo by překvapením, kdyby posluchač byl touto expresivitou už nasycen. Po dobře nacvičeném, ale vyčerpávajícím finále přidal Ewald Danel ještě Čajkovského krátkou dvouminutovou skladbu Snění, která vytvořila jemnou dramaturgickou tečku.

Podprocký Elgar Čajkovskij
16. února 2025, v 16:00 hodin
Sloupová síň Slovenskej filharmónie

Program:
Jozef Podprocký: Suita domestica, podle zápisů v levočském „Pestrém sborníku“ ze XVII. století, op. 14 č. 7
Edward Elgar: Serenáda e mol, op. 20
Edward Elgar: Introdukcia a allegro pre sláčikové kvarteto a sláčikový orchester G dur, op. 47
Piotr Iljič Čajkovskij: Souvenir de Florence

účinkující:
Slovenský komorný orchester
Ewald Danel – umelecký vedoucí, housle

Moyzesovo kvarteto
Jozef Horváth – 1. housle
Július Horváth – 2. housle
Alexander Lakatoš – viola
Ján Slávik – violoncello