Slzy Eliny Makropulos

Ensemble Inégal ve spolupráci s koncertním cyklem Hudební lahůdky uvedl v Rytířském sále Velkopřevorského paláce v Praze inscenaci nazvanou E. M. – Slzy Eliny Makropulos.  Tato scénická kompozice inspirovaná divadelní hrou Karla Čapka v podání sopranistky Gabriely Eibenové, tanečnice Lenky Knihy Bartůňkové a loutnisty Jana Čižmáře přináší hudebně-herecko-taneční „báseň“ o životě ženy, která nedobrovolně vypila elixír mládí.

…Elina Makropulos, Eugenia Montez, Ekatěrina Myškina, Elsa Müller, Ellian Mac Gregor, Emilia Marty …Byl to skvělý nápad inspirovat se Čapkovou Elinou Makropulos a oživit tuto třistaletou operní divu prostřednictvím hudby, kterou za svého dlouhého života zpívala.

V Čapkově divadelní hře Emilia Marty, dcera alchymisty na dvoře Rudolfa II. (1552-1612), musí na císařův příkaz jako šestnáctiletá Elina Makropulos vypít elixír mládí, aby si nedůvěřivý vladař ověřil, že pro něj vyrobený preparát funguje.  Když Elina upadne do bezvědomí, nechá císař Makropula uvěznit – už se nedozví, že se Elina z bezvědomí probrala a získala dalších tři sta let života.  Elina se stane slavnou operní zpěvačkou a pod stále novými identitami se jmény, které mají vždy iniciály E.M., prožije 337 let. Když cítí, že stárne, chtěla by vypít další dávku, jenže recepis dlouhověkosti zůstal u Pruse, jednoho z jejích milenců, který ale po jeho užití stejně jako ona upadl do kómatu a byl patrně pochován zaživa. Prusovo dědictví a jejich nemanželský syn je důvodem, proč Emilia Marty navštíví v Praze právnickou kancelář doktora Kolenatého, aby ve sporu Prusů a Gregorů, který se vede už skoro sto let, získala vytouženou obálku s recepisem.

Inscenace nazvaná E. M. – Slzy Eliny Makropulos klene nad Čapkovým právnickým pragmatismem s rozsáhlou plejádou postav kolem Eliny Makropulos spíše poetické komorní monodrama, které se koncentruje výhradně na Elinu. Vystačí se sopránem, tanečnicí a loutnistou. Základem jsou písně, které sledují nit Elinina života. Renesanci, dobu Elinina narození, zastupuje John Dowland, přechod k baroku Claudio Monteverdi a Giovanni Giacomo Gastoldi, baroko Henry Purcell, klasicismus Wolfgang Amadeus Mozart, romantismus Robert Schumann. Historická linie se pak skokem přehoupne do 20. století ke Kurtu Weillovi a večer uzavírá Arvo Pärt. Písněmi a loutnovými skladbami i improvizacemi, zvuky nadšeného potlesku i tikotem času, který se ukáže i pro dlouhověkou Elinu jako fatální, se prolínají útržky života této femme fatale. A taneční alter ego coby zhmotnění Osudu, Duše a Smrti ve vlastní choreografii tanečnice Lenky Knihy Bartůňkové v bílých jednoduchých šatech vyjadřuje Elinino zmítání mezi životem a smrtí po požití elixíru (Canto meditativo Ivany Loudové), opojení mládím, krásou, úspěchem, slávou, bohatstvím, které však ustrne do mechanicky trhavých pohybů jako panenka na strojku rokokových hodin a pak se postupně nekonečným opakováním rozpadá do únavy, vyčerpanosti, vnitřní prázdnoty.

Hlavní protagonistka večera, sopranistka Gabriela Eibenová jako E. M., „prochází“ staletími při jednoduchých převlecích s výměnami dobových atributů ženského oblečení i účesů v zadní části hracího prostoru. Kostýmní výtvarník Christopher Vinze zvolil rudolfínský plášť a kučery; volány a lokny; měšťanskou šála, zástěru a drdol; kalhoty, krátké vlasy a ordinérně rozmazanou rtěnku. Eibenová zachycuje v písních i herecky s Janem Čižmářem, který ke svému loutnového doprovodu přidává „role“ Otce, Ctitele a Muže, životní proměny E. M. Z radostné dívky dychtivé života se stává pyšná žena, která si se vztahy jen rozmarně a koketně zahrává. Postupně začíná pociťovat nudu a prázdnotu, její život se hroutí. Milostné vzplanutí k „osudovému“ muži jí vezme Smrt. Zbývá cynismus, vyhoření, koloběh života vyprázdněný svým neustálým opakováním. Elině se nakonec podaří strach ze smrti překonat, vzdá se receptu na elixír a její osvobozenou duši s modlitbou na Pärtovo Vater Unser taneční alter ego odvádí do protisvětla.

Režisérka Magdalena Švecová se světelným designérem Přemyslem Jandou prostor zšeřelého Rytířského sálu Velkopřevorského paláce vymezili jen šesticí židlí rozestavěných po stranách, pohovkou a růžemi, kterými byla slavná E. M. zahrnována. Jenže tato jednoduchost postupně narážela na své limity. Jakkoli je Gabriela Eibenová pozoruhodná osobnost a vynikající zpěvačka, uhrát po celých téměř 45 minut de facto monodrama s tak komplikovaných vývojem ženy, jakou byla Elina Makropulos, by byl úkol náročný i pro zkušenou herečku. Loutnista Jan Čižmář jí v tom příliš pomoci nemohl a taneční kreace Lenky Knihy Bartůňkové tento handicap překonávaly jen částečně.

Další limity spočívaly v možnostech repertoáru pro soprán a loutnu napříč staletími a v pěveckém zaměření Eibenové na „starou“ hudbu. Této její svrchované domény si byli tvůrci scénické kompozice dozajista vědomi, protože z hlediska délky je právě písním renesance, baroka a klasicismu věnovány dvě třetiny večera. Sice se Eibenová díky své muzikálnosti a vyrovnanému hlasu dokázala ponořit i do Schbertova romantismu a Wiellova tanga-habanery Youkali , ale přesvědčivosti, s jakou interpretovala předchozí stylová období, i kvůli loutnovému doprovodu přece jen nedosáhla.

Připomeňme, že podobný nápad provést Elinu staletími měl už režisér Robert Carsen, který ho mohl rozvinout ve své inscenaci Janáčkovy Věci Makropulos. Už při předehře Carsen v přesné zkratce vystihuje třistaletý životní kolotoč Eliny Makropulos od momentu, kdy musí jako pokusná osoba vypít elixír nesmrtelnosti. Pak nahlížíme do zákulisí, kde se operní diva EM v hektickém sledu převléká do divadelních kostýmů od renesance po současnost a odchází se znovu a znovu klanět do prudké záře protisvětel. Zatím se vždy s obrovskou kyticí vracela za oponu… Je zřejmé, že to, co je pro jiné jedinečným zážitkem, se stalo pro EM únavnou rutinou. Carsen pak dále rozvíjí její váhání mezi strachem ze smrti a únavou z nekončící existence. Stejně, jako kulisáci postupně odklízejí pompézní dekoraci Turandot, i Marty se „odstrojuje“ ze svých převleků a paruk, kterými je přeplněný její šatník. Pro třetí dějství jeviště zaplňují štendry s garderóbou a kufry, které EM za svůj třístaletý život nashromáždila a vláčí s sebou, aby nakonec přijala lidský smrtelný osud, holohlavá, osamělá, ale smířená. A stejně jako na začátku, na konci opery ji opět vidíme v zákulisí, kde opuštěná všemi recepis na elixír roztrhá a jeho útržky trousí po zemi na své poslední cestě do záře reflektorů.

Ústřední téma Čapkovy předlohy je filozofické. Hledání odpovědí na otázky dlouhověkosti, elixíru mládí nebo právě vymezenosti našeho života se táhne celou lidskou historií. Připomeňme, že dnešní až posedlost prodlužováním „mládí“ by ve středověku byla obtížně pochopitelná. Středověk vnímal smrt jako vysvobození a „odsouzení“ k věčnému životu jako prokletí. Až renesance vznítila touhu po nekonečném životě.

Scénická kompozice E. M. – Slzy Eliny Makropulos až takové filozofující ambice nemá. Je lyricky „ženským“ převyprávěním příběhu ženy, která prožije bouřlivý život, se smířlivým vyústěním, který povyšují pěvecký výkon Gabriely Eibenové a taneční Lenky Knihy Bartůňkové.

 

Hodnocení 80 %

E. M. — Slzy Eliny Makropulos
Rytířský sál Velkopřevodského paláce, Praha, 16. listopadu 2018

Scénická kompozice pro soprán, loutnu a sólový tanec inspirovaná divadelní hrou Karla Čapka Věc Makropulos. Režie Magdalena Švecová, světelný design Přemysl Janda, výtvarník kostýmů Christopher Vinz.

Účinkující: Gabriela Eibenová, soprán – Elina Makropulos, Lenka Kniha Bartůňková, tanec Osud, Duše, Smrt, Jan Čižmář, loutna – Otec, Ctitel, Muž.