Smetana, Dvořák, Suk, Janáček, Martinů. Kouzlo české hudby

Mnoho děl české hudby má své jedinečné kouzlo. Čím to je? Jaká kvalita české hudby okamžitě přesvědčí posluchače, aby důvěřoval skladatelům, jako je Dvořák nebo Martinů, a hluboce se do jejich hudby vcítil? Možná je to hloupá otázka, člověk se totiž v jistém smyslu vždycky vcítí do hudby velkého skladatele. Ale srovnáme-li například Dvořáka s Brahmsem, Janáčka s Debussym nebo Martinů se Stravinským, hluboce na nás zapůsobí absence světácké sofistikovanosti Čechů, jejich bezelstná upřímnost a spojení s vnitřním dítětem. Jiné národní hudební školy, které vznikaly koncem devatenáctého století a počátkem století dvacátého, například francouzská, ruská nebo maďarská, jsou stejně charakteristické a svébytné, ale nevyvolávají v mysli slova jako nevinnost nebo dětská upřímnost. Není snad třeba zdůrazňovat, že nejde v žádném případě o hodnotící soud. Díky této skutečnosti je ale česká hudba jedinečná a neobyčejně přitažlivá.

 

Kouzlo české hudby
(stevenisserlis.com – Steven Isserlis)

Všichni skladatelé reprezentovaní ve dvou programech české komorní hudby, které jsme uvedli před čtyřmi lety na Salcburském festivalu, byli výteční řemeslníci, klasičtí skladatelé s důkladným vzděláním, kteří ovládali a v některých případech přetransformovali tradiční formy. Žádný z nich ale nikdy neztratil kontakt se svými kořeny, s lidovou hudbou a tanci, které neoddělitelně patřily k životu v Čechách a na Moravě v devatenáctém století. Možná hraje významnou roli fakt, že všech pět skladatelů pocházelo z venkova a že všichni byli už do narození obklopeni hudbou, jež byla pevnou součástí české kultury. Jakákoliv životní událost byla v Čechách příležitostí k hudební produkci. (První Dvořákova skladba byla polka napsaná pro vesnickou kapelu. Sám Dvořák byl jejím mladým, hrdým členem.)

Smetanův otec byl sládek a zapálený amatérský houslista. Dvořákův otec byl řezník, ale také nadšený hráč na citeru – v pozdějších letech profesionální. Janáčkův otec hrál v kostele na varhany, Sukův byl sbormistr a otec Martinů byl zvoníkem. Pro všechny tyto skladatele hrála hudba ústřední roli při jejich vzdělávání a všichni si uchovali hudební kulturu svého dětství po celý svůj tvůrčí život, třebaže v různých podobách.

Smetana, politický revolucionář, který je dnes považován za „otce české hudby“, byl v dětství vychováván v německém jazyce, až později se naučil dobře česky a mohl složit první skutečně původní české opery. Dvořák byl stejně hrdý na svou národnost a napsal mnoho ryze českých děl, ale jeho zřejmě nejdůležitějším a nejpůvodnějším přínosem bylo uchování živých prvků lidové hudby v symfoniích, koncertech a kvartetech. Celé jeho dílo je prostoupeno duchem lidových tanců, lidovými písněmi a pohádkami.

Dalším příkladem je Martinů, proslulý tím, že vyrůstal v kostelní věži. Jeho dílo je plné hlaholících zvonů a velkého množství rozmanitých tanečních forem, od barokních až po jazzové, ale jeho česká identita je v jádru jeho hudby stále přítomná.

Janáček je samozřejmě odlišný. Lidové tance nebo písně mu sice nebyly cizí (stejně jako Dvořák byl nadšeným sběratelem lidové hudby), ale jeho mimořádný přínos spočívá v tom, že vytvořil nový hudební jazyk založený na rytmu řeči. Tím spíš je skladatelem blízkým prostému lidu. Chodil po ulicích měst a zaznamenával si rytmické vzory řeči, které náhodně zaslechl. Dokonce si zaznamenal projev své umírající dcery, což může působit až děsivě. Zůstal tak pevně zakotvený v duchu své rodné Moravy. Pokud jde o Suka, ten rozvíjel dědictví svého učitele a tchána Antonína Dvořáka. Své zřejmě nejznámější dílo, symfonii Asrael, věnoval Dvořákovi a jeho dceři Otilii, své ženě, která zemřela rok po svém otci.

Všechny tyto skladatele spojuje hrdost na české kulturní dědictví. Společného ale mají mnohem víc. Byly to samozřejmě velice odlišné charaktery s velmi odlišnými osudy. Nejtragičtější postavou z těchto pěti byl Smetana. Jak krutý osud. Po různých potížích osobních i v kariéře dosáhl jistých úspěchů, ale poté ho zasáhla těžká rána. Ohluchl a později byl postižen psychickou chorobou. Jeho klavírní trio bylo inspirováno jinou tragédií – smrtí milované dcery Bedřišky. Jeho trýznivý žal je slyšet v průběhu celé skladby. Slyšíme malou Bedřišku, talentovanou klavíristku, hrát Chopina, jehož hudbu milovala. Skladba končí bolestným výkřikem. A přesto, navzdory utrpení, je tu půvab, vřelost a je tu svěžest a upřímnost. To vše plyne v našich programech jako česká řeka.

Dvořák je bezpochyby nejoblíbenějším z těchto pěti skladatelů. V našich programech je nejvíce zastoupený, neboť komorní hudba má v jeho díle stěžejní místo. Jeho hudba může být výrazně tragická, jako příklad lze uvést poslední větu jeho Čtyř romantických kusů. Přesto, když o ní přemýšlím, je převládající dojem, jaký ve mně zanechává, hluboká radost. (Mám dojem, že jeho sousedem musí být dnes v nebi Haydn). Skladatelé počínaje Brahmsem vždy milovali prostotu Dvořákova srdce, interpreti rádi hrají jeho hudbu a děti na ni reagují okamžitě. Dokonce si myslím, že každý, kdo nemiluje Dvořákovu hudbu, by měl okamžitě absolvovat terapii.

Suk je z této pětice nejméně známý. Hrajeme jeho vůbec první dílo, Klavírní kvartet op. 1, který složil předtím, než nalezl svůj pozdější silný hlas. Jeho rychlé pokroky jsou udivující. Už jeho klavírní kvintet napsaný pouhé dva roky po kvartetu, představuje velice odlišný, propracovaný svět, o něco méně ovlivněný jeho učitelem a pozdějším tchánem Dvořákem. Klavírní kvartet považuji přesto za neodolatelný. Duše sedmnáctiletého Suka zpívá svěžestí, optimismem a nekomplikovaným romantismem. Kvartet není jen slibná raná skladba, ale je to velice silné umělecké dílo.

Janáček byl samozřejmě zcela odlišný charakter. Byla to složitá osobnost, mrzout, často hněvivý. Zcela výjimečný muž, který šel svou vlastní cestou a vytvořil si tak jedinečné postavení v dějinách hudby. Janáček sice složil četná působivá mistrovská díla, z jeho hudby se však nikdy neztrácí vnímavé dítě. Slyšíme ho v kouzelné skladbě Pohádka i ve vášnivé Houslové sonátě.

A nakonec Martinů, jediný z pětice, který zemřel v exilu daleko od své milované vlasti. Jeho životní osudy byly také ze všech nejdramatičtější. Svou první violoncellovou sonátu napsal v době, kdy nacisté vstupovali do Paříže. Kdyby ho byli zajali, jeho život by byl vážně ohrožen. Svou druhou sonátu napsal na oslavu svého útěku do Spojených států, který se zdařil na poslední chvíli. Je plná pulzující jazzové energie, symbolizující sílu a dynamičnost jeho nového domova. Stejně jako už před ním Dvořák si Martinů zamiloval a absorboval hudbu země, která ho přijala, a složil skladby, jež byly zřetelně americké, ale zároveň také hluboce české.

Mohlo by se zdát, že se jedná jen o nějakou anomálii, nicméně lidové hudby obou zemí jsou si blízké svou bezprostředností. Byl to právě Dvořák, který během svého působení na Newyorské konzervatoři, kde vyučoval skladbu, zdůrazňoval, že američtí skladatelé musí skutečný národní styl vytvořit z vlastní lidové hudby. V tom se nemýlil, byl by ovšem poněkud překvapen, jakých forem tato hudba nabyla. Zamlouvá se mi myšlenka, že máme dobré důvody k tomu, abychom Dvořáka nazývali otcem rock and rollu! Vliv české hudby je všudypřítomný…

Přeložil Ondřej Lábr