Smetanova síň v záři Hollywoodu: Český národní symfonický orchestr filmovou hudbu opravdu umí

Večer nesl příznačný název Hollywood Composers Live a Smetanova síň mu slušela. Bedřich Smetana by se možná divil, co se pod jeho podobiznou odehrává. Na plátně běžely ukázky z filmů a o kus níž pak zněla z těchto filmů hudba. Samotný skladatelův reliéf pak během večera hrál všemi barvami. Za to mohli osvětlovači. Všemi barvami hrála i prováděná muzika. Za to mohli jednotliví komponisté ve spolupráci s Českým národním symfonickým orchestrem, sborem a sólisty.

Za dirigentským pultem stál nejčastěji Bernhard Philipp Eder, méně často pak Dominik Svoboda, autor znělky Summitu. Tu si během večera sám oddirigoval, a dal jí sílu i patos. Kdyby ji někdo vydával za znělku jakéhokoliv hollywoodského studia, člověk by mu věřil. Hned po znělce zazněla Pocta filmovým skladatelům z pera Nan Schwartz. Vynikající americká orchestrátorka a komponistka potvrdila své mistrovství. Poctu vytvořila jako jednovětou, skvěle zinstrumentovanou mozaiku, sestavenou z hudebních kamínků z mnoha slavných snímků světové kinematografie – od Občana Kanea a Casablancy přes Psycho a Sedm statečných až po Růžového pantera či třeba Vzpomínky na Afriku. Dojemné číslo večera přijali diváci a posluchači s nadšením – ostatně jako mnoho dalších programových bodů.

Vedle kvalit skladeb tomu pomohl i soustředěný, spolehlivý výkon Českého národního symfonického orchestru. Ten znovu dokázal, že je na filmovou hudbu odborníkem. V lyrických, něžných pasážích se zvukově rozplýval, v dramatických burácel. Vyhrál si s dynamikou. Dobře ladil i s elektronikou, pokud byla součástí muziky. S technickou posádkou v sále komunikovali dirigent a členové orchestru bez potíží, v tomto ohledu neměl večer téměř žádnou chybu, jednomu jedinému prasknutí v reproduktoru před provedením kompozice se publikum zasmálo. Ne tak dirigent Eder, což ho šlechtí. Bylo znát, že mu záleží na dokonalém vyznění jednotlivých položek programu. A udělal pro to maximum. Svou pozitivní (velkou) troškou do mlýna přispěl i Český národní sbor sestavený speciálně pro tento večer. Na výkonu Českého národního symfonického orchestru i sboru byly patrná příprava s dirigenty a konzultace s autory kompozic. Mnozí z nich taky po doznění jejich filmově-hudebních opusů orchestru s nehranou upřímností děkovali.

Oscarový Jung Jaeil se uklonil a zatleskal doprovázejícímu orchestru

Korunu tomu nasadil hvězdný Jung Jaeil. Poté, co sálem doznívala ozvěna posledních tónů jeho hudby ke snímku Parazit, ve které se ujal partu sólového klavíru, poklonil se orchestru i dirigentovi a zatleskal jim. Přitom k jejich dobrému výkonu sám přispěl nemalou měrou, při hraní pečlivě sledoval své spoluhráče, tempově i dynamicky se nechal od orchestru vést, lépe řečeno, rozhodně nechtěl vyčnívat. To všechno s očividnou snahou vytvořit s ním uchu lahodící celek. A ten taky vytvořil. Jeho klavírní hra byla přitom bravurní, zvuk barevný a mnohovrstevnatý. Jung Jaeil hrál se zdánlivou lehkostí, jeho skladba přitom nepostrádala napětí a dramatičnost. Samozřejmě vedle komediálně-laskavých částí.

Podobně se blýskl i další pianista, Sebastian Knauer, který přednesl sólový part v Capricciu věhlasného skladatele a orchestrátora Conrada Popeho. Stejně jako Jaeil, i Knauer vytvořil s orchestrem dobře fungující jednotku, kterou bylo radost poslouchat.

A když jsme u sólistů, zmínku si zaslouží i další. Byl to totiž i jejich velký večer. Takže popořádku. V kompozicích Suite from the Spanish Princess od Chrise Egana a Ronin: Main Theme skladatele Elii Cmírala se blýskla Veronika Vitázková Simonsen – jednou s dudukem, jednou s etnickými flétnami. V obou případech podala bravurní výkon.

V kompozici Glena Gabriela Savage Unicorns zazářil Olov Johansson s hudebním instrumentem zvaným nyckelharpa, skladbu Vide Cor Meum od Patricka Cassidyho (zněla ve filmech Hannibal a Království nebeské) doprovodili procítěným zpěvem Jamie Hannah a Ondřej Benek. Kompozice s působivě klenutou melodií a vynikajícími, uměřeně podanými vokály evokovala katedrální zpěvy a ve velikonočním čase tenhle programový bod náramně sedl. Koncert Hollywood Composers Live obecně potvrdil invenci skladatelů filmové hudby a velkou roli ne zcela obvyklých nástrojů a elektroniky v jejich dílech. Je známo, že některé hudební nástroje vznikají úplně nově pro konkrétní filmy. Komponisté jsou tak jejich vynálezci a staviteli.

Ladný a šťastný Mychael Danna za dirigentským pultem

A ještě jeden výkon bych rád vyzdvihl. Mychael Danna je mezi skladateli filmové hudby veličinou. Držitel Oscara i Zlatého glóbu spolupracuje s největšími režisérskými esy a jeho muzika zní po celém světě. Mezi jeho nejznámější kousky patří soundtracky ke snímkům Pí a jeho život, Adamsova rodina nebo Capote. Během zahajovacího večera Composers Summit Prague sám oddirigoval suitu z populární komedie (500) Days of Summer. A oddirigoval ji báječně. Jeho dirigentský výkon byl bez nadsázky ladný, gesta jasná, mysl zcela jistě radostná, vystupování skromné. Prostě pastva pro oči. Orchestru se s takovým entuziasmem oplývajícím dirigentem musí skvěle spolupracovat. A zase: po odeznění skladby Danna srdečně děkoval všem, kteří se na provedení kompozice podíleli. Během celého večera se vůbec hodně děkovalo. Například poté, co dozněla kompozice Eliji Cmírala, došel dirigent Bernhard Philipp Eder potřást skladatelovi rukou pod pódium. Bylo to hezké gesto.

Během večera zazněla i řada kompozic dalších skladatelů, kteří jsou hosty a mentory letošního ročníku Composers Summit Prague. Například Petriho Alanka (něžná Alan Wake Suite), Petra Wajsara (hudební doprovod k počítačové hře Factorio: Space Age), Jespera Kyda (Warhammer Concert Suite), Pinar Toprak (Captain Marvel Suite), Jeffa Danny (The Gospel of John), Rupperta Gregsona-Williamse (Aquaman), Harryho Gregsona-Williamse (Shrek) nebo (i dirigujícího) Paula K Joyce (nádherná The Worst Witch Overture). Nutno poznamenat, že pohádkové či fantasy melodie zněly v podání Českého národního symfonického orchestru možná nejdojemněji a posluchači je vděčně vstřebávali. Kdo by se rád nevrátil do dětských let? Hosté letošního Composers Summitu Prague nám to aspoň na chvíli umožnili.

Finále večera patřilo další megahvězdě: Christophe Beckovi, který opatřil hudbou třeba projekty Buffy, přemožitelka upírů, Klub zlomených srdcí nebo Frozen. Umělec převzal Cenu za celoživotní přínos audiovizi a pak zněly dvě jeho kompozice – dramatické téma z filmu Ant-Man a podobně laděný motiv z filmu Shazam! Hněv bohů. Obě ve strhujícím podání Českého národního symfonického orchestru. Čerstvě oceněný umělec byl jediným skladatelem, který měl tuhle čest, ostatní prezentovali po jedné skladbě.

Dobrá filmová hudba si žije i samostatným životem bez filmu

Celý večer měl spád, ke cti dramaturgie budiž řečeno, že prezentované kousky (a že jich bylo požehnaně!) většinou nebyly dlouhé. Možná trochu zdržovaly vstupy moderátora (uměřený Alexandr Komarnický), které nemusely být před každým číslem programu, obzvlášť, když z plátna bylo jasné, co právě zní. A tempo spadlo i při trojím předávání cen či stipendií. Je jasné, že se organizátoři Summitu chtějí pochlubit, co dělají pro mladé (nejen) české umělce, ale možná by mohli předávání diplomů a šeků rozdělit do vícera večerů nebo je uskutečnit zvlášť, mimo koncerty. Organizátoři akce v čele s ředitelem Alexandrem Smutným zahajovací večer Summitu už předem označovali jako velké společenské setkání – pak ano, i s předáváním diplomů. Pokud jde ale o koncert, navíc i pro veřejnost, která si na něj kupuje lístky, pak by se z podobných vložek mělo ubrat.

A ještě jedna perlička. Téměř všechna hudební vystoupení doprovázely projekce na plátně nad orchestrem. Kamera ovšem snímala i dirigenty v akci, a občas prolínala jejich záběry se sekvencemi z filmů. V jednu chvíli se tak stalo, že kdosi z filmu šel se zbraní přímo proti hlavě dirigenta. Byl to úsměvný okamžik, který asi pořadatelé večera nezamýšleli.

Co říct závěrem? Zahajovací večer Composer Summitu Prague se vydařil. Velké osobnosti (především) hollywoodských soundtracků prezentovaly svá díla, a s touto prezentací mohly být díky výkonům Českého národního symfonického orchestru, jeho dirigentům a sólistům spokojeni. Večer potvrdil, že dobrá filmová hudba obstojí i samostatně, bez filmu, že si může žít (a často žije) svůj další život, zatímco mnohý film by byl bez hudby nekoukatelný.