Smetanovo kvarteto, „kapela v sukních“ – i skladatelská bojácnost

  1. 1
  2. 2

Texty Ivana Medka (7) 


Medkovy kritiky mají schopnost – téměř sedmdesát let po napsání – podivuhodně živě zpřítomnit hudební dění svojí doby. A učinit z něj i pro nás naléhavou záležitost. To je u hudební publicistiky vzácnost. Často stačí mnohem menší časový odstup, aby se to, co aktuálně promlouvá, stalo nenávratně minulým. A i když všichni, kteří píší, tuší, že by měli psát o tom podstatném, není snadné to trefit. U Medkových textů máte pocit, že se to jednoznačně daří. Ať už charakterizuje skladatelské myšlení Pavla Bořkovce a Jana Hanuše, interpretaci ne zcela uchvacující klavíristky nebo vystoupení vojenské kapely hrající tradiční skotskou hudbu.

Devět kratších textů tentokrát vybíráme z prvních pěti měsíců roku 1946. Člověk má při jejich čtení pocit – možná mylný – že ta doba byla nabitá děním, kterého se dnes nějak nedostává. Anebo ho neumíme zachycovat? Je to doba, kdy vedle sebe tvoří Josef Bohuslav Foerster, který ještě zažil Smetanu, a vedle toho „začínající“ Jan Hanuš nebo Ilja Hurník. Pražský rozhlas je institucí, která pořádá své koncerty i operní provedení, jejichž dramaturgie je zajímavá a svěží; dirigují je Iša Krejčí a Miloslav Kabeláč. Smetanovo kvarteto dává jedny ze svých prvních koncertů. A Rafael Kubelík doprovází na koncertech svoji ženu na klavír…

Děkujeme Išovi Krejčímu
Děkujeme mu za to, že v době nejhlubšího národního utrpení (v roce 1943) dovedl napsat operu, která dává lidem radost a smích. Děkujeme za Pozdvižení v Efesu, které vysílal pražský rozhlas znovu v neděli večer. Tato živá, optimistická hudba je plná veselého dramatického napětí, se kterým velmi zajímavě kontrastují části lyrické a filosoficko-meditativní. Opera je psána v jednoduchém novoklasickém stylu, v převážně diatonické harmonické soustavě, s živou, i když nekomplikovanou instrumentací. Zpěvní linie je zde vedoucí složkou. Krejčího opeře ovšem vadí jistá stereotypnost v hudebním rozlišení jednotlivých dramatických situací. Vyskytuje se v ní, jak již bylo řečeno, hudba trojího charakteru: veselého až groteskního, lyricky milostného a filosoficko-meditativního. Tyto se od sebe navzájem ostře liší, ale uvnitř jsou takřka neměnné. Nejmarkantněji se to jeví v rytmické podobnosti zpěvů. (Takřka neustále pravidelné dělení taktů.) Avšak ani tato výtka neohrozí životnost a hlavně jevištnost opery, která volá po scénickém provedení. Úroveň rozhlasové reprodukce byla velmi dobrá: zasloužila se o ni početná řada účinkujících v čele s autorem, který řídil velký rozhlasový orchestr.
(Svobodné Československo – 19. 1. 1946)

Z koncertního života
Skladby českých a ruských skladatelů hrála pianistka Anna Krčmářová 3. února v Městské knihovně. Krčmářová je typ romantické klavírní virtuosky, hýřící až přehnaným temperamentem, který je hlavní příčinou velkých agogických výchylek, předčasných vrcholů i rozbité stavby. Zvukově je její hra poněkud nečistá a ve forte pravidelně přeexponovaná. Technicky se nedostatky projevují hlavně v drobné pasážové hře. Kromě známých skladeb Bedřicha Smetany, Zdeňka Fibicha a Vítězslava Nováka provedla Krčmářová pro naše pianisty již obligátní Musorgského Kartinky, tři komposičně velmi neucelená Preludia od Dmitrije Šostakoviče a Balakirevovu orientální fantasii Islamey. V Kartinkách vynechala pianistka podobně jako J. Páleníček pátou promenádu. Tyto opravy patrně naznačují „individuální“ vztah k dílu.
(Svobodné Československo – 5. 2. 1946)

Česká soudobá hudba – Foersterova kantáta 1945
Pátý abonentní koncert Přítomnosti byl věnován nové české orchestrální tvorbě, přičemž se hlavní zájem obecenstva přirozeně soustředil na nové dílo národního umělce J. B. Foerstra, Kantátu 1945, op. 187, jež byla provedena poprvé. Skladba, komponovaná na problematické texty M. Rafajové a B. Mathesia, nese všechny typické znaky Foersterova abstraktního, nábožně i vlastenecky zaníceného myšlení. Jako v ostatních autorových pracích klade se i zde menší důraz na prvky rytmické nebo pohybové. Vnitřní obsah díla je vyjadřován klidnou, širokou melodikou, polyfonií a zvukem až varhanního charakteru. Stavebně je skladba závislá na básnické předloze a rozdělena na dva díly. Zatímco první část je koncipována jednodušeji, část druhá je prokomponovanější, přičemž se opírá o vzor B. Smetany. Formálně je nejproblematičtější závěr, který se zdá zbytečný po předcházející logické kadenci.
(Svobodné Československo – 17. 2. 1946)

„Země mluví“
Nová kantáta mladého skladatele Jana Hanuše Země mluví (na text V. Dyka) byla poprvé provedena ve čtvrtek v pražském rozhlase. Hanuš jest věrným žákem O. Jeremiáše a jistě i pokračovatelem v jeho komposičním slohu. Hanušova hudba je ve všech větších projevech ve znamení monumentalismu. Skladatel se nebojí širokých ploch ani krajního vypětí výrazového i technického. Ve skladbě však postrádáme větší uplatnění kontrastů. Hanušovu hudbu charakterisují ideový program a zdůraznění výrazovosti a činí mladého skladatele do jisté míry pokračovatelem tradic novoromantických. Jeho komposiční prostředky obsahují většinu prvků, příznačných pro novější českou konservativní školu Foersterovu a Jeremiášovu (polyfonie). O obsahové opravdovosti tohoto projevu není třeba mluvit. Vyvstává zde však otázka jeho životnosti a pak ovšem pokrokovosti, jež je zde míněna v nejlepším smyslu jako skutečná cesta kupředu. Skladba byla velmi dobře provedena rozhlasovým orchestrem a pěveckým sborem za řízení M. Kabeláče. Sólový part zpívala M. Budíková, která zde znovu prokázala své vzácné porozumění pro soudobou českou hudbu.
(Svobodné Československo – 24. 2. 1946)

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


1
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
libor

To se m líbí a platí stále. ….její výkony měly velký ohlas u SPOLEČNSKÉHO obecenstva.