Smrtící nenávist aneb Händelův Saul scénicky ve Vídni

Theater an der Wien uvedlo ve scénické formě oratorium Georga Friedricha Händela Saul. Tím byla symbolicky završena trilogie scénických produkcí tří děl na biblické texty, které všechny inscenoval významný německý operní režisér Claus Guth. Velký ohlas mělo zejména představení Händelova Mesiáše (2009), které se jako jedna z mála produkcí v tomto divadle dočkalo revivalu. Tehdejší strhující a dojímavá transformace biblického příběhu do story současné dysfunkční rodiny dovedla kritiky i diváky k nadšení. Pozoruhodná byla i zhruba hodinová realizace fragmentu oratoria Lazarus v roce 2013 (ovšem u tohoto díla předpokládal skladatel alespoň na základě dochovaných poznámek i možnou jevištní podobu). Všechny tyto tři projekty spojuje nejen jméno režiséra, ale také jméno jednoho z hlavních představitelů – německého barytonisty Floriana Boesche.

Král Saul a jeho vstup na operní jeviště
Saul byl podle hebrejské Bible prvním králem Izraele a Judeje (prameny umisťují jeho možnou vládu do jedenáctého století před Kristem) a byl vybrán Hospodinem, aby vládl svému lidu. Ke konci života ztratil ale Hospodinovo požehnání, a právě setkání s mladým Davidem zcela změnilo chod jeho života. Ač přijal Davida do své rodiny, Saulova dcera se stala později Davidovou ženou a Saulův syn Jonathan uzavřel s Davidem celoživotní bratrství, Saul začal Davida nenávidět z obavy z konkurence a zvyšující se obliby u izraelského lidu. Usiloval o Davidův život a David se musel dlouhý čas ukrývat. Saul a Jonathan i další dva jeho bratři pak zemřeli při konfliktu s Pelištejci. David pak pohřbil jejich ostatky s ohledem na požadavky jejich náboženství.

Dramatický příběh Saula, Jonathana a Davida se stal v průběhu doby spíše než námětem oratorií také předlohou několika operních děl. Prvním významným dílem na tento námět byla francouzská tragédie David et Jonathas barokního skladatele Marca-Antoina Charpentiera z roku 1688. Verdiho současník Antonio Buzzi zkomponoval hudební tragédii ve čtyřech aktech Saul na libreto Camilla Giulianiho. Po úspěšné premiéře ve Ferraře 1843 se dílo objevilo na dalších italských jevištích a pak i třeba v Buenos Aires (1854) nebo Barceloně (1857). Opera Saul og David dánského skladatele Carla Nielsena (premiéra 1902 v Kodani) patří k základním dílům dánské hudby a opery.

Německý skladatel Hermann Reutter zpracoval biblickou látku do expresionistické operní aktovky Saul podle textu dle stejnojmenné hry Alexandera Lerneta-Holenia. Opera má pouze dva zpěvní party – Saula (baryton) a Čarodějnici z Enderu (soprán), ostatní role jsou mluvené nebo mimované. Dílo existuje ve dvou verzích, první byla provedena na festivalu moderní hudby v Baden-Badenu roku 1928, druhá pak v Hamburgu roku 1947. Obdobně komorní obsazení (tři zpívající postavy, vypravěč a sbor) i soustředění se na Saulovo setkání s čarodějnicí z Endoru, která vyvolá ducha proroka Samuela (ten prorokuje Saulovu brzkou smrt a výjev ovlivnil zřejmě podobu Shakespearova textu setkání s čarodějnicemi v Shakespearově Macbethovi), má i opera izraelského skladatele Josefa Tala Saul in Endor na libreto Rahel Vernon (premiéra Jerulazém 1957). Nedávno zemřelý italský skladatel Flavio Testi zhudebnil rané drama Andrého Gidea Saül (premiéra koncertně 2003 v Radio France a scénicky 2007 v Maceratě).

Händelovo dramatické oratorium ve třech aktech je bezesporu nejznámějším hudebně-dramatickým zpracováním této starozákonní látky. V roce 1738 Händel začal pociťovat silné těžkosti s pořádáním operních produkcí a také v této době jeho zájem výrazně směřuje ke kompozici oratorií. Oratorium komponoval od července do září 1738. Libreto Charlese Jennense, Händelova přítele a libretisty (spolupráce na pěti oratorních textech, také na Mesiáši), vychází z 1. Knihy Samuelovy, především ze dvou posledních oddílů (šestnáct až třicet jedna). Jsou ale využity i verše z anglické poémy Abrahama Cowleye Davideise z poloviny sedmnáctého století. Händelovo zhudebnění nese četné operní rysy a řada muzikologů proto tento opus řadí mezi hybridní díla na pomezí oratoria a opery.

Premiéra 16. ledna 1739 byla pro skladatele velmi úspěšná, oratorium bylo provedeno celkem šestkrát, což představovalo více než slušný úspěch v Händelově době. A dílo bylo pak opakováno několikrát během skladatelových sezon až do roku 1745. Především v anglosaském světě se dílo udrželo takřka kontinuálně na koncertním repertoáru, a to i díky amatérským a poloamatérským sborovým uskupením (takzvané choral societies). V posledních letech bylo dílo opakovaně uvedeno na jevištích, zájmu se těšila především nedávná režie Barrieho Koskyho pro festival v Glyndebourne. Oratorium bylo také od sedmdesátých let dvacátého století několikrát nahráno předními specialisty na barokní hudbu.

Současná vídeňská inscenace režiséra Clause Gutha využívá z části již osvědčený postup z inscenace Mesiáše. Děj je přenesen do rodiny, v případě Saula pak do rodiny, kam přichází cizinec. V inscenaci Mesiáše šlo o hluboce dysfunkční rodinu, která má zásadní komunikační problémy. V Guthově nejnovější režii propadají Davidovu kouzlu Saulovy děti – dcery Merab a Michal i syn Jonathan. Zde může Guthův výklad připomenout film Teorema Piera Paola Pasoliniho. Veřejné projevy přízně, včetně fyzických, a propuknuvší duševní choroba přivádějí Saula na úzké pomezí šílenství a pragmatismu. Ve shodě s psychologickým výkladem biblického textu (například George Stein) připomíná Guthova koncepce Saulova charakteru obraz komplexní psychiatrické poruchy s projevy mánie i deprese, hysterických reakcí (i hysterické obrny) a především silnou paranoiou, která si za cíl vybírá právě Davida, a to jak z důvodů ztráty náklonnosti blízkých, tak ze stávajícího stresu, plynoucího z obliby Davida lidem a možného jeho vyvolení jako Saulova nástupce.

Bohužel celková koncepce psychodramatu se ve druhé polovině mění na obrazy sólistů a bíle oděného sboru, které spíše připomínají scény z nízkorozpočtového filmu na propagaci náboženství. Guthovo vedení sólistů a inscenování se tak povážlivě během představení pohybuje v širokém pojetí od psychologizujícího herectví v „realistickém“ prostředí bohaté domácnosti, přes využití prvků pohybového divadla a symbolické obrazy s ohněm až k lacině působícím náborovým vizuálním kompozicím. V režii nalézáme oblíbené Guthovy techniky – chůze sólistů pozadu, zpomalení pohybové akce i použití jednoduché předmětné symboliky. Působivý je nápad s cyklickými projevy paranoii v počátečním stádiu nejdříve u Saula a pak v závěru díla u Davida. Scénografické řešení (Christian Schmidt též jako tvůrce kostýmů) nese několik dobrých nápadů, především podlaha pokrytá praskajícím bahnem Mrtvého moře (jež také slouží jako psací materiál ve scénách užívajících postupů akční scénografie) je výrazným připomenutím prostředí původního příběhu. Kostýmy jsou převážně funkční, symboliku nese jednoduchá, ale výrazná barevnost.

Inscenace se může opřít o silné pěvecké osobnosti. V titulní roli vystupuje oblíbený sólista řady operních produkcí v Theater an der Wien Florian Boesch. Tento zpěvák po zdejším podzimním úspěchu v titulní roli Bergova Vojcka vytváří další silnou postavu psychicky postiženého jedince, který bojuje se stále vzdalující se realitou. Jeho zvučný a virilní baryton přesvědčuje v roli stárnoucího krále Saula jako vládce i otce dospělých dětí. Výrazově bohatý výkon se také spojuje s velmi kvalitním hereckým projevem a vnitřním prožitkem. Výborným a kontrastním protihráčem je mu pak mladý kontratenorista Jake Arditti, umělec již s četnými zkušenostmi v händelovských partech. Po vynikajícím zhýčkaném a poživačném Neronovi v Händelově opeře Agrippina zde na scéně Theater na der Wien na jaře 2016 vytváří Davida jako prostého mladého muže, jemuž Hospodin dal svou přízeň. Nechápe Saulovu postupující zášť a stejně tak nevinně přijímá přízeň i doteky Saulových potomků. Robustnější kontratenor zajímavé barvy a lyričtějšího základu nedává na první poslech zcela představu pozdějšího chytrého vojevůdce, ale jako mladý muž, jenž slaví první vojenské a společenské úspěchy, je zcela věrohodný. Vokální čistota, dokonalost frázování bez jakékoliv manýry i schopnost tlumočit obsah slov jsou hlavními přednostmi jeho výkonu.

Třetí důležitou mužskou postavou oratoria je Jonathan, kterého anglický tenorista Andrew Staples vybavil příjemným lyrickým témbrem a hlasovým výkonem bez přepínání, a to i přes náročnou hereckou akci, ve které decentně pracoval s homoerotickým základem náklonnosti k Davidovi. Dva ženské party Saulových dcer nejsou v porovnání s mužskými již tak profilované. Navíc původní představitelka starší dcery Merab, známá rakouská sopranistka Anna Prohaska po premiéře podlehla chřipkové epidemii ve Vídni. Ve druhé repríze ji nahradila sopranistka Carolina Lippo, ale i ta onemocněla. Proto v recenzovaném představení muselo být zvoleno náhradní řešení. Roli na scéně s velkou vervou mimovala Anna Prohaska a z orchestřiště zpívala rakouská sopranistka Cornelia Horak. Ta převzala roli krátce před představením, protože v současnosti zkouší další místní produkci – Návštěvu staré dámy skladatele Gottfrieda von Einema – a zpívala samozřejmě z listu, přesto byl výsledek uspokojivý v dobré souhře s orchestrem i sólisty na scéně. Některé vyšší tóny byly ostřejší, ale pěvkyně má smysl pro stylovou rovinu.

Mladší dceru Michal se sladkým témbrem zpívala italská sopranistka Giulia Semenzato ve velmi dobrém výkonu, byť neoplývajícím vyhraněnou osobitostí. Za mylné se ukázalo obsazení holandského tenoristy Marcela Beekmana, znamenitého představitele komických rolí v Rameauově opeře Platée nebo jedné z chův v Monteverdiho Korunovaci Poppey. V trojroli menších postav se ukázal jeho vokální styl, především frázování, jako nevyhovující a v závěru díla dokonce rušivý v monumentalitě závěrečné scény. V menších rolích vystoupili také francouzský tenor Quentin Desgeorges (Amalekite) a kontratenorista Ray Chenez ze Spojených státu amerických (Čarodějnice z Endoru). Druhý jmenovaný nezaujal ani tak vokálním výkonem jako perfektním make-upem a vystupováním v roli služky v Saulově domě. Pěvec budí pozornost také svým výběrem repertoáru, je jedním z prvních kontratenoristů, kteří vstoupili do hájemství rolí doposud strážených výhradně ženskými představitelkami – zpívá totiž také Cherubína … Zlého ducha v Saulově mysli pohybově zpodobnil tanečník Paul Lorenger, který vystupoval již jako alter ego jedné z postav v Mesiáši a s Clausem Guthem ho spojuje dlouholetá spolupráce.

Specializovaný Freiburger Barockorchester pod vedením odborníka na barokní hudbu Laurence Cummingse hrál elegantně a umírněně i stylově Händelovu partituru ve vzácné vyváženosti s pěveckými výkony na jevišti. Uhlazený zvuk bez výstřelků intenzity byl přesvědčivý po celé představení a velmi dobře byla nastudována i náročná ryze orchestrální čísla jako proslulý Smuteční pochod ve třetím aktu. Stejně tak pečlivě byly připraveny sólové vstupy nástrojů, z nichž velice dobře zněly zejména náročné party pozounů, které jsou považovány za jedny z nejtěžších v celém Händelově díle. K velkému výkonu se rozezpíval i Arnold Schoenberg Chor, už proto, že úloha sboru v Händelových oratoriích je naprosto zásadní.

Scénická verze Saula je představením, které ve srovnání s Guthovou režií Mesiáše potvrzuje úsloví o nevstoupení dvakrát to téže řeky. Navíc scénické provedení oratorií bez baletní nebo pohybové složky, která vyplňuje kontemplativní místa, klade na režisérský výklad značné nároky. Vídeňské představení je i trochu zdlouhavé a rozhodně mu neprospívá změna inscenačního stylu z rodinného dramatu na inscenované biblické obrazy. Kvalitní hudební nastudování i charismatické výkony většiny zpěváků ale dokázalo i při repríze vděčné vídeňské publikum ocenit osmiminutovým potleskem. Hodnocení zůstává vždy nejen otázkou recenzenta, ale také místa provedení. V pražském Národním divadle by tato inscenace působila vysoce nadprůměrně.

Hodnocení autora recenze: 75 %

 

Georg Friedrich Händel
Saul
Dirigent: Laurence Cummings
Režie: Claus Guth
Scéna a kostýmy: Christian Schmidt
Světelný design: Bernd Purkrabek
Video: Arian Andiel
Sbormistr: Erwin Ortner
Choreografie: Ramses Sigl
Dramaturgie: Yvonne Gebauer
Freiburger Barockorchester
Arnold Schoenberg Chor
Premiéra 16. února 2018 Theater an der Wien
(psáno z reprízy 23. 2. 2018)

Saul – Florian Boesch
David – Jake Arditti
Merab – Cornelia Horak a Anna Prohaska
Michal – Giulia Semenzato
Jonathan – Andrew Staples
Abner, High Priest, Doeg – Marcel Beekman
Witch of Endor – Ray Chenez
Amalekite – Quentin Desgeorges
An Evil Spirit – Paul Lorenger

www.theater-wien.at