Smrtící nenávist aneb Händelův Saul scénicky ve Vídni

Theater an der Wien uvedlo ve scénické formě oratorium Georga Friedricha Händela Saul. Tím byla symbolicky završena trilogie scénických produkcí tří děl na biblické texty, které všechny inscenoval významný německý operní režisér Claus Guth. Velký ohlas mělo zejména představení Händelova Mesiáše (2009), které se jako jedna z mála produkcí v tomto divadle dočkalo revivalu. Tehdejší strhující a dojímavá transformace biblického příběhu do story současné dysfunkční rodiny dovedla kritiky i diváky k nadšení. Pozoruhodná byla i zhruba hodinová realizace fragmentu oratoria Lazarus v roce 2013 (ovšem u tohoto díla předpokládal skladatel alespoň na základě dochovaných poznámek i možnou jevištní podobu). Všechny tyto tři projekty spojuje nejen jméno režiséra, ale také jméno jednoho z hlavních představitelů – německého barytonisty Floriana Boesche.

Král Saul a jeho vstup na operní jeviště
Saul byl podle hebrejské Bible prvním králem Izraele a Judeje (prameny umisťují jeho možnou vládu do jedenáctého století před Kristem) a byl vybrán Hospodinem, aby vládl svému lidu. Ke konci života ztratil ale Hospodinovo požehnání, a právě setkání s mladým Davidem zcela změnilo chod jeho života. Ač přijal Davida do své rodiny, Saulova dcera se stala později Davidovou ženou a Saulův syn Jonathan uzavřel s Davidem celoživotní bratrství, Saul začal Davida nenávidět z obavy z konkurence a zvyšující se obliby u izraelského lidu. Usiloval o Davidův život a David se musel dlouhý čas ukrývat. Saul a Jonathan i další dva jeho bratři pak zemřeli při konfliktu s Pelištejci. David pak pohřbil jejich ostatky s ohledem na požadavky jejich náboženství.

Dramatický příběh Saula, Jonathana a Davida se stal v průběhu doby spíše než námětem oratorií také předlohou několika operních děl. Prvním významným dílem na tento námět byla francouzská tragédie David et Jonathas barokního skladatele Marca-Antoina Charpentiera z roku 1688. Verdiho současník Antonio Buzzi zkomponoval hudební tragédii ve čtyřech aktech Saul na libreto Camilla Giulianiho. Po úspěšné premiéře ve Ferraře 1843 se dílo objevilo na dalších italských jevištích a pak i třeba v Buenos Aires (1854) nebo Barceloně (1857). Opera Saul og David dánského skladatele Carla Nielsena (premiéra 1902 v Kodani) patří k základním dílům dánské hudby a opery.

Německý skladatel Hermann Reutter zpracoval biblickou látku do expresionistické operní aktovky Saul podle textu dle stejnojmenné hry Alexandera Lerneta-Holenia. Opera má pouze dva zpěvní party – Saula (baryton) a Čarodějnici z Enderu (soprán), ostatní role jsou mluvené nebo mimované. Dílo existuje ve dvou verzích, první byla provedena na festivalu moderní hudby v Baden-Badenu roku 1928, druhá pak v Hamburgu roku 1947. Obdobně komorní obsazení (tři zpívající postavy, vypravěč a sbor) i soustředění se na Saulovo setkání s čarodějnicí z Endoru, která vyvolá ducha proroka Samuela (ten prorokuje Saulovu brzkou smrt a výjev ovlivnil zřejmě podobu Shakespearova textu setkání s čarodějnicemi v Shakespearově Macbethovi), má i opera izraelského skladatele Josefa Tala Saul in Endor na libreto Rahel Vernon (premiéra Jerulazém 1957). Nedávno zemřelý italský skladatel Flavio Testi zhudebnil rané drama Andrého Gidea Saül (premiéra koncertně 2003 v Radio France a scénicky 2007 v Maceratě).

Händelovo dramatické oratorium ve třech aktech je bezesporu nejznámějším hudebně-dramatickým zpracováním této starozákonní látky. V roce 1738 Händel začal pociťovat silné těžkosti s pořádáním operních produkcí a také v této době jeho zájem výrazně směřuje ke kompozici oratorií. Oratorium komponoval od července do září 1738. Libreto Charlese Jennense, Händelova přítele a libretisty (spolupráce na pěti oratorních textech, také na Mesiáši), vychází z 1. Knihy Samuelovy, především ze dvou posledních oddílů (šestnáct až třicet jedna). Jsou ale využity i verše z anglické poémy Abrahama Cowleye Davideise z poloviny sedmnáctého století. Händelovo zhudebnění nese četné operní rysy a řada muzikologů proto tento opus řadí mezi hybridní díla na pomezí oratoria a opery.

Premiéra 16. ledna 1739 byla pro skladatele velmi úspěšná, oratorium bylo provedeno celkem šestkrát, což představovalo více než slušný úspěch v Händelově době. A dílo bylo pak opakováno několikrát během skladatelových sezon až do roku 1745. Především v anglosaském světě se dílo udrželo takřka kontinuálně na koncertním repertoáru, a to i díky amatérským a poloamatérským sborovým uskupením (takzvané choral societies). V posledních letech bylo dílo opakovaně uvedeno na jevištích, zájmu se těšila především nedávná režie Barrieho Koskyho pro festival v Glyndebourne. Oratorium bylo také od sedmdesátých let dvacátého století několikrát nahráno předními specialisty na barokní hudbu.

Současná vídeňská inscenace režiséra Clause Gutha využívá z části již osvědčený postup z inscenace Mesiáše. Děj je přenesen do rodiny, v případě Saula pak do rodiny, kam přichází cizinec. V inscenaci Mesiáše šlo o hluboce dysfunkční rodinu, která má zásadní komunikační problémy. V Guthově nejnovější režii propadají Davidovu kouzlu Saulovy děti – dcery Merab a Michal i syn Jonathan. Zde může Guthův výklad připomenout film Teorema Piera Paola Pasoliniho. Veřejné projevy přízně, včetně fyzických, a propuknuvší duševní choroba přivádějí Saula na úzké pomezí šílenství a pragmatismu. Ve shodě s psychologickým výkladem biblického textu (například George Stein) připomíná Guthova koncepce Saulova charakteru obraz komplexní psychiatrické poruchy s projevy mánie i deprese, hysterických reakcí (i hysterické obrny) a především silnou paranoiou, která si za cíl vybírá právě Davida, a to jak z důvodů ztráty náklonnosti blízkých, tak ze stávajícího stresu, plynoucího z obliby Davida lidem a možného jeho vyvolení jako Saulova nástupce.