Smrtící nenávist aneb Händelův Saul scénicky ve Vídni

Král Saul a jeho vstup na operní jeviště
Saul byl podle hebrejské Bible prvním králem Izraele a Judeje (prameny umisťují jeho možnou vládu do jedenáctého století před Kristem) a byl vybrán Hospodinem, aby vládl svému lidu. Ke konci života ztratil ale Hospodinovo požehnání, a právě setkání s mladým Davidem zcela změnilo chod jeho života. Ač přijal Davida do své rodiny, Saulova dcera se stala později Davidovou ženou a Saulův syn Jonathan uzavřel s Davidem celoživotní bratrství, Saul začal Davida nenávidět z obavy z konkurence a zvyšující se obliby u izraelského lidu. Usiloval o Davidův život a David se musel dlouhý čas ukrývat. Saul a Jonathan i další dva jeho bratři pak zemřeli při konfliktu s Pelištejci. David pak pohřbil jejich ostatky s ohledem na požadavky jejich náboženství.

Dramatický příběh Saula, Jonathana a Davida se stal v průběhu doby spíše než námětem oratorií také předlohou několika operních děl. Prvním významným dílem na tento námět byla francouzská tragédie David et Jonathas barokního skladatele Marca-Antoina Charpentiera z roku 1688. Verdiho současník Antonio Buzzi zkomponoval hudební tragédii ve čtyřech aktech Saul na libreto Camilla Giulianiho. Po úspěšné premiéře ve Ferraře 1843 se dílo objevilo na dalších italských jevištích a pak i třeba v Buenos Aires (1854) nebo Barceloně (1857). Opera Saul og David dánského skladatele Carla Nielsena (premiéra 1902 v Kodani) patří k základním dílům dánské hudby a opery.

Německý skladatel Hermann Reutter zpracoval biblickou látku do expresionistické operní aktovky Saul podle textu dle stejnojmenné hry Alexandera Lerneta-Holenia. Opera má pouze dva zpěvní party – Saula (baryton) a Čarodějnici z Enderu (soprán), ostatní role jsou mluvené nebo mimované. Dílo existuje ve dvou verzích, první byla provedena na festivalu moderní hudby v Baden-Badenu roku 1928, druhá pak v Hamburgu roku 1947. Obdobně komorní obsazení (tři zpívající postavy, vypravěč a sbor) i soustředění se na Saulovo setkání s čarodějnicí z Endoru, která vyvolá ducha proroka Samuela (ten prorokuje Saulovu brzkou smrt a výjev ovlivnil zřejmě podobu Shakespearova textu setkání s čarodějnicemi v Shakespearově Macbethovi), má i opera izraelského skladatele Josefa Tala Saul in Endor na libreto Rahel Vernon (premiéra Jerulazém 1957). Nedávno zemřelý italský skladatel Flavio Testi zhudebnil rané drama Andrého Gidea Saül (premiéra koncertně 2003 v Radio France a scénicky 2007 v Maceratě).

Händelovo dramatické oratorium ve třech aktech je bezesporu nejznámějším hudebně-dramatickým zpracováním této starozákonní látky. V roce 1738 Händel začal pociťovat silné těžkosti s pořádáním operních produkcí a také v této době jeho zájem výrazně směřuje ke kompozici oratorií. Oratorium komponoval od července do září 1738. Libreto Charlese Jennense, Händelova přítele a libretisty (spolupráce na pěti oratorních textech, také na Mesiáši), vychází z 1. Knihy Samuelovy, především ze dvou posledních oddílů (šestnáct až třicet jedna). Jsou ale využity i verše z anglické poémy Abrahama Cowleye Davideise z poloviny sedmnáctého století. Händelovo zhudebnění nese četné operní rysy a řada muzikologů proto tento opus řadí mezi hybridní díla na pomezí oratoria a opery.

Premiéra 16. ledna 1739 byla pro skladatele velmi úspěšná, oratorium bylo provedeno celkem šestkrát, což představovalo více než slušný úspěch v Händelově době. A dílo bylo pak opakováno několikrát během skladatelových sezon až do roku 1745. Především v anglosaském světě se dílo udrželo takřka kontinuálně na koncertním repertoáru, a to i díky amatérským a poloamatérským sborovým uskupením (takzvané choral societies). V posledních letech bylo dílo opakovaně uvedeno na jevištích, zájmu se těšila především nedávná režie Barrieho Koskyho pro festival v Glyndebourne. Oratorium bylo také od sedmdesátých let dvacátého století několikrát nahráno předními specialisty na barokní hudbu.

Současná vídeňská inscenace režiséra Clause Gutha využívá z části již osvědčený postup z inscenace Mesiáše. Děj je přenesen do rodiny, v případě Saula pak do rodiny, kam přichází cizinec. V inscenaci Mesiáše šlo o hluboce dysfunkční rodinu, která má zásadní komunikační problémy. V Guthově nejnovější režii propadají Davidovu kouzlu Saulovy děti – dcery Merab a Michal i syn Jonathan. Zde může Guthův výklad připomenout film Teorema Piera Paola Pasoliniho. Veřejné projevy přízně, včetně fyzických, a propuknuvší duševní choroba přivádějí Saula na úzké pomezí šílenství a pragmatismu. Ve shodě s psychologickým výkladem biblického textu (například George Stein) připomíná Guthova koncepce Saulova charakteru obraz komplexní psychiatrické poruchy s projevy mánie i deprese, hysterických reakcí (i hysterické obrny) a především silnou paranoiou, která si za cíl vybírá právě Davida, a to jak z důvodů ztráty náklonnosti blízkých, tak ze stávajícího stresu, plynoucího z obliby Davida lidem a možného jeho vyvolení jako Saulova nástupce.

Reklama