Smutním, že v Ostravě jsem už zazpívala své poslední představení

Bulharská sopranistka Iordanka Derilova je na českých jevištích téměř jako doma. Na přelomu tisíciletí byla několik let v angažmá ve Státní opeře a za titulní roli v Pucciniho Tosce byla v roce 2005 nominována na Cenu Thálie. Publikum Národního divadla moravskoslezského v Ostravě ji mělo možnost poznat jako Ortrudu ve Wagnerově Lohengrinovi nebo Abigaille ve Verdiho opeře Nabucco. Na jevišti Národního divadla moravskoslezského excelovala také jako Renata v Ohnivém andělovi Sergeje Prokofjeva – a právě za ni v březnu získala svou první Thálii. „Iordanka Derilova vytváří Renatu, vlastně sexuálně posedlou protagonistku opery, herecky v podstatě v realistických konturách. Její pěvecký projev je výrazně odstíněný dynamicky i barevně,“ napsala ve svém zdůvodnění Herecká asociace.

 

Thálie není zdaleka prvním oceněním vašeho umění – mimo jiné jste před deseti lety byla za roli Isoldy ve svém domovském Anhaltisches Theater Dessau nominována na titul Pěvec roku časopisu Opernwelt a v roce 2009 jste byla vyznamenána čestným titulem Komorní pěvkyně. Nakolik si české Thálie v porovnání s dalšími zahraničními cenami považujete?

Myslím si, že každý zpěvák má radost ze všech ocenění, kterých se mu dostane. Jednou je to uznání jeho talentu a jeho výkonu, ale i toho, co předává a jak působí na publikum. Každá cena dává zpěvákovi podnět k dalšímu rozvoji a já jsem vděčná za všechny, které jsem v různých obdobích své kariéry dostala. Thálie, která je v Česku velmi prestižní, mi přinesla obrovskou radost a je pro mě velkou ctí, že jsem ji dostala. Renata v Ohnivém andělovi je nervní bytost pronásledovaná bludy – podle inkvizitorů „zmítaná ďáblem“. Nakonec je upálena jako kacířka.

V rozhovoru pro internetový deník Ostravan jste řekla, že ztvárnit ji pro vás bylo ohromné potěšení. Můžete podrobněji vysvětlit proč?

Vždycky mě lákaly nestandardní hrdinky — velmi silné, excentrické, vášnivé, mysteriozní i bláznivé… Nemám ráda slaďoučká, nesmírně milá a sympatická stvoření. (smích) Je to asi proto, že co se emocí a temperamentu těchto konkrétních rolí týče, charakterově a přirozeně nejvíce pasují do mé vokální kategorie. Právě tyhle postavy mám nejraději. A je jich dlouhá řada — Lady Macbeth ve Verdiho Macbethovi, Kateřina Izmajlova v Šostakovičově Lady Macbeth Mcenského újezdu, Elektra Richarda Strausse, Abigaille v opeře Giuseppe Verdiho Nabucco, Pucciniho Tosca a Renata v Ohnivém andělovi — tyto postavy jsou si velmi podobné, a zároveň jsou velmi rozdílné. Každá z nich je bohatá na nuance jak pěvecké, tak charakterové i emocionální. V každém zpěvu je drama, lyrika, charakter i vášeň, ale i nenávist, šílenství a pokora, pomstychtivost i soucit. Emocionální party, ve kterých můžu předvést všechny své silné stránky, miluju vůbec nejvíc. Nesmím také opomenout své postavy ve Wagnerovi, jako například Brünnhildu v Prstenu Nibelungů, Isoldu, Ortrudu v Lohengrinovi nebo Kundry v Parsifalovi.

Role Renaty v Ohnivém andělovi je pěvecky, ale i psychicky a fyzicky nesmírně náročná — na scéně jste kromě dvou scén po celých pět jednání, vaše postava prochází dramatickými citovými zvraty. Podle režiséra Jiřího Nekvasila je to tak náročný part, že vydá za dvě velké role. Co pro vás bylo na té postavě nejtěžší?

To nejtěžší na roli Renaty je hudba, její struktura, harmonie a rytmus. Prokofjevova hudba je velmi složitá a specifická, mohu si dovolit říci, že ne každý ji akceptuje. Jeden ji bude milovat, druhý ne. Při souhře libreta a hudby se musí člověk velmi soustředit, aby neztratil spojení. Protože některé pasáže mají velmi rychlé tempo, jsou rytmicky náročné a je třeba v nich stihnout dvojnásobek textu. Co se týče zpěvu — když zpívám nekonečně dlouhou a těžkou partii, nepřemýšlím nad ní, přichází už automaticky. Je to jistě i otázka zkušeností — mám už za sebou velmi těžké role a každá z nich mě posunula pěvecky kupředu. Takže dnes mohu říci, že mi žádný part nenahání strach.

Literární předlohou Prokofjevova Ohnivého anděla je román ruského symbolisty Valerije Brjusova. Děj se odvíjí kolem tří postav — rytíře Ruprechta, který zcela propadne destruktivnímu kouzlu dívky Renaty. Ta se ale upíná k vidině „Ohnivého anděla“ a za jeho vtělení považuje hraběte Heinricha. Spisovatel román vystavěl na půdorysu milostného trojúhelníku, který měl reálný předobraz v jeho vlastním životě. Věděla jste o této okolnosti?

Ano, vím, je to dramatický příběh vztahu dvou mužů k jedné ženě — spisovatele Valerije Brjusova a jeho kolegy Andreje Bělého k Nině Petrovské.

Zajímalo by mě, jestli pak pro vás bylo snazší odžít si na jevišti vztahy, o kterých se dá předpokládat, že je v nějaké podobě prožívali skuteční lidé?

Určitě mi to pomohlo s představením a výstavbou role. Příběh, který je blízký reálu a identitě, je vždycky inspirativní. Podobně jako je to u filmu — pokud víte, že byl natočen podle skutečných událostí, prožíváte ho nějak intenzivněji. Aby člověk co nejlépe interpretoval svou roli, soustředí se nejen na zajímavá fakta příběhu, ale i na charaktery jednajících postav. Důležitá je režijní koncepce a samozřejmě to, jak postavu cítí sám interpret. Všechno dohromady mu pak pomáhá charakter autenticky a správně reprodukovat.

Jak dlouho se musíte před představením koncentrovat, než se vám podaří do Renaty „převtělit“? A stává se vám, že na ni myslíte i v běžném životě?

Vždy investuji jeden až dva dny času, ve kterých si opakuji texty a znovu zpívám party. V den, kdy mám představení, si bezpodmínečně ještě projdu noty a text. Často na tu roli myslím a smutním, že v Ostravě jsem už zazpívala své poslední představení a v příští sezoně se už nebude hrát. Nicméně doufám, že v budoucnu ještě dostanu příležitost si Renatu zazpívat v nějakém jiném divadle a produkci.

Máte zkušenosti z mnoha evropských operních scén — jak se vám pracuje na té ostravské — je podle vás něčím specifická?

Bylo vždycky příjemné zpívat na ostravském jevišti, se všemi kolegy byla opravdu radost spolupracovat. Není tu žádné zbytečné napětí nebo nervozita, právě naopak. Panuje tu pozitivní naladění, nádherná a klidná atmosféra, která je pro práci důležitá.

Dovolte ještě malé ohlédnutí. Kdy vám bylo jasné, že máte talent a dáte se na pěveckou dráhu?

Maminka mě k umění směřovala odmala, už ve čtyřech letech jsem začala s baletem. Pak na základní škole jsem se dala na sportovní gymnastiku a poté ji vyměnila za gymnastiku uměleckou. Později jsem se zajímala o latinskoamerické a standardní tance, chodila jsem do taneční školy a začala trénovat. Mezitím jsem si zamilovala hudbu a chtěla jsem hrát na klavír. Vzpomínám, že asi v šesté nebo sedmé třídě jsme se scházely s kamarádkou, oblékaly jsme si dlouhé šaty nebo noční košile našich maminek, začaly jsme si vymýšlet melodie a texty a imitovat operní pěvkyně. (smích) Myslím, že právě tehdy přišlo nejsilnější přání zpívat, které přebilo všechny ostatní zájmy, a já s konečnou platností sdělila rodičům, že chci být zpěvačkou. Vzali mě do hudební školy k jednomu pedagogovi, ten mi řekl, že mám pěkný a zajímavý hlas a mám se opravdu seriózně věnovat zpěvu, že pro mě vidí dobrou budoucnost. A tak to začalo… (smích)

Jakého úspěchu ve své dosavadní kariéře si sama nejvíc ceníte?

Úspěch je široký pojem. Pro mě je úspěchem možná každé představení. Když cítím, že jsem zapůsobila na lidi, přenesla na ně emoce své hrdinky, potěšila svým zpěvem. A když je publikum u vytržení a obdaruje vás bouřlivým potleskem, nezáleží kde a na kterém podiu stojíte… V té chvíli mě ovládá úžasný pocit, člověk se cítí doopravdy naplněn. Samozřejmě si nesmírně vážím titulu „Komorní pěvkyně“ v Německu. To byla velká událost v mé kariéře, která je pro mě ohromnou ctí a nejvyšším vyznamenáním mého umění.

Čím teď pracovně nejintenzívněji žijete a co vás čeká v příští sezoně?

V této chvíli pročítám nové party, které mám v příští sezoně zpívat v Anhaltisches Theater Dessau. Je to třeba role Senty v Bludném Holanďanovi Richarda Wagnera nebo Santuzza v Mascagniho Sedláku kavalírovi. Budu vystupovat také ve velmi málo známé italské veristické opeře Santa Lucia. V Theater Chemnitz jsem angažována do role Lízy v Čajkovského Pikové dámě, kterou budu také zpívat poprvé. Kromě toho si teď v květnu v Národní opeře v Sofii ráda osvěžím Brünnhildu v Prstenu Nibelungů. V létě mě v Sofii čeká ještě letní festival a na něm role Abigaille a Turandot.

Uvidíme vás příští rok i u nás? Plánujete nějakou další spolupráci s českými divadly?

Naplánováno zatím nic nemám, ale samozřejmě se těším, že budu moci znovu vystoupit také před českým publikem.

Za čtenáře Opery Plus děkuji za odpovědi.

 

Vizitka

Bulharská sopranistka Jordanka Derilova absolvovala Vysokou hudební školu Lubomira Pipkova a Hudební akademii Panča Vladigerova v Sofii. Ve studiu zpěvu se dále zdokonalovala na Akademii Borise Christoffa v Římě pod vedením Aleksandriny Milchevy. Debutovala v operním domě v Burgasu jako Alžběta ve Verdiho Donu Carlosovi. V roce 1996 byla ve stálém angažmá ve Staré Zagoře, kde zpívala například Mimi (Puccini — Bohéma), Amélii (Verdi — Maškarní ples) nebo Fiordiligi (Mozart — Così fan tutte). V letech 1997—1998 hostovala v Národní opeře v Sofii (Alžběta, Amélie). V roce 1998 získala stálé angažmá ve Státní opeře Praha, kde zpívala stěžejní role — Abigaille (Verdi — Nabucco), Leonoru (Verdi — Trubadúr), Aidu, Amélii (Verdi — Maškarní ples), Alžbětu (Verdi — Don Carlos), Tosku, Turandot, Cio-Cio-San (Puccini — Madama Butterfly) ad. V roce 2001 absolvovala se Státní operou Praha turné po Japonsku v roli Aidy po boku Josého Cury v roli Radama.

V roce 2003 nastoupila do stálého angažmá v Anhaltisches Theater Dessau a o tři roky později byla za roli Isoldy (Wagner — Tristan a Isolda) v tamější inscenaci nominována na titul Pěvec roku časopisu Opernwelt. V roce 2005 se stala laureátkou soutěže Vissi d’Arte v italském Salernu, obdržela divadelní cenu Theo v kategorii Nejlepší pěvec a byla nominována na prestižní Cenu Thálie za titulní roli v Pucciniho Tosce. V roce 2009 byla Iordanka Derilova vyznamenána čestným titulem Komorní pěvkyně. Spolupracuje s operními scénami v Itálii, Švýcarsku a Německu, v Rakousku opakovaně vystupovala na letních festivalech v St. Margarethen, Gars am Kamp a Grazu. Jako Straussova Elektra hostovala v Královské opeře ve Stockholmu a v Teatro Massimo Bellini v Catanii na Sicílii, jako Ortrud (Wagner — Lohengrin) se představila v Dortmundu a jako Brünnhilde (Wagner — Soumrak bohů) v Národní opeře v Sofii.
(Zdroj: ndm.cz)

www.derilova.com