Sny jsou od toho, abychom si je plnili sami

Miřenka Čechová je v současné době jednou z nejvýraznějších představitelek tanečního a fyzického divadla, působících jak v Čechách, tak v zahraničí. Jako performerka má na svém kontě téměř dvě desítky celovečerních představení. Mnohá z nich, většinou autorská, získala významná zahraniční ocenění. Co Miřenka aktuálně chystá? Jak žije? Nejen o tom jsme si s ní povídali.

 

Miřenko, jak ses před lety do Ameriky dostala? Bylo to v roce 2010, kdy ti bylo uděleno Fulbrightovo stipendium na univerzitě ve Washingtonu, pokud se nepletu, že? To není pro tanečnici úplně obvyklé. Jak jsi vlastně stipendium využila?

Úplně poprvé jsem vlastně v Americe byla ještě na konzervatoři, kdy jsem dostala stipendium na summer school baletní školy v Saint Louis v Missouri. Neuměla jsem skoro vůbec anglicky, nechápala, jak někde může být tak strašně vedro a vlhko a že hodina klasického tréninku může být naprostá pohoda a legrace. Fulbrightovo stipendium jsem dostala ve třetím ročníku doktorandských studií na Hudební fakultě Akademie múzických umění, kde jsem se zabývala režií fyzického a mimického divadla a na tom jsem vlastně postavila i svoji přihlášku. Vždycky mě strašně zajímal proces tvorby a to, jak je ovlivňován kulturním kontextem, v němž se umělec nachází. Ve Washingtonu na American University jsem jeden semestr učila právě takovou mou vlastní metodologii fyzického a mimického divadla. Ta do sebe zahrnula všechny ty zásadní zdroje, které mě osobně velmi zajímaly jako výchozí body: butó, Grotowski, Etienne Decroux, Chaplin, DV8. Kromě učení a vlastního výzkumu jsem také dostala angažmá v místním, jednom z mála fyzických divadel v Americe – Synetic Theater, kde jsem hrála v Shakespearově Králi Learovi Blázna. Taky jsem vedla workshopy, přednášela po dalších univerzitách v USA a hrála moje sólové představení Hlas Anny Frankové. Byl to skutečně totálně nabitý rok a myslím, že z mnoha věcí žiji dosud.

V současné chvíli žiješ v New Yorku a pracuješ jako programová ředitelka Českého centra. Jak jsi tam dlouho a jak ses vůbec k té práci dostala?

V tuhle chvíli jsem v pozici programové ředitelky českého Centra v New Yorku skončila. Potřebuji se zase opět začít věnovat sama sobě, čeká mě operace s meniskem, která nějaký ten týden zabere. Byla to skvělá zkušenost. Jsem hrdá na projekty, které se nám podařilo uskutečnit a na umělce, které jsme mohli do USA přivést a začlenit je do místní umělecké scény. Cítím, že v určitém ohledu zanechávám stopu, což je pro mě nesmírně důležité a také, že ty projekty, které nově vznikly, budou pokračovat i v následujících letech.

A plánuješ ještě nějakou dobu v USA zůstat?

Ano, až se mi koleno zahojí, vracím se do New Yorku. Dopisuju novou hru, mám několik přednášek a hraní po amerických univerzitách. A hlavně mě čekají setkávání a nové spolupráce na mých autorských projektech. Ameriku budu vždycky brát jako ten druhý, tajný domov, kam je třeba se vracet v momentech, kdy člověk propadá skepsi, zoufalství a takové té malé české zášti, aby ho to opět profackovalo a ukázalo mu, že svět se dá žít i jinak. Což ovšem neznamená, že se k Americe též kriticky nevymezuju anebo že si nevážím toho luxusu, především v nezávislé umělecké oblasti, který máme tady v Čechách.

Změnil nějak dlouhodobý pobyt v zahraničí tvé přemýšlení a náhled na svět? Zažilas v cizině třeba i kulturní šok?

Když jsem přijela na Fulbright, tak to rozhodně kulturní šok byl. Bydlela jsem v luxusním zapadákově ve Virginii a dojížděla denně dvě hodiny do DC na univerzitu. V metru jsem byla často jediná běloška, protože všechny ty noblesní paničky z předměstí jezdily auty, absolvovala jsem neuvěřitelně nudné dýchánky, kde si mě předhazovali jako raritu z východní Evropy a poslouchala nekonečně prázdné dialogy, které většinou končily tím, jak je Praha krásná a jak se sem všichni chystají na dovolenou. Já si ale myslím, že je důležité zažívat i to, co je nám nepříjemné, právě proto, aby se k tomu člověk mohl vymezit a reagovat na to ve své tvorbě. Protože každé vnitřní utrpení je vlastně novým zdrojem k uměleckému dílu.

Deník The Washington Post zařadil po nedávné premiéře v DC představení FAiTH mezi tři nejvýstižnější introspekce do života primabalerín. Takže další zahraniční úspěch na tvém kontě. Lidé v Čechách o nich moc neví, viď?

No, to je právě ten druhý svět, v němž může člověk žít paralelní život. Vlastně mě to moc baví. Myslím, že představení FAiTH dobře zarezonovalo. Washington Post mi k němu uspořádal panelovou diskusi, na niž pozval zajímavé lidi, kteří zodpovídají za kulturní politiku USA. Tam jsem se setkala například s Amy Fitterer, výkonnou ředitelkou Dance USA, což je taková zastřešující organizace pro taneční umění v Americe, která obhajuje tanec před kongresem a snaží se mu vydobýt silnější pozici. Právě díky představení FAiTH, k němuž jsem udělala takový dokument zpovídající bývalé baletky, které se už baletu nevěnují, jsme se bavili o tématech jako inkluze, druhá kariéra, nutnosti reflektovat v tanci současné problémy, nebát se být politický, využít tanec ve všeobecném vzdělávání a tak dále. Tyhle inspirativní podněty bych ráda předávala dál i v Čechách. To ostatní, jako například kolik má člověk na kontě cen anebo zahraničních recenzí, není tak důležité.

Doposud jsi vytvořila a realizovala celou řadu představení. Je možné nalézt ve tvé tvorbě nějaký jednotící prvek, nějaké pojítko?

Jsou to asi tři směry, kterými se vydávám. Jeden je vlastní autorská tvorba, druhý je režijní tvorba pro jiné soubory a třetí je performing pro jiné režiséry. Ty poslední dva směry jsou velmi různorodé, teď naposledy jsem třeba dělala operní režii pro velký americký ansámbl. Jedno z představení jsme měli v Rose Theater v Lincoln Centru, což považuji za obrovskou čest. Možná se mi už nic takového nepodaří. Hrát pro jiné režiséry mě taky baví. Ale to, kde můžu řešit svoje témata a vydávat se na nová dobrodružství, je moje autorská tvorba. Tam určitě existuje červená nit témat a principů, které vychází ze stejného zdroje. A tím je uvažování o svobodě, identitě, určitý anarchistický přístup k nesmyslným společenským normám a pravidlům, touha po rozkrývání pravdy, i když je často skrytá. Má to většinou takový introspektivně investigativní charakter. To mě asi v tuhle chvíli nejvíc vystihuje.

Co chystáš dalšího?

Dostala jsem hezkou nabídku na operní choreografii pro Národní divadlo. Takže se v prosinci vrátím do Čech a těším se, že budu zase spolupracovat „rodinou“. Říkám tomu „dream team“, protože se po dlouhé době setkávám zase s mými blízkými přáteli, se kterými si skvěle rozumím, s Radimem Vizváry, Petrou Vlachynskou a Lucií Škandíkovou. A hned poté si vyzkouším poprvé režijní tandem s Petrem Boháčem v koprodukci s Institutem figurativního divadla, především s dramaturgyní Dominikou Špalkovou, na což se také extrémně těším.

Koho považuješ za klíčovou osobnost pro svůj profesní život?

Mého muže. (smích) Protože mi dává svobodu.

Vím, že ne úplně ráda vzpomínáš na svá studia na taneční konzervatoři, která v tobě vychovala v určitém slova smyslu nenávist k baletu. Každá strana má dvě mince, takže kdybychom zkusily otočit úhel pohledu, neobjevilas v tom s odstupem času třeba i něco dobrého?

Nemůžu říct, že na období na konzervatoři nerada vzpomínám. Naopak. Myslím si, že to bylo jedno z nejdůležitějších období mého života. A většina nejveselejších a nejvtipnějších zážitků spadá rozhodně tam. Rozhodně to zformovalo moje hlavní tvůrčí témata jako touha po svobodě, pravdě a anarchii. (smích) Rozhodně mi to dalo disciplínu, posedlost, preciznost, fyzickou připravenost. Obdivuju baleťáky, ty, co se dostali na vrchol. Jenom bych to asi nechtěla dělat. Strašně by mě ale bavilo s nimi pracovat v roli režiséra, zjistit, jak lze využít té jejich neuvěřitelně precizní tělesné techniky jinak, tak jak pracuji já, tedy s vnitřní intencí, ponorem do sebe sama, intimně, neefektně.

Máš ještě nějaké nesplněné profesní přání?

Mám spoustu nápadů, konceptů, pořád se objevují nové. Je jen otázka času, kdy dozrají do podoby, že budou neudržitelné v rovině snů a já je budu muset uskutečnit. Nečekám, že mi je uskuteční někdo jiný. Sny jsou od toho, abychom si je plnili sami.

Děkuji za rozhovor!

 

Vizitka:
Miřenka Čechová (1982) je v současnosti jednou z nejvýraznějších představitelek tanečního a fyzického divadla působící jak v Čechách, tak v zahraničí. Jako performerka má na svém kontě více než osmnáct celovečerních představení, jež mnohá, většinou autorská, získala významná zahraniční ocenění, například S/He is Nancy Joe (The Best of Contemporary Dance 2012 by Washington Post, Herald Angel Award na Edinburském Fringe festivalu), The Voice of Anne Frank (Best of Overseas Production na International Arts Festivalu v Jižní Africe, Outstanding Performance Award na pražském Fringe festivalu, Best of Fringe na amsterodamském Fringe festivalu), Antiwords (cena Divadelních novin, Cena Next Wave festivalu, cena Skupovy Plzně) a mnohá další. Jako režisérka a choreografka vytvořila již více než deset celovečerních představení, často v zahraničních koprodukcích, například Sniper’s Lake (v koprodukci s Baerum Kulturhus v Norsku), Krevety à la Indigo (podpořené rezidencí v Brollin Schlos v Německu), FAiTH (podpořené rezidencí v Atlas Performing Art Center ve Washingtonu), Vernisáž (v produkci New Music Theater ve Washingtonu DC), nejnověji Lessons of Touch spolu s Jiřím Bartovancem, Vivisectic (v Center for Performance Research v New Yorku), Opera and the French Revolution (v produkci Opera Lafayette ensemble, v New Yorku a Washingtonu) a další.

Jako akademička Miřenka Čechová vyučovala a přednášela na několika amerických univerzitách (American University ve Washingtonu DC – roční stáž jako Fulbright vědecký stipendista, Tampa University na Floridě, Mercerburg Academy v Pensylvánii, Stephens College v Missouri a další).

Miřenka Čechová je spoluzakladatelkou dvou divadelních skupin: Tantehorse (spolu s Radimem Vizvárym) a Spitfire Company (spolu s Petrem Boháčem) a nepravidelně vede předmět Autorská tvorba na Hudební fakultě Akademie múzických umění.

www.mirenkacechova.com