Sobotní Bazaar 2024: Jaký byl festival v rámci festivalu?
Jako první představili své rozpracované dílo Ship to Wreckpolští umělci Daniela Komędera a Dominik Więcek, kteří zkoumají možnost stát se skrze performanci někým jiným a vystoupit ze své identity. Mladí performeři ve sportovním oděvu, vystaveni v záři světla uprostřed scény pohledům diváků, působí zpočátku poměrně nejistě. Uvádí svůj výstup skrz nahrávku děkovné řeči, kterou střídavě imitují. Pomocí mikrofonu a dalšího technického vybavení si pak hrají se zvukem. Nahrávají krátké sekvence a zaznamenávají tak stopy ruchů, šumů i zvuků každodenního života, jako je klepání, tleskání, bouchnutí dveří, lidské kroky, splachování záchodu či syčení spreje ad., výsledné smyčky pak vytvářejí originální audio koláž. Jejím nejvýraznějším prvkem je jednoznačně rytmus, který se jim po celé experimentování se zvukovými stopami daří udržet. V okamžiku se propíše do fyzického prožitku každého sedícího v sále.
Vše pak nabere rychlý spád, Dominik Więcek se objevuje v záři reflektoru v lesklých dámských šatech, neobvykle zářivé, rozpuštěné rezavé vlasy skrývají jeho tvář, jeho identitu. Postupně se začíná pohupovat do rytmu zvukové koláže. Děkovná nahrávka z úvodu znovu zazní a performer ji srozumitelně tlumočí pomocí svých paží. I tato akce probíhá ve smyčce a na okamžik vytváří dokonalou iluzi. Z pozice diváka se nemohu rozhodnout, zda sleduji bytost promlouvající směrem ke mně, či zda zezadu pozoruji postavu hovořící k publiku před ní. V průběhu dochází k výměně performerů, i Daniela Komędera okamžitěoslňuje obecenstvo rozpuštěnými rezavými vlasy. Nahrávka konečně vystupuje ze své smyčky a další stopa nás spolu s performerkou přesune na koncert Florence Welch.
Záměr autorů sdílet jejich nekončící obdiv a vášeň k Florence a obecenstvo téměř autenticky teleportovat na koncert této britské zpěvačky (prostřednictvím rytmu její snad nejznámější písně Dog Days Are Over)byl rozhodně naplněn. Pozdější diskuse s diváky o jejich vlastních idolech, nejen z období dospívání, a vzájemné zprostředkovávání vnitřních pocitů vyvolaných možností alespoň jednou v životě je spatřit podtrhla atraktivnost ukázky. Zjevně silný zážitek, který performeři vytvořili touto performancí sami pro sebe, tedy stát se na okamžik samotnou Florence, se jen těžko popisuje, ale nepochybně byl součástí záměru.
Jako druhou představily ukázku ze svého projektu Miss Hungary maďarské umělkyně Noémi Szántusz, Zsófia Rebeka Kozma a Mikolt Tózsa vystupující pod názvem National Performance Art Theatre Collective. Performanci složenou z několika částí zahájil obraz dvou dívek sedících u prostřeného stolu. Později přicházející třetí dívka pokládá s okázalým gestem na talíř uprostřed velkou syrovou cibuli, do které se za zvuků neznámé maďarsky zpívané písně dívky hltavě pouštějí příbory. (Syrovou cibuli ve své politicky angažované performanci Democrazy or How to Peel an Onion without Crying podobně užívá například i režisérka Helene Weinzierl. Reportáž ze Studia ALTA z jejího někdejšího uvedení zde). Diváci s určitou nechutí pozorují dění na scéně a postupně zjišťují, že anglická, vlastenecky zabarvená slova o krásném životě v Maďarsku vyprávěná třetí dívkou jsou nejspíše překladem textu písně, kterou původně považovali za pouhý podkres. Po doznění posledního tónu dívky znechuceně vyplivují zbytky cibule a dlouze se zadívají do publika, komunikují mezi sebou ve svém rodném jazyce a vytipovaným divákům pak darují buď tradiční maďarskou sladkost či „velice speciální“ maďarskou bramboru. Vše se ale zase v mžiku posouvá dál a pomocí projekce diváci nahlíží do vznikajícího osobního dopisu o lásce i nenávisti. Dvě performerky na okrajích scény se vždy soustředí na opakovaný skok do dálky, jako by chtěly znázornit chod svého života, třetí pak pokračuje v psaní dopisu současně promítaného na plátno. Na svých pozicích se vyměňují, a tak se poslání a směřování textu dosti mění. Sledujeme nerozhodnost, zacyklení se v nějaké životní etapě, hledání dalšího nasměrování vlastní existence…
Následně se s dívkami dostáváme až do vrcholné části této performance. Na povrch vystupuje palčivá otázka, jaký opravdu je dnešní život v Maďarsku, nad kterou se okamžitě zamýšlí snad celý sál. Performerky se znenadání ocitají v prostředí fiktivní reality show a mají před sebou důležité rozhodnutí: Zůstat nebo odejít?
Každá nahlas přemýšlí o svém životě v Maďarsku, o rodině, přátelích a jistotách, které zde jednoznačně má a pro své rozhodnutí nakonec využije podle pravidel hry možnost rozhodnout se pomocí náhody: může to být hod mincí, hlasování publika (které téměř jednohlase radí, aby umělkyně zemi opustila), třetí využije pomoc na telefonu. Ozve se její babička, která za ni rozhodne, aby v zemi zůstala… Jaké rozhodnutí by bylo to Vaše? I následná debata s diváky zůstává v pochmurné náladě, tíha tohoto tématu je naprosto nezpochybnitelná, avšak jeho uchopením dokázaly dívky situaci odlehčit a vhodně je tak zprostředkovat právě zahraničnímu publiku.
Tuzemský projekt nazvaný Zadním vchodem na Hrad Romana Poliaka a Antonie Rašilovové byl představen autorem jako třetí v pořadí. Je inspirovaný prací Zdislavy Pokorné, investigativní novinářky známé především díky svému pozorování a reflektování situace na Pražském hradě za éry exprezidenta Miloše Zemana. Netradiční vyobrazení novinářky a jejích chvil strávených přímo na nádvoří Pražského hradu, kde sledovala například i to, s kým se Zemanovi muži stýkají, je pro tuto performanci zcela zásadní a funkční. Avšak při jejím uvedení v rámci festivalu Bazaar tvůrci lehce narazili. Publikum složené i ze zahraničních diváků téměř nebylo se situací na Hradě seznámeno, a tak politicky i mediálně specifické téma možná nevyvolalo takový ohlas, jaký by si jistě zasloužilo.
Díky několika vysvětlujícím textům promítnutým na horizont a zvukovým stopám v pozadí se postupně dozvídáme, že právě sledujeme čtvrt hodiny ze Zdislavina pozorování na nádvoří Hradu. Pomocí vlastní fantazie si pak každý divák scénu může přibarvit a vnímá jiné detaily. Performerse role novinářky/ře zhostil opravdu profesionálně. Sedící postava v nás vyvolává představy o tom, že na někoho či na něco čeká, někoho pozoruje a vše si důkladně zaznamenává do svého notýsku. Způsob, jakým se umí zadívat do publika, a pak si dlouze zapisovat, vyvolává až nepříjemný pocit. Ten je ještě zesílen při použití mobilního telefonu k provedení fotodokumentace. Čtyři židle na scéně diváka také dokonale matou, protože alespoň v prvních okamžicích očekává další osobu, která ale nepřichází… Autorům by se tímto projektem mohlo podařit rozšířit povědomí společnosti o práci investigativní žurnalistiky a upozornit na veřejně diskutované politické kauzy. To dokazuje, že živé umění je stále jazykem, jímž se lze vyjádřit i k neetickému a znepokojujícímu dění ve vlastní zemi. Kauzy se dějí všude, každá země má svou malou Watergate, tvůrci tedy jistě i najdou cestu k tomu, jak toto téma zpracovat, tak aby bylo také univerzálně uchopitelné zahraničním publikem.
Jako poslední v programu tohoto jedno-odpoledního festivalu představily svůj projekt tanečnice Yana Reutova (UA) a Clara da Costa (BRA) ve spolupráci s českou houslistkou Janou Kubánkovou. Jejich Womenhoodpřináší téma ženskosti, zabývá se ženskou identitou, vedle toho pak ale i přátelstvím, láskou a dalšími mezilidskými vztahy.
Dominujícím prvkem performance je právě práce s hudebním podkladem obecně. Používána je hudba reprodukovaná v kombinaci s živými vstupy houslistky Jany Kubánkové, což dílo velmi obohacuje. Houslistka dokonale ovládá svůj nástroj a do příběhu performance dodává jak libozvučné melodie, tak nejrůznější skřípění a nelibé zvuky. V průběhu inscenace se prolínají zejména pasáže elektronické a klavírní hudby, na které okamžitě reaguje i taneční dění na scéně. Tanečnice vynikají fyzickou kondicí svého těla, jejich pohyb působí naprosto přirozeně. Dle hudebních pasáží pozorujeme expresivní, gesturální a trhavý pohyb v kontrastu s volným plynutím a něžností. Vzájemné napojení, spolupráce a výborná koordinace dvou těl, která na okamžik splývají v jedno, později naopak fungují odděleně – každé samo za sebe, či dokonce proti sobě… Sledujeme hledání důvěry, pomoc slabšímu, jeho ochránění, oporu v silnějším, či naopak zklamání a opouštění milovaného. Obecně jsou divákovi promítány různé životní vzestupy i pády a plynutí času, které je pro každého jedince tak důležité.
Dílo je jednoznačně emočně náročné, každý si během jeho sledování může vytvořit asociace ve své osobní rovině. Pozoruhodný úkaz pak přinesla i závěrečná diskuse, která rozdělila diváky na pomyslné tábory, inscenace v nich totiž dokázala vyvolat radost a pocit štěstí, ale i melancholii, smutek a až depresivní myšlenky.
Forma tzv. work in progress se v umělecké společnosti stává stále populárnější. Festival nově vznikajících tanečních a divadelních projektů je ale již neodmyslitelnou součástí celého festivalu Bazaar. Tato část programu je přínosná jak pro samotné mladé umělce stále hledající osobitý způsob pro svou uměleckou výpověď, kteří zde prezentováním rozpracovaných projektů dostanou tu nejcennější zpětnou vazbu, tak pro diváky, kteří mají jedinečnou možnost setkat se a debatovat s mladými umělci a vyzkoušet si tak reflexi těch nejnovějších děl. Účastníci tak dávají jasně najevo, že debata, sdílení a komunikace je, nejen pro umělce a jejich tvorbu, ale pro člověka obecně velice důležitá a neměla by být opomíjena.
Sobotní Bazaar 23. 3. 2024, divadlo Alfred ve dvoře. Program prezentací:
Daniela Komędera & Dominik Więcek (PL): Ship to Wreck
National Performance Art Theatre Collective (HU): Miss Hungary
Roman Poliak & Antonie Rašilovová (CZ): Zadním vchodem na Hrad
Yana Reutova & coll: (CZ/UA): Womenhood
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
