SOČR věnuje Verdiho Requiem Vladimíru Válkovi

Verdiho opery jsou dramaty s velkými příběhy, vedle vhledu do nitra člověka obsahují i strhující davové scény a další působivé výjevy podněcující emoce a empatii. Ve stejném duchu tento realista i romantik zkomponoval v roce 1873 Requiem, zhudebnění textu katolické mše za zemřelé. Zejména v umění obsáhnout široké spektrum výrazu od meditativního ztišení po extrovertní kontrasty nezapře divadelního autora. Jeho Messa da Requiem kombinuje religiózní opulentnost, velebnost i pokoru s operním dramatismem a vášněmi, a tak především obrazy soudného dne, stejně jako lyrické volání k Beránku Božímu činí z tohoto díla patrně nejopernější zhudebnění zádušní mše.

O+

Ostatně dirigent Hans von Bülow se kdysi nechal slyšet, že jde o operu v církevních róbách. Autor takové vidění však nesdílel a nepodpořil: podle svého vyjádření naopak neudělal nic víc, než že psal notu za notou k větší slávě Boží. Ve skladbě je ovšem přítomen rozpor. Uvnitř, ve smyslu myšlenkovém, spirituálním, morálním a sociálním, byl Verdi rozhodně křesťanem. Stavěl se však současně kriticky k praxi, organizaci a politické angažovanosti římskokatolické církve. Stal se proto poměrně silně antiklerikálním.

K monumentální sakrální kompozici, která se už dávno stala ryze koncertní záležitostí, dala podnět úcta k osobnosti a dílu italského národního básníka a humanisty Alessandra Manzoniho. Právě u příležitosti prvního výročí jeho úmrtí dirigoval skladatel premiéru svého Requiem. Odehrála se v chrámu sv. Marka v Miláně.