Soňa Godarská: Z chemických laboratoří na operní scénu

Pěvkyně nemá času nazbyt. Hned po našem rozhovoru odjela do Prahy, kde večer vystupovala na komorním recitálu v Muzeu Bedřicha Smetany, který byl věnován českým autorům. A následující den ji čekala premiéra Tajemství Bedřicha Smetany v Ostravě. Přitom dráha dnes značně vytížené pěvkyně k opeře nebyla vůbec přímočará. Rodačka ze slovenského Popradu po maturitě na gymnáziu vystudovala Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze, dva roky pracovala v Norsku a na pražskou konzervatoř nastoupila až ve svých šestadvaceti. „Já jsem takový originál z Popradu!“ směje se Soňa Godarská, když vypráví o svém putování na operní jeviště. Vůbec se při rozhovoru často a bez zábran směje a rozhodně to nevypadá, že by měla z kumulace produkcí nějaký stres. O to větším překvapením je, když jen tak mimochodem zjišťujete, že navíc ještě pracuje jako analytička. „Je to někdy náročné, ale nejsem uzavřena v operní bublině,“ pohodí uvolněně hlavou a jak jinak – celému svému souběhu profesí se zasměje.

Jak se těšíte na Manon v Plzni?
Mám z návratu Manon hroznou radost a za příležitost v Plzni jsem nesmírně vděčná! Tím, že mám roli dobře zažitou, mohla bych docela snadno vstoupit i do jiné inscenace jiného režiséra. Ale jsem současně ráda, že se v Plzni jedná o koprodukční představení. Je to krásná produkce a náš ostravský tým velmi mrzelo, že se v Ostravě hrála jenom jednu sezónu. Když jsme byli informováni, že se dostává na dva roky do Plzně, byli jsme hrozně rádi. Bála jsem se sice nejdřív, že si tu vyberou jiné pěvkyně, Manon je moje srdeční role a mrzelo by mě to. Ale nestalo se to, v Ostravě jsem se alternovala s Janou Siberou a alternujeme spolu i zde, jen někteří kolegové z Ostravy v Plzni neúčinkují. Hudební nastudování bude samozřejmě jiné, v rukou je má dirigent Jiří Štrunc, kterého vnímám jako svoji velkou oporu.

Současně s Manon v Plzni ale zkoušíte i Blaženku v Tajemství Bedřicha Smetany, roli docela jiného charakteru. A premiéry jsou týden po sobě.
Je to náročné – jeden den generálka na Tajemství, druhý zkouška na Manon, zítra premiéra Tajemství… Dnes před Manon jsem si říkala, že se snad nedokážu přeorientovat! Ale jakmile se postavím na jeviště, o ničem nepřemýšlím a jsem Manon. Ze Smetanových oper mám za sebou už Karolinu, Mařenku a musím říci, že Blaženka mi je ze všech těchto rolí nejblíže. Asi i to je důvod, proč ji mohu s Manon tak dobře skloubit. Manon v Plzni je pro mě i hlasově žádoucím vybočením z ostravského smetanovského cyklu.

Jak jste k Manon přistupovala při prvním ostravském nastudování?Byla to moje první velká koloraturní role, ale ani ji jako koloraturní nevnímám. Je tak širokospektrální, tak různorodá! Árie jsou sice koloraturní jak v prvním, tak ve třetím jednání, ale přicházejí tak přirozeně… Musím říci, že Massenetova Manon je pro mě jakousi hlasovou očistou. V Ostravě i v Plzni si ale velmi dobře uvědomuji tu obrovskou plochu, kterou Manon má. Dobře si rozvrhnout síly, to je na celé roli nejnáročnější. Hned první árie,byť je taková, řekněme „obezřetná“, vás svádí k tomu, abyste tam doslova vypálila všechno. Ale přitom je před vámi ještě plno náročného zpívání a samozřejmě závěr, který je jen o Des Grieux a Manon. Nesmíte se zkrátka nechat unést. K této krásné roli je důležité přistupovat s chladnou hlavou a s rozumem, což ostatně platí obecně pro všechny takto náročné role.

Srovnávala jste si někdy, byť jen pro zajímavost, Manon Massenetovu a Manon Lescaut Giacoma Pucciniho?Pucciniho dílo znám, ale hlouběji jsem se jím nezabývala. A co se vokálního partu týká, srovnání nemám. Massenetova Manon je psána pro můj typ hlasu, fascinuje mě její vývojový oblouk, plocha, která začíná až dětsky naivním pohledem na svět a přechází do dramatické polohy, aby vyústila v tragický konec. Ta velká pestrost výrazových ploch a hlasových poloh je pro mě velmi přitažlivá.

Manon je vaší druhou plzeňskou rolí. První byla Cunegonde v Candidovi Leonarda Bernsteina. Není sice na jevišti od začátku do konce, ale je to role oblíbená a obávaná zároveň. Jaký jste měla pocit, když jste se dozvěděla o svém obsazení?
Původně jsem měla v Plzni debutovat rolí Manon, ale vzhledem k tomu, že Jana Sibera nemohla v Candidovi účinkovat, oslovilo vedení divadla mě. Za to chci moc poděkovat Janě Sibeře, protože právě ona mě doporučila. Musím říct, že jsem se roli Cunegonde a interpretaci její árie Glitter and be gay vyhýbala. Říkala jsem si, že tohle není určitě pro mě, že na něco takového si netroufám, zároveň to byl ale můj sen. Proto jsem na plzeňskou nabídku s radostí kývla. A dneska musím říct, že Cunegonde je pro mě naprostá radost! Člověk to musí brát s nadhledem a věřit si. Tato role je náročná, árie velmi exponovaná, dobře známá a je spojena s tancem – z toho jsem nadšená! Je to jediná role, ve které můžu využít svůj taneční potenciál. Ne, že bych tanec studovala, ale od malička jsem se věnovala gymnastice a hodně sportovala, pořád sportuji, myslím si, že mám pohyb a rychlost a že to společně se zpěvem v těle funguje. Cunegonde je moje jediná role, ve které tancuji. A i proto ji mám opravdu ráda!

Zastavme se u vašich začátků. Typické opravdu nejsou. Co vás vlastně k opeře přivedlo?
U nás doma se nikdo hudbě nevěnoval, nebyla jsem vedená k tomu, abych chodila do divadla. Přece jen – Tatry vedly spíše ke sportu. Však jsem velmi sportovně zaměřený člověk, lyžuji, běhám, pohyb k životu potřebuji stále. Mám moc ráda běžky a dálkové túry. Třeba pobyt na běžkách v Laponsku patří k těm nezapomenutelným.

Na běžkách v Laponsku? Jak stihnete při tom všem ještě odpočívat?
Každý potřebuje odpočívat a já odpočívám při sportu. V Laponsku jsem za pět dnů udělala sto kilomoterů, přesouvala jsem se na běžkách z chaty do chaty. Bylo to u hranic s Ruskem, v chráněném území, kde se můžete pohybovat jen s místním guidem. Každý den jsme měli oběd servírovaný na sněhu na ohni, seděli jsme na sobích kožešinách a odpoledne jsme dojeli vždy na běžkách do další chaty. Objevila se nám i polární záře, takže balíček zážitků z této cesty byl opravdu nepopsatelný!

Laponsko muselo být báječné – úplně nás odvedlo od cesty k hudbě. Jak jste ji našla?
Cestu k hudbě jsem si našla tak nějak sama. Působila jsem třináct let v Popradském dětském sboru, občas jsem tam dostávala malá sólíčka. Ale zaměřila jsem se na studium klavíru, třináct let jsem chodila do popradské základní umělecké školy a opravdu jsem chtěla jít klavírstudovat. Ale moje maminka jasně řekla: „Holka, nejdřív gymnázium, pak vysoká škola a až pak si dělej, co chceš.“ A tak jsem nastoupila na popradské gymnázium a pak jsem šla studovat Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Je to náročná škola, hodně času trávíte ve školních laboratořích, na hudbu tu vůbec nebyl čas. Když jsem absolvovala, rozhodla jsem se jet na dva roky do Norska jako au-pair. A přihlásila jsem se tam do amatérských sborů, v nichž jsem po dobu těch dvou let zpívala. Když jsem se chtěla do Prahy vrátit, že začnu žít nějaký normální život, přišla za mnou klavíristka a varhanice z jednoho z těchto sborů, fantastická dáma, Američanka a řekla mi: „Soni, já si myslím, že by ses měla věnovat zpěvu.“ A já jsem si sedla do letadla, podívala jsem se, kdy jsou přijímačky na konzervatoř, a zjistila jsem, že mám na přípravu půl roku. Neměla jsem tehdy nejmenší ponětí o tom, co to je klasický zpěv. Zpívala jsem, jak mi ústa narostla. Našla jsem si báječnou pedagožku Jaroslavu Maxovou Horskou, která je do dneška mým obrovským mentorem. Jsem jí nesmírně vděčná, protože mě naučila s hlasem kouzlit. Navštěvovala jsem ji soukromě po celou dobu svého šestiletého studia na pražské konzervatoři a spolupracujeme spolu dosud.

Vaše první role na jevišti byla Papagena v Mozartově Kouzelné flétně. Jak po sobě přicházely další příležitosti?
Příležitost pro profesní růst mi dal Martin Doubravský v Liberci, moc mu za to vděčím. Po Papageně jsem zpívala menší role, ale byla to dobrá škola, kterou jsem potřebovala. Postupně to byly Kněžka v Aidě, v Massenetově Thaïs Crobyle, Ciboletta v Noci v Benátkách Johanna Strausse, Barena v Její pastorkyni – pro mě dodnes nejstresovější role. A pak už přišla éra Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Zde jsem byla panem ředitelem Jiřím Nekvasilem a dirigentem Markem Šedivým vybrána do produkce opery Robert Ďábel Giacoma Meyerbeera, kde jsem ztvárnila Alici. Postupně následovaly další role a ostravská scéna se stala v posledních třech letech vlastně mým domovem…

Ztvárnila jste mimo jiné i Donizettiho Norinu v Donu Pasqualovi v rámci operního festivalu na Mallorce, v Boitově Mefistofelovi Markétku v Českých Budějovicích, za niž jste získala Jihočeskou Thálii, Zuzanku z Mozartovy Figarovy svatby, v Kouzelné flétně jste byla nejen Papagenou, ale momentálně ztvárňujete v zahraničních produkcích i Paminu, zmínila jste už role ze Smetanových oper. Která role z těch, jež jste dosud zpívala, je pro vás z nejrůznějších důvodů nejvýznamnější a kterou považujete zatím za nejobtížnější? A přece jen – neobáváte se tak široké škály hlasově odlišných rolí?
Mám štěstí, že se mi postupně dostaly do života role, které mě hodně naučily. V posledních třech letech už to byly titulní role, za což jsem velmi vděčná a cítím velkou zodpovědnost. Vždyť jsem měla v opeře opravdu krátkou „nástupní dráhu“. Svoji první roli, Papagenu, jsem zpívala v Liberci ve svých 31 letech, celkem vystupuji v operních produkcích teprve šest let! Ale naučila jsem se s tím pracovat, a tak jsem dnes schopná jeden den být na generálce Tajemství v Ostravě, druhý den stát na jevišti a zpívat orchestrálku Manon a další den zpívat v Ostravě premiéru. Ale dávám si pozor, jsem pod stálou kontrolou a zatím se vše vyvíjelo tak nějak přirozeně. A která role byla nejvýznamnější? Asi právě Manon. Nejprve jsem měla zpívat Zinu v Zásnubách ve snu Hanse Krásy, ale Marek Šedivý mi zavolal s tím, že by pro mě byla vhodnější Manon. A díky němu jsem ji mohla nastudovat. A právě tato role mě posunula dál, do té doby jsem si nemyslela, že bych se mohla k této metě dostat. Ano, Manon je pro mě asi klíčovou rolí. Nejnáročnější je pro mě Smetanova Mařenka a obtížná je i Karolina – to je zase docela jiný typ, subretní koloraturní role. Paminu mám ráda – vystoupila jsem v této roli například v Magdeburgu a v nizozemském Limbrichtu. Velkou radost jsemměla z účinkování ve filmu Ehrengard oscarového režiséra Billyho Augusta, který měl premiéru na začátku října letošního roku. V něm jsem hrála a živě přímo při natáčení nazpívala v závěrečné scéně roly Zuzanky v duetu Sull‘aria z Mozartovy Figarovy svatby.

U vás opravdu není o překvapení nouze! Co vás čeká po ostravském Tajemství a ostravsko-plzeňské Manon?
Divadlo J. K. Tyla mě oslovilo na Juliettu aneb Snář Bohuslava Martinů, na to se moc těším. Dále mám před sebou koncertní produkce. V Německu budu vystupovat s Carminou Buranou Carla Orffa a pak mě čeká turné na Mallorce, kde vystupuji každoročně – komorní operní recitál. Na Mallorce je to netypické, zpívám tam bez akustického ozvučení, v horách. Je to náročné, ale krásné.

A co byste si přála zpívat – jak na divadelním, tak na koncertním pódiu?
Velmi bych si přála zpívat Liu v Pucciniho Turandot, Micäelu v Bizetově Carmen a Verdiho Violettu – ta už by mi asi mohla do života přijít. Ráda bych se také vrátila k Rusalce Antonína Dvořáka, kterou jsem zpívala v produkci s klavírem. Myslím si, že dnes už by mohl přijít čas i na její ztvárnění na jevišti. Zatím jsem v těch několika letech své operní kariéry neměla a stále nemám mnoho příležitostí zaměřit se na koncertní činnost. Ale z koncertních produkcí je pro mě srdeční záležitost Mozartovo Requiem. S rolemi je to zajímavé – musím se přiznat, že jsem nikdy nebyla velký znalec opery. Já vím, je to paradoxní… Ale když jsem si v antikvariátu kupovala noty, koupila jsem i ty, které mě zaujaly svým obalem, aniž jsem znala obsah. Tak jsem si nakoupila dost klavírních výtahů. A teď se mi stává, že mi někdo zavolá s nabídkou a já zjistím, že mám ten „klavírák“ doma.

Na další studia po konzervatoři jste už asi nepomýšlela?
Ne, konzervatoř jsem studovala šest let, role jsem dostala záhy. Přitom jsem pracovala v korporátní společnosti, kde pracuji stále.

Vy máte ještě další zaměstnání?
Ano, pracuji u korporátní společnosti na oddělení informačních technologií pro sedm zemí EU, jsem tu zaměstnaná už třináct let. Od každé zkoušky v divadle utíkám k počítači, stejně tak každé ráno před zkouškou, mezi zkouškami. Když nedělám operní produkce, pracuji na sto procent, když mám produkce, tak na zkrácený úvazek, nějakých osmdesát procent. Tato úleva od mého zaměstnavatele je velice vzácná. A možná i díky tomu, že mám ještě civilní zaměstnání, jsem v hudebním životě klidnější.

Není to také jakási cesta ven z „divadelní bubliny“?
Přesně tak. Já klapky na očích nemám, nežiju jen v operním světě. Ne, že by to nebyl můj sen, ale doba je tak nastavená. Angažmá je ojedinělá záležitost, já v angažmá nejsem. Pěvci jako já musejí čekat, až jim někdo zavolá, což není žádná jistota. Fakt, že mohu pracovat a mít měsíčně stabilní plat, mi možná dává mentální klid proto, abych mohla dělat divadelní produkce tak, jak je dělám. Dává mi vnitřní klid, že kdyby náhodou nic nepřišlo, zadní vrátka tady vždycky jsou. Sepětí s běžným životem vně divadelních zdí také není vůbec k zahození. Snadné to není – jeden den zpívám ve francouzštině, druhý v italštině, pak v češtině, po představení si sednu před počítač a také se tam ode mě očekává stoprocentní výkon. Někdy jeto opravdu náročné, jsem unavená, musím překonat nějaký nekomfort, ale v komplexu všech věcí je to obrovský dar. A já jsem za něj opravdu vděčná

Děkujeme za rozhovor.