Soprán na startovní čáře

  1. 1
  2. 2

Už několik let se při různých koncertních příležitostech potkávám s touto mladou dámou. Musím se přiznat, že mě její hlas překvapil svou nádhernou sytostí i plností už při prvním poslechu. Ale během těch pár let se z mladé a sympatické sopranistky Kristýny Vylíčilové stala absolventka VŠMU a stanula tak na prahu své profesionální dráhy. Zajímalo mě, jak se žije začínajícím operním pěvkyním v Čechách, jaké mají plány, jaké vyhlídky…
Kristýnko, začnu obligátní otázkou, a sice: jak vás kdysi napadlo, že chcete být operní pěvkyní? Pocházíte z kraje pod Hostýnem vzdáleného od operních i hudebních center…

Já mám asi něco v genech po prarodičích. V naší rodině se nikdo hudbou ani zpěvem profesionálně nezabýval, ale z maminčiny strany dědeček i babička hodně milovali zpěv i operu. Dědeček mě v dětství často „trýznil“ hádankami, ze které opery či operety je určitý kus, který zrovna slyšel: „No to je přece ….!“ O babičce se dokonce traduje historka, že ji v mládí kdosi nabádal a doporučoval, aby s tak krásným hlasem šla studovat na konzervatoř, ale ona, dívka ze slezské dědiny! To nepřicházelo vůbec v úvahu, aby se vydala takovým směrem! K divadlu! Takže asi odtud pramení ty mé prvotní propozice pro zpěv.

Co se týče mého vztahu k opeře, bude to znít asi jako z nějaké knížky. Rodiče dbali, abychom měli hudební přehled, a tak jsme jezdívali na opery do Olomouce, Ostravy, Brna, Opavy… Ne moc často, ale přece. První operu, kterou jsem ve svém životě viděla, byla Rusalka v Brně. To jsem byla asi ve třetí třídě. Ten zážitek byl natolik silný, tak mě ten zpěv okouzlil, že jsem vlastně nikdy během dětství neuvažovala, že bych mohla dělat něco jiného než zpěv. Mým snem zkrátka bylo, že i já budu jednou ta Rusalka. Tak přímá byla má cesta ke zpěvu, bez odboček a bez zásadních pochybností. Začala jsem chodit do zpěvu na ZUŠku a ještě jsem se učila hrát nejprve na zobcovou, později příčnou flétnu. Flétny jsem se vzdala až na vysoké škole, do té doby jsem pořád chodila na hodiny. Chodila jsem ještě i v Brně během studia konzervatoře k vyhlášené paní profesorce Růžičkové. Ta vychovala hodně skvělých flétnistů, byla v té době šéfkou dechového oddělení na konzervatoři v Brně a mě dovedla až k vítězství v celostátním kole soutěže základních uměleckých škol. Uvědomuji si, že mi flétna hodně pomohla, hlavně co se týká muzikality. Vnímání celé té krásy hudby, to se mi dostalo právě skrze flétnu.

A jak to bylo se zpěvem?

Na bystřickou ZUŠku jsem chodila k paní učitelce Stellové. Ta mi do začátků hodně dala, byla velmi trpělivá. Navíc v době, kdy se mělo rozhodovat, co bych vlastně měla studovat, mnozí mi radili i tu flétnu. Ale to řešilo okolí, já jsem měla jasno, že to bude zpěv! Nebudu muset přece tolik cvičit!Tak to byla, Kristýnko, asi dost naivní dětská představa, že ten zpěv půjde jen tak sám od sebe, že?

To je pravda! Velmi rychle jsem zjistila, jak naivní ta má představa byla, ale už bylo zvoleno a já této volby nikdy nelitovala…

Takže vaše kroky mířily ze základní školy rovnou na konzervatoř do Brna?

Přesně tak to bylo. Nicméně, poprvé jsme se tam nedostala. Až po roce jsem se pak od své paní profesorky Sobolové-Hýlové dozvěděla, že jsem byla na přijímačkách naprosto nebývalým zjevem! Tak moc jsem hýřila prožitkem (nehraným a nepředstíraným) a muzikalitou, že se všichni docela lekli, co je to za exotku. Doporučili mi, že bych měla ještě asi jeden rok počkat. Tak jsem jezdila k panu profesoru Hrabalovi na konzultace a studovala jsem Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži. Pan profesor mi pomohl ty moje schopnosti trošku „učesat“ a po roce jsem se na konzervatoř už dostala. Přiznám se, že jsem z gymnázia odcházela docela nerada, ale všechno už bylo tak pěkně rozjeté…

A jak se vám studovalo v Brně? Dokončila jste celý šestiletý studijní program? Jak se váš hlas během studia vyvíjel?

Celé šestileté období v Brně považuji za své dosud asi nejšťastnější období v životě. Žádné kariérní starosti (vždyť mám celý život a mnoho let studií před sebou), skvělý kolektiv spolužáků, kantoři, kteří dokázali zaujmout, a hlavně rozlehlý nádherný park Lužánky v bezprostředním sousedství školy, kde se od května do října tak krásně ulejvalo! Studovala jsem u paní profesorky Sobolové-Hýlové celých šest let. S mým hlasem to bylo zajímavé. Vždycky se vědělo díky mé barvě, že ze mě bude soprán, ale ten rozsah byl takový indiferentní… Během studia na konzervatoři jsem byla vedena jako mezzosoprán a můj hlas se vyvíjel v takovém tempu, jaké mu vyhovovalo. Nic se tedy neuspěchalo. Vlastně pak, až na vysoké škole, se paní profesorka už tvrdě rozhodla, že budu soprán, a pak jsme šly už tímto směrem a pracovaly na tom.Já jsem vás poprvé potkala už jako studentku VŠMU v Bratislavě. Jaká byla vaše cesta tam?

Já jsem si podala přihlášku na JAMU a VŠMU a dostala jsem se na obě školy. V životě jsem dost nerozhodný člověk a ta situace byla tenkrát pro mě doslova utrpení. Nemohla jsem se pořád rozhodnout, zda Brno, nebo Bratislava. Na obou školách měly o mě dvě profesorky zájem, ale já se rozhodla nechat to osudu. Neměla jsem vybraného konkrétního pedagoga zpěvu. Trošku mě ale přemlouvala moje kamarádka Ivanka Krejčiříková, která teď zpívá v opeře v Zurichu, kde je vycházející hvězdou už v tak mladém věku. Obě jsme chodily na konzervatoři ke stejné paní profesorce a Ivanka byla dva ročníky nade mnou, takže v době mého rozhodování už studovala na VŠMU u paní Bandové. Nakonec jsem si tedy řekla, že Brno už znám, a zvolila jsem Bratislavu. Změnila jsem tedy místo studia a jsem za to vděčná. Dnes vím, že to bylo dobré rozhodnutí.

A jak probíhalo studium v Bratislavě? Jak se vyvíjel váš hlas? Jaká byla cesta k sopránovému oboru?

Reklama
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na