Sopranistka Juliana Grigoryan: Česká hudba stojí za to učit se váš jazyk

Nedávno jste ztvárnila jednu z lesních žínek v Rusalce. Shodou okolností to bylo také poprvé, co byla tato slavná česká opera uvedena v La Scale. Můžete nám trochu přiblížit toto nastudování?
Měla jsem to štěstí zúčastnit se tohoto jedinečného projektu a jak je vidět, můj debut a debut Rusalky v tomto historickém divadle se zázračně shodovaly, což mě těší dvojnásob. Musím se přiznat, že na mě nastudování naprosto úžasné Emmy Dante velmi zapůsobilo. Divákům předkládá veškerou pohádkovost, drama a zároveň opravdovost lidských emocí tohoto díla. Mohla bych o tom vyprávět donekonečna, ale je lepší to vidět.

Předpokládám, že to nebyla vaše první zkušenost s českou hudbou. Co si o ní myslíte? Řekla byste, že existuje něco, co českou hudbu definuje, co je pro ni charakteristické? A co jazyk? Jak těžké je pro vás zpívat česky?
První zkušenost s českou hudbou a jazykem byla v roce 2020, kdy jsem 24. dubna, v den památky arménské genocidy z roku 1915, zazpíval pod širým nebem Dvořákovu píseň Když mne stará matka. Byl to pro mě velmi sentimentální a nezapomenutelný okamžik. Na soutěži Stanislava Moniuszka a na Operalii mi skvělý Dvořák přinesl úspěch a vítězství.

Velmi mě povzbudily recenze rodilých mluvčích o mé češtině, jazyk se samozřejmě snažím naučit, krásná česká hudba za to stojí! Z úcty k publiku by se umělec měl snažit předat vokální skladbu s dobrou znalostí jazykových nuancí, aby předal okamžiky štěstí a radosti. Upřímně doufám, že se mi to pokaždé do určité míry daří.

O vašich českých – a zejména pěveckých – dovednostech se budou moci brzy přesvědčit diváci v Praze. Nebude to však vaše první zkušenost s českým publikem. Myslíte si, že je jiné než publikum v jiných částech světa?
Vždy cítím vděčnost a hlubokou úctu ke svému publiku. Koneckonců, všechno, co dělám, dělám pro ně. I když mám velké obavy z mého pražského vystoupení, doufám, že mi pomůže láska k velkému Dvořákovi a můj postoj k jeho překrásným dílům. Mám za to, že jedinečnost každého publika spočívá v tom, jak se dokáže identifikovat s hudbou, se kterou umělec vstupuje na jeviště. Publikum je pro interpreta nesmírně důležité kvůli poutu, které se mezi nimi rodí.

V Praze vystoupíte s Petrem Nekorancem, který je také laureátem několika prestižních pěveckých soutěží. Co si o nich myslíte? Je vůbec v dnešní době možné, aby se mladý zpěvák stal relativně slavným, aniž by na sebe strhnul pozornost vítězstvím v jedné z prestižních soutěží?
Před několika lety, když jsem začínala svou profesionální kariéru, jsem si myslela, že když budu tvrdě pracovat, všechno přijde samo. Samozřejmě jsem uspěla v měřítku mé domoviny. Vystupovala jsem na nejdůležitějších scénách a na nejvýznamnějších příležitostech. Pak jsem si ale uvědomila, že to z profesionálního hlediska nestačí a rozhodla se pro mezinárodní soutěže. A bylo to správné rozhodnutí – po všech těch vítězstvích jsem opravdu cítila svobodu, rozlet a spokojenost, jež přichází s mezinárodním uznáním.

Spolupracujete na koncertech s Plácidem Domingem. Jaký je to pocit s ním pracovat? Je přísným koncertním partnerem? Máte možnost se od něj naučit něco, co byste se možná nemohla naučit od nikoho jiného?
Pokud se vám někdy splnil sen, pak chápete, co cítím při práci s legendou, s Maestrem Domingem. Jeho energie je říší světla a laskavosti, pod jejímž vlivem se jakoby stáváte tou nejlepší verzí sebe sama. Takový zážitek lze jen těžko popsat slovy. Je to osud a štěstěna vystupovat s ním na pódiu a každá vteřina má pro vás nesmírný význam, už jen proto, že stojíte bok po boku umělce tisíciletí!

Máte nějaké operní vzory? Ke kterým sopranistkám vzhlížíte?
Samozřejmě jsem zamilovaná do velikých a nádherných div, jež ve mně probudily nesmírnou lásku k opeře. Ale na zvláštním místě chovám Angelu Gheorghiu. Už od malička mě prostě fascinovala její magická krása a hlas. Později, když jsem pročítala memoáry velikých sopranistek historie a pravidelně poslouchala snad všechny nahrávky Freni, Callas, Tebaldi, Moffo a dalších, otevřelo mi to další vesmír obdivu a hudebního poznání. Také bych ráda zmínila Annu Netrebko a zejména její úchvatné ztvárnění Rusalky a Violetty. Těm všem jsem vděčná za jejich nevědomou účast na mém vokálním vývoji.

Mohla byste nám trochu přiblížit své plány do budoucna? Jaké role plánujete a o jakých rolích sníte?
Nadcházející sezóna je převážně celá o Puccinim. Musetta a Liu v Metropolitní opeře a Lauretta v Nizozemské národní opeře. Jsou to role, které budou mít vždy velmi zvláštní místo v mém srdci.

Role, o kterých zatím sním jsou Violetta, Rusalka, Anna Bolena, Tosca a má milovaná Cio-Cio San. Doufám, že jednoho dne budu schopna vyjádřit všechny nuance těchto postav, nejen vokálně, ale i emocionálně.