Sopranistka Pavla Vykopalová: Opera musí vyjadřovat emoce v souladu s hudbou

Vídáme vás nyní často na jevišti Janáčkovy opery, jste tu v angažmá?
Ano, jsem už několik sezón členkou souboru opery. Našla jsem zde skvělý pracovní i inscenační tým. Šéf opery Jiří Heřman ví, co chce, a já vím, že se mohu spolehnout, že jeho vize budou fungovat, i když to pro mě někdy přináší v režii náročné a fyzicky namáhavé akce. A moji kolegové tvoří spolehlivý tým. Jeviště Janáčkova divadla díky své velikosti umožňuje věci, které jinde nejdou realizovat. Výborně se zde pracuje.

Odkud pocházíte?
Narodila jsem se v Praze a studovala jsem pražskou konzervatoř. V průběhu studia jsem již byla členkou Pražského filharmonického sboru a pak následovalo angažmá v plzeňské opeře. Postupně jsem hostovala v Národním divadle v Praze a Státní opeře, kde jsem byla několik let v angažmá. Poté jsem začala hostovat v Národním divadle v Brně, kde mi dirigent Tomáš Hanus nabídl angažmá.

Měla jste zřejmě dobré rodinné hudební zázemí…
Moje maminka zpívala v Karlínské operetě, kde jsem s ní trávila hodně času. Dodnes si pamatuji některé výstupy zcela zpaměti. Maminka ale byla altistka, a když doma zpívala, tak jsem se jejího hlubokého hlasu bála. Jako malá jsem se schovávala do kouta… Možná proto ten můj mezzosopránový začátek.

Máte za sebou už hodně uznání a ocenění. Musíte si ještě stále hlídat techniku?
To víte, že ano! Jak si pěvec začne myslet, že je dobrý, obvykle je to začátek konce. Hlas je velmi křehký materiál, a i když máte dobrou zdravotní konstituci, musíte se udržovat. Stejné je to i s technikou. Mým vzorem v pracovitosti, barvě hlasu i vytrvalosti se mi stala Gabriela Beňačková.

Vaše poslední role v Janáčkově opeře je Mimi v Bohémě, jak se vám zpívá?
Výborně. Jsme týmem, který si rozumí a kde se dá použít invence. Pro mě je to už druhá Bohéma, ve které zpívám. První byla ve Státní opeře Praha. Obě Mimi pro mě byly zajímavé, i když každá jinak. Ráda bych tímto diváky na inscenaci pozvala, protože ji považuji za vydařenou.

Já vás ale vnímám spíše jako interpretku janáčkovských postav, nebo se mýlím?
Nemýlíte se, ale cesta k Janáčkovi byla dlouhá. Začínala jsem barokní hudbou pod vedením Jiřího Kotouče a přijímala jsem nabídky tak, jak přicházely. Následovalo mozartovské období. V té době mi Janáček připadal komplikovaný. Nyní vím, že jsem do něj potřebovala dozrát. Když jsem začala působit v Brně a spolupracovala s dirigentem Janem Zbavitelem, náhle přerušil korepetici a řekl mi: „Pavlo, Vy byste měla zpívat Janáčka, to bude Vaše doména“. A to byl první impuls.

Však Janáčkovy postavy pro vás znamenaly cestu na zahraniční pódia i významná ocenění…
Ano. Jenůfa mě zavála do Francie, kde jsem zpívala první Janáčkovu verzi opery z roku 1904. To bylo velmi inspirativní. Káťu Kabanovou jsem zpívala v Dánsku. Naposledy jsem hostovala v Neapoli, v nejstarším operním domě na světě v Teatro di San Carlo. Opět Káťu Kabanovou. Kabanichu zde zpívala Gabriela Beňačková, se kterou mě od té doby pojí přátelství, a dirigoval ze Slovenska pocházející dirigent, žijící v Paříži a působící v zahraničí, Juraj Valčuha. Doposud tam působí jako šéfdirigent opery.

Za Káťu jste dostala v roce 2016 Cenu Thálie, co to pro vás znamenalo?
Na Cenu Thálie jsem byla nominovaná třikrát, za Mařenku v Prodané nevěstě, za Mílu v Janáčkově opeře Osud a za Káťu. Za tuhle roli jsem opravdu Thálii dostala. Znamenalo to pro mě především utvrzení, že jdu správnou životní cestou a že moje práce má smysl. Ale vážím si i ocenění, které dostávám od diváků zde v Brně. Cena Diva, kterou jsem dostala v letech 2012, 2014, 2015 a 2016, je pro mě velmi cenná a povzbuzující, protože jak známo, doma je to vždy nejtěžší!

Zpíváte nejen na jevištích, ale i na koncertních pódiích. Jaký repertoár máte nejraději?
Můj nejoblíbenější autor je bezvýhradně Antonín Dvořák. To je veličina číslo jedna. Jeho skladby jsou plné čisté, bezprostřední hudby, emoce v ní obsažené jsou pravdivé a niterné. Jakékoli jeho dílo zpívám s radostí a nadšením. Naposledy jsem zpívala spolu s Českým filharmonickým sborem Brno v katedrále na Petrově Dvořákovu Stabat Mater. V září mě čeká se stejným sborem a s Moravskou filharmonií na Svatováclavském festivalu v Ostravě jeho oratorium Svatá Ludmila. Ale těším se i do Zlína, kde mám s Filharmonií Bohuslava Martinů zpívat Mozartovo Requiem.

A co nadcházející sezóna? Uslyší vás diváci v některé nové inscenaci?
Čekají mě dokonce čtyři premiéry, především už dvakrát odložené Řecké pašije Bohuslava Martinů v režii Jiřího Heřmana. Pod jeho vedením mě čeká i Händelova Alcina. Těším se na ni proto, že to bude má první spolupráce s dirigentem Václavem Luksem a jeho orchestrem. Další rolí bude Pamina v Mozartově Kouzelné flétně. V červnu 2022 mě čeká Giuseppe Verdi a jeho Desdemona v Othelovi, v režii Martina Glasera. Práce by to měla být hezká a moc si přeji, aby se líbila i publiku.

Jak se díváte na modernizaci oper a snahu přiblížit žánr současnému vkusu publika?
Jde o to, o jakém vkusu se bavíme. Opera není jen příběh, který někdo chce vyprávět a je jedno, jestli v současných kostýmech a kulisách. Má svoji logiku a důvody, proč je taková a jejím hlavním hybatelem je hudba, v ní jsou všechny emoce. Osobně mi nevadí, v jakých kostýmech postavy jednají. Nevyžaduji, aby to bylo muzeum, ale musí být zachovány vztahy a emoce musí být uvěřitelné a v souladu s hudbou, jinak to nemůže fungovat.

Máme za sebou sezónu, které vládl covid, znamenalo to rušení mnoha projektů a novou zkušenost, streamy. Vadí vám kamery při práci?
To nemohu říct. Já kamery sice při práci cítím, ale v podstatě nevnímám. Žijeme ve 21. století a tyto projekty jsou stále častější a jsem ráda, že jsem se mohla mnoha streamů zúčastnit. Díky audiovizuální technice jsme neztratili kontakt s diváky.

A nyní, po covidu, těšíte se do práce?
Moc. Na prvním představení jsem byla jak dostihový kůň, stála jsem v portále a čekala na výstup a chtělo se mi volat: „pusťte mě na to jeviště!“ (smích). Strašně jsem se těšila, a stále těším. Díky pandemii máme k sobě víc zodpovědnosti a víc si své práce vážíme. Samozřejmě se těšíme na diváky a na jejich energii, které se nám při představení dostává. Tohle nás nabíjí a věřím, že diváci se na přímý kontakt těší také.

Potkejme se v divadle!

Děkuji za rozhovor a přeji, ať se daří!