Isserlis rozehrál Schumanna do posledního detailu. Filharmonie Brno drtila posluchače emocemi v Šostakovičově Čtvrté

Steven Isserlis – virtuos s jemným citem

Janáčkovo divadlo v Brně bylo ve čtvrtek 27. března zaplněno do posledního místa. Není divu – magnetem první, výrazně kratší poloviny programu byl světoznámý violoncellista Steven Isserlis, protagonista Violoncellového koncertu a moll Roberta Schumanna. Dílo vzniklo v roce 1856 v Düsseldorfu v autorově šťastném životním období, kdy působil jako dirigent tamní Hudební společnosti.

Isserlis od počátečních tónů uchvacoval subtilním projevem, intimní, niterně prožitou lyrikou a ušlechtilou zvukovou kulturou. Jeho Schumann doslova dýchal. Sólista dokonce ani v orchestrálních mezihrách neskrýval silné zaujetí pro hudbu a rozmáchlými gesty naznačoval její tok a frázování, jako by si chtěl také zadirigovat…

Schumannův Violoncellový koncert však nepatří k vrcholným dílům romantismu, přes své melodické bohatství a řadu kouzelných i inovativních míst. Takovými jsou třeba průzračný přechod sólového violoncella do druhé věty, návrat tematického materiálu první věty před začátkem části třetí, či působivý duet violoncell, sólisty a koncertního mistra (výborný Lukáš Svoboda).

Isserlis se upřímně snažil muzikantsky vytěžit ze skladby maximum. Slovo „snažil“ je na místě, protože mnohé z jeho snah byly sice dobře viditelné, ale již hůře slyšitelné. Bohužel Stradivariho violoncello „Marquis de Cerberon“ z roku 1726, které by jistě lépe znělo v Besedním domě, se v prostoře Janáčkova divadla nemohlo zvukově plně prosadit.

Vina orchestru to rozhodně nebyla, šéfdirigent Filharmonie Brno Dennis Russell Davies totiž nedopustil, aby orchestr kdekoliv sólistu kryl, jeho gesta byla v tomto ohledu naprosto výmluvná. Sólistově vypjaté technice, ba ani kantiléně, nebylo vždy patřičně rozumět. Steven Isserlis je zcela jistě mimořádný umělec, uvyklý však zřejmě komornějším kreacím, akusticky příznivějším sálům a ansámblům historické interpretace. Rozloučil se vtipným přídavkem, při němž odložil smyčec a využil nejrůznějších drnkacích technik. Když se pak znovu ukláněl, komicky naznačoval, že se spolu s ním uklání i jeho violoncello. Návštěvnice sedící vedle mne vydechla: „Jako Pierre Richard!“

Šostakovič a jeho démoni

Sedmdesátiminutovou druhou polovinu koncertu vyplnila Čtvrtá symfonie Dmitrije Šostakoviče . Geniální dílo mělo nelehký osud. Šostakovič je komponoval v období 1935–36 v dobách, kdy v Sovětském svazu probíhaly čistky vůči domnělým nepřátelům režimu. Mnozí naprosto nevinní lidé byli tehdy na základě vykonstruovaných obvinění popraveni, vězněni v krutých podmínkách sibiřských gulagů, často jen tak zmizeli ze světa. Atmosféra strachu prorůstala do všech vrstev sovětské společnosti – výmluvně o tom hovoří romány Anatolije Rybakova Třicátý pátý a další roky (pokračování slavných Dětí Arbatu) nebo Mistr a Markétka Michaila Bulgakova.

V lednu 1936 přišel agresívní osobní útok na Šostakoviče v podobě anonymního článku Chaos místo hudby v deníku Pravda. Byla to reakce na Stalinův šok z návštěvy inscenace Šostakovičovy opery Lady Macbeth Mcenského újezdu (diktátor zhnusen odešel po prvním jednání). Skladateli začalo jít doslova o život. Právě vznikající Čtvrtá symfonie, experimentující a mnoha aspekty mířící daleko do hudební budoucnosti, mohla být pro svého tvůrce rozsudkem smrti…

Hotové dílo už studovala Leningradská filharmonie, premiéra byla stanovena na 11. prosinec 1936, místo toho se však v novinách objevilo strohé oznámení, že skladatel nedal souhlas k jejímu provedení. Podlehl nátlaku vedení instituce a koncert byl zrušen. K premiéře pak došlo až po dlouhých šestadvaceti letech. Během té doby zůstával Šostakovič střídavě v nemilosti či přízni mocných, ze svých avantgardních kompozičních zásad v lecčems ustoupil, podvolil se, ale – přežil. Mohl komponovat dál a jeho jedinečné dílo se stalo svědomím ruské historie dvacátého století.

Zrcadlo temnoty i naděje

Čtvrtá symfonie obsahuje tři rozlehlé věty místo obvyklých čtyř. Již úvod první věty rázně boří zažité zásady: jako kaleidoskop je tu olbřímím orchestrálním aparátem zkratkovitě exponována řada absolutně protichůdných témat, nedoslovených a stále se tektonicky proměňujících. Opravdu tak trochu „chaos místo hudby“, neboť pravá sonátová forma se počne rozvíjet až později. Je to hudba žalující, naříkající, ale i groteskní a mysteriózní. Závěr první věty s nádherným houslovým sólem rekapituluje předchozí hudební dění v jakési přízračné vzpomínce.

Ve druhé větě, bizarním cirkusovém scherzu, se setkáváme s mahlerovskými názvuky, zejména ve dřevech. Také třetí věta začíná mahlerovským pomalým, lehce pokulhávajícím pochodem, jenž plní funkci prologu. Po přechodu do tříčtvrtečního taktu se hudba valí neúprosně dál jako vše drtící parní válec. Jsme svědky triumfu zla ve všech podobách, přerušovaného prostinkými banalitami a ironickými tanečními satirami.

Vše vygraduje do apokalyptického vrcholu, po němž následuje pitoreskní valčík s mahlerovskými ostinátními figuracemi v basech a postupným zklidňováním až do stavu jakési mrtvolné statičnosti. Ve chvíli, kdy zkáza a zlo triumfuje a všude zůstává zmar, se z dezolátního ticha orchestru vynořuje celesta, jejíž zvonivé osamělé tóny nesměle avizují malé světélko naděje…

Dennis Russell Davies vedl velký orchestr neokázalými, střídmými gesty s přehledem a koncepční jistotou. Šostakovičovo dílo důvěrně zná, má na ně léty tříbený interpretační názor a dokáže ho přesvědčivě přetlumočit. Orchestr, který pár dní předtím koncertoval v koncertním sále snů v polských Katowicích, se dokázal vrátit o století zpět a přizpůsobit se akustickým podmínkám Janáčkova divadla. Čtvrteční provedení tak po zásluze sklidilo mimořádný ohlas. Lidé dlouho bouřili vestoje a hlasitým „bravo“ odměňovali nejen dirigenta a orchestr, ale rovněž jednotlivé přední hráče, které při děkovačce Davies postavil. Jako prvního sólofagotistu Dušana Drápelu, jehož part obsahoval řadu velkých sól v nejrůznějších výrazových polohách, od lyrických až po groteskní, dále koncertní mistryni Marii Petříkovou, prvního trombonistu Jiřího Vydru a basklarinetistu Jiřího Sedláčka. Vysoká dřeva, es-klarinet a dvě pikoly, upoutala v exponovaných sólech absolutní intonační jednotou. Skvělou zvukovou vyvážeností se zaskvěla rovněž basová linie tří fagotů a kontrafagotu s basklarinetem, sedícím spolu s nimi netradičně na opačném, pravém okraji pódia. Výborně hrály hoboje, trubky i lesní rohy, z bicích zejména hráčka na malý buben. Ze smyčců předvedla excelentní výkon především neobyčejně plasticky a intonačně sjednocená skupina prvních houslí, ale i nezvykle razantní kontrabasy.

Šostakovičova Čtvrtá symfonie i po téměř devadesáti letech působivě předala silné poselství o všech možných podobách lidského zla. Při jejím poslechu jsem si mnohokrát uvědomil, že Bulgakovův ďábel dosud nešťastnou ruskou zemi neopustil…

Šostakovičova Čtvrtá byla výjimečným hudebním zážitkem. Bylo cítit, že posluchači se rozcházeli pohnuti a plni emocí. Jeden obzvlášť rozrušený návštěvník při odjezdu z podzemních garáží Janáčkova divadla ztratil svůj již zaplacený parkovací lístek. Odběhl jej hledat zpět k pokladnímu terminálu a své auto nechal stát před výjezdní bránou tak šikovně, že nás ostatní v podzemí zablokoval…

Schumann a Šostakovič
3. abonentní koncert cyklu Filharmonie v divadle II
27. března 2025, 19:00 hodin
Janáčkovo divadlo, Brno

Program:
Robert Schumann: Violoncellový koncert a moll op. 129
Dmitrij Šostakovič: Symfonie č. 4 c moll op. 43

Účinkující:
Steven Isserlis – violoncello
Filharmonie Brno
Dennis Russell Davies – dirigent