Vzpomínka na barokní slávu Benátek
Samotný program koncertu citlivě střídal kontrastní žánry – od virtuózních sonát pro sólové nástroje až po bohatě vrstvené vícehlasé canzony a taneční formy. Vedle známějších jmen, jako Marini, Castello či Legrenzi, zazněla i hudba dnes méně uváděných autorů, například Selmy y Salaverdeho nebo Neriho, jejichž tvorba v kontextu znějícího repertoáru působila svěže a objevně. Důraz na skladby pocházející z tiskařských dílen Bartolomea a Francesca Magniho nenásilně připomněl význam benátského hudebního tisku jako média, které spoluutvářelo hudební vkus tehdejší Evropy. Sluší se podotknout, že vzhledem k rozsáhlému programu nebudu hodnotit kompletně všechny předvedené skladby. Místo toho se budu soustředit na ty, které mě svou interpretací či kompozičními prvky nejvíce zaujaly, a které ze svého pohledu považuji za klíčové pro celkový umělecký dojem.
Večer byl zahájen skladbou Maurizia Cazzatiho Sonata La Tanara, op. 35. Tento pozoruhodný příklad instrumentální hudby je ukázkou stylové rozmanitosti a formální volnosti, která charakterizovala hudbu druhé poloviny 17. století. Nese jméno „Tanara“, pravděpodobně na počest některého člena významného boloňského rodu Tanara, čímž se řadí do tradice dedikačních skladeb reflektující společenské vazby a mecenášství. Na koncertě mohla posluchače zaujmout zejména záměna předepsané trubky za flétnu (na kterou hrála umělecká vedoucí souboru Giulia Genini). Na tom není nic překvapivého, i dobová praxe byla v tomto případě velmi flexibilní a často přizpůsobovala obsazení aktuálním možnostem daného souboru. Byla tím získána jiná barevnost, také třeba lyričtější a jemnější odstín. Provedení Cazzatiho sonáty bylo velmi působivé, skladba sama je ukázkou mistrovské práce s imitací, dialogem mezi sólovými hlasy. Soubor – nejen v této skladbě – přesvědčivě odhalil vnitřní architekturu díla – imitace i vzájemná komunikace hlasů byly podány s precizností a s patřičnou výrazovou hloubkou.
V pouhých třiadvaceti letech napsal Biagio Marini sbírku raných italských sonát Affetti musicali. Mistrně zde spojuje taneční rytmiku s kontrapuktickou techikou a melodicko-rétorickým cítěním. Na koncertě zazněla jedenáctá La Caotorta, která je charakteristická svým živým charakterem a třídobým taktem. Skladba je uvedena houslovou sestupnou sekvencí, tento materiál je pak imitačně zpracováván v kombinaci s basem. Na tomto místě je třeba vyzdvihnout přesný rytmický přednes houslistky Esther Crazzolary a také houslové běhy, které interpretovala s patřičnou jistotou. Ze stejné sbírky zazněla také první sonáta v pořadí (La Zorzi) a na konci první části programu dvaadvacátá sonáta Il Zontino.
V hlavní roli dulcián – předchůdce fagotu
Osobně jsem byl zvědavý na provedení skladby Bartolomé de Selmy y Salaverde Fantasia a basso solo, kde ústřední roli hraje dulcián (předchůdce moderního fagotu), snad i proto, že samotný Salaverde byl virtuóz na tento nástroj. Obecně můžeme říct, že daná skladba je jakýmsi náznakem emancipace basového registru, kdy se zvolený výraz koncentruje do jediného nástroje. Hudebně se jednalo o „volně strukturovaný monolog“ ve kterém se střídaly rychlejší a pomalejší sekce, imitace a ornamentální figurace. Dulciánového partu se chopila Giulia Genini a nutno říct, že s viditelnou radostí. Její následné provedení bylo energické a jisté, s citem pro výstavbu hudební fráze. Skladba samotná představovala výjimečný projev hudební tvořivosti ve spodním rejstříku, což bylo ještě umocněno bezchybným provedením celého souboru.
Canzon La Donata ze sbírky Canzoni, fantasie et correnti od Giovanniho Legrenziho vyšla v Benátkách v roce 1655. Legrenzi v ní navázal na podněty Cazzattiho – tato kolekce osmnácti instrumentálních sonát se vyznačuje kontrastním uspořádáním, avšak už zde lze pozorovat náznaky přechodu od volné canzony k formálně stabilnější sonátě da chiesa. Osobně jsem ocenil především dynamickou citlivost, s níž celý soubor přistupoval k interpretaci. Po přestávce zazněla další skladba ze sbírky komorních sonát Sonate a due, e tre, op. 2, Giovanniho Legrenziho, konkrétně Canzon La Spilimberga. Byl to další výmluvný příklad v rámci směřování k sonátovému stylu druhé poloviny 17. století v oblasti – s výrazně profilovanými frázemi, kontrastními sekcemi a jasnějším melodickým vedením.
Druhá polovina jako sólová přehlídka dobových nástrojů
Bartolomé de Selma y Salaverde, baskický dulcianista a skladatel, patřil k nejvýznamnějším představitelům rané instrumentální hudby pro dulcián. Tentokrát nechává dulcián virtuózně variovat italskou renesanční melodii „Vestiva i colli“, která původně pochází z madrigalu Giovanního Pierluigiho da Palestriny. Bylo velmi obohacující poslouchat, jak se původně melodie postupně rozvíjí skrze bohatě zdobené pasáže, tento dojem byl ještě umocněn hráčskými schopnostmi Giulie Genini, která ukázala, že bezvadně zvládá schopnost hudební artikulace a i práci s dechem.
Svůj hráčský um mohl v další skladbě zužitkovat Giovanni Bellini, hráč na teorbu. V sonátě La Pezzoli od Giovanniho Legrenziho k tomu totiž dostal prostor. Citlivě vystihl charakter všech částí a s mimořádným citem pro dynamiku i frázování podpořil výraz celé interpretace.
V úpravě pro klávesový nástroj (Michele Vannelli – cembalo) mohli posluchači vyslechnout skladbu Canzone seconda a 4 od Massimiliana Neri. Nutno říct, že původní obsazení je určeno pro čtyři hlasy, ale skladba umožňuje značnou flexibilitu obsazení. Jedná se o polyfonní kontrapunktickou canzonu na pomezí sakrální a světské sféry. Interpretovi se v samotném provedení podařilo přesvědčivě přenést vícehlasou strukturu canzony na klávesový nástroj s takovou mírou transparentnosti a stylové věrnosti, že ani na okamžik nezanikla kontrapunktická logika ani charakter jednotlivých hlasů. Vannelli prokázal soustředěnou a jistou hru i v rychlých klávesových bězích. Odměněn byl potom spontánním potleskem publika.
Publikum odměnilo interprety bouřlivými ovacemi
Poslední skladbou večera byla ciaccona Ballo delle ombre ze sbírky Trattenimenti per camera d’arie, correnti, e balletti, op. 22 od Maurizia Cazzatiho. Nutno dodat, že volba téhož autora pro úvod i závěr koncertu vytvořila přirozený dramaturgický rámec a podtrhla celkovou soudržnost večera. A právě tato skladba – umocněná citlivou interpretací – ve mně zanechala pravděpodobně nejhlubší dojem z celého koncertu. Byly to chvíle soustředěného naslouchání, které přerůstaly do vnitřního pohnutí. Soubor předvedl mistrovské zvládnutí dynamické gradace, která plynule a přirozeně budovala napětí, aniž by utrpěla taneční lehkost a živost skladby. Následoval bouřlivý potlesk publika a po několika úklonách soubor tuto ciacconu zahrál opět jako přídavek.
Na závěr se sluší říct, že program večera nabídl nejen bohatý a rozmanitý hudební zážitek, ale také důkaz, jak živě a inspirativně může zaznít hudba raného baroka v současném kontextu. Precizní a vnímavé provedení souboru Concerto Scirocco ukázalo, že historicky poučená interpretace není pouze otázkou technické dokonalosti, ale především schopností oživit hudbu tak, aby oslovila dnešního posluchače svou autenticitou a emocí. Tento koncert tak potvrdil nejen interpretační kvality ansámblu, ale i trvalou hodnotu a aktuálnost repertoáru, který k nám mluví přes staletí.
Letní festival staré hudby 2025: A Venezia
28. července 2025, 20:00 hodin
Zámek Trója, Praha
Program
Maurizio Cazzati: Sonata La Tanara
Biagio Marini: Sonata undecima La Caotorta
Dario Castello: Sonata seconda soprano solo (Sonate concertate in stil moderno […] libro secondo, Bartolomeo Magni, Venezia 1629)
Bartolomé de Selma y Salaverde: Fantasia a basso solo
Giovanno Legrenzi: Canzon La Donata
Biagio Marini: Sinfonia grave La Zorzi
Bartolomé de Selma y Salaverde: Canzona seconda soprano solo
Biagio Marini: Sonata nona per doi fagotti
Biagio Marini: Il Zontino, balletto a 3
Giovanno Legrenzi: Canzon La Spilimberga
Bartolomé de Selma y Salaverde: Vestiva i colli passeggiato a basso solo
Giovanno Legrenzi: Sonata La Pezzoli
Massimiliano Neri: Canzone seconda a 4
Giovanni Legrenzi: Sonata La Cornara
Dario Castello: Sonata settima a 2
Maurizio Cazzati: Ballo delle ombre, Ciaccona
Účinkující
Giulia Genini – dulciany, zobcové flétny, umělecká vedoucí
Esther Crazzolara – barokní housle
Luca Bandini – violon
Giovanni Bellini – teorba
Michele Vannelli – cembalo
