Španělská stará hudba nadchla Prahu

Výkřiky a nadšený pískot zakončily druhý večer letošních Letních slavností staré hudby. Docela bych si přitom troufnul tipovat, že při celkovém hodnocení tohoto ročníku bude aspirovat na ten nejzdařilejší.


Soubor Capella de Ministrers s uměleckým vedoucím Carlesem Magranerem oslaví příští rok už čtvrstoletí existence, kdy svým skvělým renomé už dávno překročil hranice Španělska, jehož hudební odkaz od dob středověku až po devatenácté století nahrál na desítky nosičů a realizoval ve stovkách projektů jak ryze koncertních, tak i scénických. Do Prahy přivezl dvě jména španělské renezance, která mají s naší metropolí přinejmenším v jedné věci poměrně úzké a pozoruhodné propojení: koncem šestnáctého století totiž byly totiž právě v Praze tiskem vydány ensalády – hudebně básnické žertovné koláže – dvou mistrů španělské renesance, Matea Flechy staršího a Bartoloméa Cárcerese. Las ensaladas v pražském sešitu z roku 1581 tak mají hlavní zásluhu na uchování pravých hudebních skvostů té doby až do dneška.


V Rudolfově galerii na Pražském hradě (někdejším sídle Rudolfa II., synovce Filipa II. Habsburského, pro kterého Mateo Flecha psal) si nešlo nevšimnout, jak hned první tóny Flechovy ensalády La Justa (Klání – dvou rytířů, Lucifera a Krista) začaly s řadou přítomných posluchačů doslova šít. Zvukomalebné muzice s výraznými, mnohdy obtížnými rytmy doslova vévodil soprán Pilar Esteban, jiskřivý a přitom nádherně plný a nosný, báječně ladící s kontratenorem Josého Hernandéze-Pastora i s tenorem Josého Pizarrera (témbrem i vzezřením až neodbytně připomínajícího někdejšího dlouholetého člena opery ND Alfréda Hampla) a sytým barytonem Jordiho Ricarta. Zpěváci přitom neváhali občas použít výrazné gesto či si dupnout do rytmu, neokázalá radost z interpretovaných melodií a evidentně i z toho, že ji mohou předat dál, byla stejně nakažlivá i v případě hudebníků (třeba na ud, předchůdce loutny hrající Juan Manuel Rubio se občas do strhujících rytmů zabral tak náruživě, že skloněn se svými dlouhými vlasy nad hmatníkem připomínal notně odvázaného trampa). Také druhá z Flechových ensalad – Vdova, autobiografická alegorie– působila překvapivě moderním dojmem a sál doslova uhranula. Dvě Cárceresovy kompozice v druhé půli pak zněly průzračněji a méně expresivně, ozvláštněním byl stylizovaný dobový tanec dvou ze zpěváků během mezihry,stejně jako i až exotický nádech závěrečné Černošky; finále z ní si unešení posluchači vynutili jako přídavek.

Nenasytnost českého publika po staré hudbě ostatně byla vidět i o přestávce, kdy pódium obklopili zvědavci, aby si mohli zblízka obhlédnout mnohdy docela nezvkyle vyhlížející dobové nástroje.


Za zmínku ovšem stojí ještě něco: Nevšední zážitek pomohla vedle „neokoukaných“, magicky působících hradních interiérů vrýt nadlouho do paměti i jedna zdánlivá drobnost: nečekaně příjemné a přirozeně mile se usmívající uvaděčky a jejich závěrečné Nashledanou. Ani s tím se hned tak nepotkáte, i za to pro pořadatele jen chvála.

Música de Palacio
Španělská renesanční hudba v zemích aragonské koruny
Capella de Ministrers
Pilar Esteban – soprán
José Hernandez‐Pastor – kontratenor
José Pizarro – tenor
Jordi Ricart – baryton
Carles Magraner – umělecký vedoucí, violy
David Antich – flétny
Pau Ballester – bicí
Ignasi Jordà – cembalo
Juan Manuel Rubio – niněra, ud, psalterium
Letní slavnosti staré hudby
25.července 2011 Rudolfova galerie, Pražský hrad

program:
Mateo Flecha el Viejo, Bartolomé Cárceres

www.letnislavnosti.cz

Mohlo by vás zajímat


1
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
0 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Anonymous

Prorokuji tomuto festivalu skvělou budoucnost a věřím, že dokáže přitáhnout zájem hudbymilovných o Prahu, která není městem Mozartovým (ač si na něj hraje, ale z té hry nedokázala vytěžit pranic pro sebe) a nemá moc co (narozdíl od Vídně, Salzburku, Mnichova a Berlína nabídnout). Tenhle gesťák by se mohl stát lákadlem nejen pro fajnvé obdivovatele staré hudby,a le hlavně pro zahraniční odbornou věřejnost.