Španělské duchovní baroko třikrát jinak s Beatriz Lafont Murcia
Soubor Musica Florea představil program ze skladeb Francisca Hernándeze Illany, Manuela d’Astorgy a Josého de Nebra na koncertě v pražském kostele Nejsvětějšího srdce Páně. Navázal tak na již několik let rozvíjenou dramaturgickou linii uvádění děl španělských autorů, která se těší podpoře Instituto Cervantes v Praze. Jeho ředitel Gonzalo Manglano de Garay na úvod koncertu krátce promluvil. Pro tento program umělecký vedoucí souboru Marek Štryncl přizval ke spolupráci španělskou sopranistku Beatriz Lafont Murciu, která je v českém prostředí staré hudby poměrně dobře známa. Kromě bezmála desetileté spolupráce se souborem Musica Florea je též vyhledávanou lektorkou na Mezinárodní letní škole staré hudby ve Valticích a na Letních kurzech interpretace staré hudby na zámku Kunín.
Kantáty Francisca Hernándeze Illany: vášeň a virtuózní styl
Dvojnásobně byla na koncertě zastoupena kantátová tvorba Francisca Hernándeze Illany (cca 1700–1780), jehož nejvýznamnějším působištěm byla katedrála v Burgosu na severu Španělska. Kantáty sestávající z recitativu a rozsáhlejší dramaticky exponované da capo árie nesou výraznou inspiraci dobovým italským stylem. Ve své efektní, až profánně působící vášnivosti při zpracování duchovního námětu jsou pro středoevropského posluchače nezvyklé a přitažlivé. Jen škoda, že v programové brožurce chyběl španělský text a jeho překlad.
S kantátou Fenómeno asombroso, která zazněla jako první, má Beatriz Lafont již zkušenosti – podílela se na její nahrávce se souborem Harmonía del Parnàs vydané v roce 2012 – a tyto zkušenosti rozhodně zúročila. Vysloveně virtuózní charakter má pak kantáta No en esas once esferas s náročnými koloraturami ve vysokých i hlubokých polohách. S úskalími obtížného partu se Lafont vyrovnala dobře, i když její hlas zněl poněkud barevně ploše a ve výškách nepříliš vřele. Její vokální tvoření, zdá se, příliš nepracuje s hrudní rezonancí. Svým elektrizujícím, temperamentním projevem si každopádně tato sopranistka dokáže publikum podmanit a bylo tomu tak i tentokrát. Musica Florea hrající v úsporném, komorním obsazení (smyčce po jednom, hoboje většinou zdvojující housle, fagot, varhanní pozitiv) jí byla zvláště ve druhé uvedené kantátě velmi dobrým partnerem.
Stabat mater narazilo na limity provedení
Emanuele d’Astorga, kterého Marek Štryncl v krátkém expozé označil za jednoho z „nejzáhadnějších autorů všech dob“, byl o generaci starší než Illana. Pocházel ze španělského šlechtického rodu usazeného na Sicílii, která byla pod španělskou nadvládou. Měl velmi pohnuté dětství – jeho otec byl obviněn ze spiknutí i z vraždy vlastní manželky a popraven. Přestože se mu zřejmě dostalo velmi dobrého hudebního vzdělání a navštívil řadu hudebních center Itálie či Evropy (Vídeň, Londýn), považoval se prý spíše za amatéra a nikde jako hudebník nezakotvil na delší dobu. Jeho nejznámější dílo Stabat mater nicméně svědčí o pozoruhodném skladatelském umění. Navozuje celkově dojem kontemplativní niternosti a lyrické vroucnosti. Skladba citlivě střídající sborové a neokázalé sólové (ansámblové) části je završena odhodlaným závěrečným amen exponujícím jednotlivé hlasy. Kompozičně zaujme harmonickou bohatostí a překvapivým používáním disonancí.
Provedení kvality díla však spíše jen naznačilo. Přes nesporné zkušenosti přizvaných pěvců (Beatriz Lafont doplnili Aneta Petrasová, Čeněk Svoboda a Jaromír Nosek) sólový ansámbl nezněl příliš kompaktně. Samostatně asi nejpřesvědčivěji působil basista Nosek. Ještě problematičtěji se jevil výkon šestnáctičlenného sboru. Poměrně konkrétní akustika Plečnikova kostela Nejsvětějšího srdce Páně odkrývala nejednotu v hlasech či drobné chyby. Především sopránová skupina zněla poněkud matně či nepevně a zdálo se, že by potřebovala posílit. Lze také mít za to, že by celku prospělo, pokud by se Marek Štryncl plnohodnotně ujal funkce dirigenta. I tuto z hlediska provozovacího aparátu relativně náročnější skladbu totiž řídil z orchestru od violoncella. To je sice autentické, ale v současném „projektovém“ koncertním provozu, kdy zkouškového času obvykle není nazbyt, to nemusí fungovat. Především sbor by zřejmě uvítal důsledné vedení a inspiraci gestem.
Na závěr koncertu zaznělo osmihlasé Salve Regina Illanova vrstevníka Josého de Nebra, který byl madridským dvorským hudebníkem. Skladba, která čerpá ze španělské vícesborové tradice obohacené o dobové italské vlivy, se vyznačuje především bohatou melodičností ve zpěvních (sólový a tutti sbor) i instrumentálních partech. Působivý byl také vygradovaný závěr.
Přestože se jedná o nesporně zajímavý a dobře vystavěný koncertní program, jeho první provedení zůstalo pro náročného posluchače poněkud za očekáváním. Je ovšem možné a pravděpodobné, že ještě „uzraje“. Po březnových koncertech v Praze, Nymburce a Brně se k němu Musica Florea vrátí ještě v létě, a to 6. července ve Valticích a 13. července v Teplicích. Již na konci dubna se však soubor vydá do období přelomu klasicismu a romantismu a pražským posluchačům nabídne večer s vokálně-instrumentálními díly Franze Schuberta.
Hodnocení autora recenze: 60%
Musica Florea: Stabat mater
17. března 2026, 20:00 hodin
Praha, Kostel Nejsvětějšího srdce Páně, Náměstí Jiřího z Poděbrad 19
Program
Francisco Hernández Illana: Cantadas al Santísimo: Fenómeno asombroso
Emanuele d’Astorga: Stabat mater
Francisco Hernández Illana: Cantadas al Santísimo: No en esas once esferas
José de Nebra: Salve Regina a 8 voces
Účinkující
Beatriz Lafont Murcia – soprán
Aneta Petrasová – alt
Čeněk Svoboda – tenor
Jaromír Nosek – bas
Sbor Collegium Floreum
Musica Florea
Magdalena Malá – 1. housle
Simona Tydlitátová – 2. housle
Lýdie Cillerová – viola
Ondřej Štajnochr – kontrabas
Tereza Samsonová – hoboj
Marta Neumannová – hoboj
Kryštof Lada – fagot
Filip Dvořák – varhanní pozitiv
Marek Štryncl – dirigent, umělecký vedoucí, violoncello
