Spartakus povstal v Plzni

  1. 1
  2. 2

Balet a politické ideologie rozhodně nepatří dohromady. Jen stěží bychom našli vhodnější odstrašující příklad, než jsou balety Gajané (1942) a Spartakus (1956) arménského skladatele Arama Chačaturjana, kdy zejména ten starší z nich doplatil na těžké ideologické břímě poplatné tehdejší době a přes nepochybně krásnou, zajímavou hudbu se mimo území bývalého Sovětského svazu uváděl (a uvádí) jen výjimečně. Ostatně, koho by upřímně zajímala programová oslava práce česačů bavlny v arménském kolchoze s poněkud zvráceným názvem Štěstí, že ano.

I druhý, mladší z těchto baletů může především u těch, kteří prožili část života na té nesprávné straně železné opony už jen svým názvem vyvolávat neblahé asociace a vzpomínky, vždyť Spartakovo jméno bylo minulým režimem zneužíváno od názvů řady všelijakých sportovních klubů přes monstrózní akce, pořádané na pražském Strahově až po Spartakovce, organizaci, jež se stala podhoubím někdejší Komunistické strany Německa. Ostatně, i pro Karla Marxe byl Spartakus „skutečným hrdinou antického proletariátu“. Nemůžeme se tedy příliš divit, že jak ve většině postkomunistických zemí, tak i těch, které tento režim nikdy nepoznaly, nepatří Chačaturjanovy balety zrovna mezi nejpoptávanější tituly – u těch prvních z důvodu řady nepříjemných vzpomínek na doby minulé, u těch druhých pak proto, že jim podobná tematika jednoduše nic neříká. A je to přitom velká škoda – hudba nejslavnějšího arménského skladatele si svou zvukomalebností, výrazně rytmickým charakterem i častými dynamickými zvraty o taneční ztvárnění přímo říká, a pokud se inscenační tým rozhodne radikálně přepracovat původní libreto (nebo rovnou vytvořit zcela nové), může vzniknout velmi zajímavé představení – příkladem budiž Gajané, kterou před třemi lety v Ústí nad Labem uvedl Vladimír Nečas.

U jejího mladšího „sourozence“ nejsou až tak zásadní změny nutné, stačí jen odstranit lehce patrný škraloup ideologie třídního boje z jeho povrchu a pracovat s tím, čím povstání gladiátorů pod Spartakovým vedením skutečně bylo, tedy bojem o vymanění se z okovů otroctví a smrti, bojem o holý život a vlastní svobodu. A na tomto základě je postaveno i nejnovější ztvárnění tohoto příběhu, které na západě Čech představil Jiří Pokorný, umělecký šéf baletního souboru Divadla J. K. Tyla.Ti, kteří ještě před návštěvou Plzně měli možnost zhlédnout jakýsi etalon všech baletních zpracování tohoto titulu – verzi Jurije Grigoroviče, stálici na repertoáru moskevského Bolšoj těatru – si nemohou nevšimnout, jak zásadně odlišné obě inscenace svou koncepcí jsou: místo rozmáchlého, velkolepého, až pateticky působícího neoklasického baletu, který využívá každý centimetr obrovského jeviště Velkého divadla v Moskvě, sledujeme na znatelně menší scéně Velkého divadla v Plzni podstatně civilnější a zcela současné taneční divadlo, jen tu a tam okořeněné prvky klasického tanečního tvarosloví.

Jiří Pokorný, jenž se ve svém pojetí odrazil od libreta Nikolaje Volkova, předvádí pozoruhodný talent a cit pro vyprávění dramatického příběhu otroků, kteří roku 73 před naším letopočtem povstali pod vedením thráckého gladiátora (podle některých pramenů bývalého legionáře) Spartaka proti nelidskému zacházení ze strany Římanů. Po počátečních, možná i trochu nečekaných, úspěších však přichází první rozepře a následný rozkol v táboře povstalců, a po marném boji zrazených gladiátorů nakonec i hrdinská smrt. Přes zdánlivý úspěch Římanů je však konečné, morální vítězství na straně otroků, kteří svou ochotou pro svobodu přinést oběť nejvyšší – vlastní život – poukázali na zrůdnost a neudržitelnost římské mašinérie, postavené na systematickém potlačování lidských práv a svobod. To si v závěrečné scéně jasně uvědomuje i konzul Crassus, nad jehož zoufalstvím zmítanou postavou, procházející katarzí se Spartakus tyčí jako vítěz.Rychlému tempu vyprávění a celkové dynamice příběhu značně napomáhá také koncepce scény (Tomáš Moravec), kterou tvoří těsný, v základních obrysech přibližně půlkruhový prostor, ohraničený multifunkčními, průhledovými stěnami, které jsou jednou římským vězením s lesem čnících rukou zajatců, jindy zase variabilní arénou pro zápasy gladiátorů. V takto vymezeném prostoru se střídají Římané a jejich otroci, jednotlivci i celé šiky, intimní výpovědi jednotlivých postav i vypjaté bojové scény. A všechno toto hemžení v těsném prostoru zvládá Jiří Pokorný s naprostou suverenitou, přes vysoké tempo vyprávění a téměř nepolevující dramatické napětí je děj stále jasně hierarchizovaný a čitelný, s nápaditým tvarováním pohybu především ve sborových scénách.K jejich ozvláštnění přispívá také angažování velkého počtu externistů včetně Skupiny historického šermu Dominik, kteří rozšiřují jinak nepříliš početné řady plzeňského souboru a dávají tak inscenaci větší rozmach, bohužel však mají na svědomí také to, že tanečníci pak vedle nich v bojových scénách působí poněkud neautenticky. Mimochodem, ve snaze o autentičnost dochází k jisté neautentičnosti také u kostýmů (Tomáš Kypta), a to především u legionářů – podoba jejich výstroje, jak ji známe z celé řady historických filmů a jak je podána i zde totiž vychází z doby římského císařství, Spartakovo povstání však spadá ještě do období republiky, kdy zejména zbroj římských vojáků vypadala odlišně.Čistě po vizuální stránce by pak rovněž bylo vhodnější využít ve druhé polovině představení poněkud volnější, prosvětlenější prostor – tam, kde zvolená scénická koncepce zpočátku tvoří ideální kulisu římského vězení či arény pak tatáž koncepce svou temnou, tíživou atmosférou dusí poetičnost milostného duetu Spartaka a Frygie, při závěrečné bitvě mezi gladiátory a legionáři zase fyzicky narušuje jejich šiky a omezuje choreografa ve větším rozletu.

Reklama
  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Chačaturjan: Spartakus (DJKT Plzeň)

[Celkem: 5    Průměr: 3/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na