Spící krasavice? V té jsem vlastně debutovala!

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Rozhovor s Hanou Vláčilovou o nové premiéře baletního souboru Moravského divadla Olomouc 

Když jsem se před časem s Hanou Vláčilovou před premiérou Labutího jezera v Moravském divadle setkala, netušila jsem, že se v Olomouci sejdeme v brzké době znovu. Stalo se. Tentokrát to bylo setkání u příležitosti dnešní premiéry baletu Spící krasavice. Už ale před rokem jsme se k tomuto titulu během našeho minulého povídání dostaly. Tehdy mi paní Vláčilová prozradila, že tento balet považuje za nejtěžší klasický petipovský titul.
Ve dnech, kdy spolu mluvíme, vás od premiéry nového nastudování Spící krasavice v Moravském divadle v Olomouci dělí jen pár dnů. Ráda bych začala osobní otázkou: Pamatujete se, kdy jste viděla Spící krasavici poprvé a kdy jste v ní poprvé tančila? 

Jako dítě si pamatuji inscenaci, kterou v Praze v Národním divadle choreografoval Jiří Blažek. Tehdy se ale balet jmenoval Šípková Růženka. Marta Drottnerová tančila hlavní roli s Jaromírem Petříkem. Brzy, tak v osmi devíti letech, jsem pak začala chodit do baletní přípravky Národního divadla a v tom představení jsem začala dělat páže…

Počkejte, vy jste tedy na jeviště vstoupila poprvé právě v inscenaci Šípkové Růženky?

Pravděpodobně ano… Teď si nejsem jistá, zda první nebyla Liška Bystrouška

Takže se dá říct, že jste v baletu na jevišti debutovala právě v Šípkové Růžence!

Vlastně ano, dalo by se to tak říct! Mně se tehdejší představení moc líbilo, bylo hodně pohádkové. Hodně věcí dělal tenkrát pan Blažek ve vlastní choreografii. Nikdy nezapomenu na to, jak Růženku v prvním dějství, když usínala, zavinovali do dlouhého modrého závoje a ona s ním pak ve druhém jednání tancovala snové adagio. Bylo to krásné… Do divadla jsem chodila na každé představení, i když jsem zrovna páže nedělala. Šla jsem se alespoň dívat, protože jsem obdivovala lidi, kteří v tom představení tancovali. To bylo mé první setkání se Šípkovou Růženkou.

Pak si vzpomínám, že Spící krasavice, už tedy ne Šípková Růženka, byla první baletní premiérou po sametové revoluci, v choreografii Borise Bregvadzeho. Tančila jsem titulní roli. Inscenace byla nastudovaná podle originálu Maria Petipy, ale byla kratší než za dob carského Ruska. Tato originální choreografie byla tedy mým druhým setkáním se Spící krasavicí.

Měla bych ale vzpomenout, že jsem vlastně pas de deux za třetího jednání znala a tančila už daleko dřív. V jednom koncipovaném baletním večeru v Národním divadle bylo toto pas de deux zařazeno spolu s pas de deux z Copélie a z Korzára. Pro mě to tedy byla výhoda, protože jsem je měla už nazkoušené a nadýchané, když došlo na celé představení.

Vy jste Spící krasavici nastudovala a tančila celou poprvé po sametové revoluci? Potom už vás jako tanečnici nepotkala?

Bylo to v roce 1990 a opravdu bylo jediným nastudováním, se kterým jsem se setkala. Víte ale, to představení bylo na repertoáru deset let a já jsem v něm celých těch deset let tu hlavní roli tančila!

Vzpomínám si, že jste Spící krasavici už při našem loňském setkání zmiňovala jako nejtěžší kus z klasického repertoáru. Proč tomu tak je?

Ano, pamatuji se… Spící krasavice je totiž asi „nejvíc Petipa“, ten jeho styl. V Labutím jezeru přece jen můžete někdy pracovat s jinými port de bras, s jinými pózami, můžete si je případně trochu přizpůsobit. Ve Spící krasavici je vše dané, co se týče stylu, držení port de bras. Prostě se s tím nedá manipulovat dle libosti. Je třeba přesně dodržovat styl.

Co si má laik pod pojmem port de bras představit?

Jde o pohyb rukou. Společně s aplomb – tedy s dokonalou kontrolou rovnováhy celého těla. Ve Spící krasavici je kromě klasiky nutná i určitá stylizace. Co se týká toho pohybu rukou, jejich pózy i držení by měly připomínat například rokokové sošky. I tělo by mělo být stále mírně natočené, držení hlavy, natočení lokte. Petipa měl choreografii vymyšlenou tak, že Růženka usne v baroku a probudí se v rokoku. Právě ten styl držení rukou podle tehdejšího dvorského tance by se tam měl objevovat. Obtížné pro interprety je tedy dostat do tance charakter té doby.Pojďme teď k olomoucké inscenaci. Kdy jste se vůbec dozvěděla, že v Olomouci dostanete v poměrně krátké době další tak zásadní choreografickou příležitost?

Byla to všechno náhoda a v této sezoně jsem s ničím takovým nepočítala. V plánu byla původně Medveděvova Esmeralda. Potkala jsem Roberta Balogha v Praze těsně před vánocemi a on mi řekl, že má nějaké problémy s realizací Esmeraldy a jestli bych tedy neměla chuť udělat v Olomouci Spící krasavici. Nejprve jsem si to nedovedla představit. Mám na škole plný úvazek, třikrát týdně jsem tam až do půl sedmé a je problematické, aby se za mě suplovalo. Vzala jsem si čas na rozmyšlenou, oslovila jsem pana ředitele Slavického, zda by mě případně uvolnil. Byl nakonec velice laskav, vyšel mi vstříc, že se to ve škole nějak udělá. Tak jsem pak v Olomouci strávila týden jarních prázdnin a ten následující, kdy se žáci spíše rozcvičovali. No a teď jsem tady celé dva týdny v kuse, abychom vše dotáhli k premiéře. Ve škole naštěstí ještě není předzkoušková atmosféra…

Na inscenaci jsem se začala připravovat o vánocích. Samozřejmě, tu choreografii znám. Znám perfektně přinejmenším svou někdejší roli, ve škole navíc taky dost často děláváme taneční čísla ze Šípkové a nesmím zapomenout také zmínit, že Taneční konzervatoř Praha měla ve svém repertoáru Spící krasavici jako školní představení. V podstatě to byla téměř identická choreografie s Národním divadlem, jen poněkud zkrácená tak, aby žáci fyzicky představení zvládli.

Dá se tedy říct, že jsem s touto inscenací vlastně stále. Pro mě to tedy nebylo novum, že bych začínala z ničeho. Jen jsem se musela intenzivně připravit, věnovat se choreografii. Na to jsem využila vánoční prázdniny… Jakkoli to byl „šibeniční termín“, dal se v podstatě stihnout.

Musela jste původní choreografii nějak upravit? 

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat