Když jsme se domlouvali na tomto rozhovoru, psala jste mi, že budete v porotě na hudební soutěži, tak mi to nedá, abych se nezeptal: O jakou soutěž šlo? Jak se cítíte v roli porotkyně? A jaký vztah máte k hudebním soutěžím obecně — sama jste se jich účastnila?
Šlo o soutěžní přehlídku konzervatoří a hudebních gymnázií ČR v Pardubicích. Byla to vlastně moje první zkušenost v roli porotkyně a bylo to nesmírně zajímavé. Potěšilo mě, že i mezi nejmladší generací jsou výrazné talenty, které můžou mít před sebou úspěšnou kariéru, pokud budou postupovat uvážlivě a rozvíjet s pedagogy své schopnosti postupně a pečlivě. Já sama jsem soutěžní typ nebyla a soutěže mě nesmírně stresovaly. Absolvovala jsem dvě a hned jsem si uvědomila, že budu muset uspět jinou cestou.
Právě touto „jinou cestou“ možná byly i mistrovské kurzy ve Vídni u Ileany Cotrubas. Můžete prosím zavzpomínat na tuto slavnou pěvkyni?
Po ukončení studia na konzervatoři jsem nadále chtěla pokračovat v práci s mojí pedagožkou. To bylo v té době pro mě zásadní a kvůli tomu jsem se ani nehlásila v Bratislavě na VŠMU. Neznamenalo to ovšem, že bych neměla zájem o jiné podněty a názory a také o konfrontaci se studenty v zahraničí. V rámci Wiener Meisterkursen jsem si vybrala třídu Ileany Cotrubas a byla jsem šťastná, když si mě při předzpívání vybrala mezi aktivní účastníky. Dva týdny jsem s ní mohla intenzivně pracovat a otevřelo mi to nové obzory. Na pěvecké technice jsme moc nepracovaly, bylo to spíše jenom usměrnění. Plně se ale věnovala mé interpretaci. Ukázala mi do té doby mnou nevyužívané možnosti. Také jsme hodně probíraly repertoár, kterému bych se měla věnovat. Toto setkání považuji za jedno z nejzásadnějších v mé kariéře.
A co vaši další pedagogové?
Konzervatoř jsem absolvovala ve třídě Miloslavy Fidlerové-Sopirové, po příjezdu do Prahy jsem začala spolupracovat s docentkou Soňou Kresákovou. Krátce jsem spolupracovala s Ruthilde Boesch ve Vídni. Před dvaceti lety jsem potkala Margreet Honig z Holandska, se kterou spolupracuji dodnes, a to nejen jako s pedagožkou, ale opakovaně i jako se spolulektorkou na mých kurzech BelcantoLab.
Vy sama tedy také pořádáte mistrovské kurzy. Jak jste se k této aktivitě dostala?
I když jsem se po čas mé kariéry učení dlouhou dobu bránila, právě Margreet mě k tomu přivedla. Nejdříve nás v roce 2021 pozvala na kurzy do Litně Ivana Leidlová a tam jsem si uvědomila, že čas dozrál a učení je přirozené pokračování kariéry, která trvá už 36 let. V roce 2022 jsem začala sama pravidelně organizovat kurzy BelcantoLab ve spolupráci se Slovenským institutem v Praze a od roku 2023 s Albrecht Forem i v Bratislavě. Mám velkou radost, že zájem o kurzy trvale roste.
Co vaše kurzy přinášejí mladým pěvcům?
V mé „laboratoři“ je hlavní téma vždy dech. Dech jako základ volného tvoření tónu, znělého hlasu bez tlaku a bolesti. Sama jsem techniku dechu začala měnit před dvaceti lety v průběhu rozjeté kariéry. A bylo to náročné období, plné nekončící práce, nového vnímaní dechu a vůbec celého těla. Všechno jsem si na sobě odzkoušela a tím pádem se i hodně naučila. Správný dech je základem mé dlouhé kariéry. Dnes jsem schopna díky těmto zkušenostem rychle detekovat problém u studentů a nabídnout řešení. Téměř vždy je hlavní příčinou problému nedostatečné využívání potenciálu dechu. Myslím, že pro správný vývoj mladého pěvce je nezbytné, aby byl zvědavý, hledal novou inspiraci a neustále toužil po zlepšování. Jenom tak se může rozvíjet.
Kromě kurzů také hojně vystupujete. Právě teď chystáte dva koncerty v polovině prosince s Komorní filharmonií Pardubice. Na co se mohou návštěvníci koncertů těšit?
Na programu bude Bach, Haydn, v mém podání poté Mozartovo virtuózní Exultate, jubilate a Rybova pastorela Rozmilý slavíčku. Věřím, že do adventního času přineseme radost a rozjasnění.
Jak bylo zmíněno, i na tomto koncertě zazní Mozart, který údajně hraje ve vašem operním i koncertním repertoáru důležitou roli. Jaký máte k tomuto skladateli vztah?
Už mnohokrát jsem mluvila o Mozartovi jako o mém stěžejném autorovi a platí to dodnes. A právě již vzpomenutá Ileana Cotrubas mě k němu nasměrovala. Zuzanka byla moje první velká operní role, Mozartova Velká mše c moll mi otevřela dveře do světa a zatím asi mým vrcholem bylo uvedení trilogie Mozart – da Ponte v bruselské královské opeře La Monnaie, kde jsem zpívala Donnu Annu a debutovala jako Hraběnka Almaviva. Dodnes zpívám jak operní, tak i koncertní mozartovský repertoár, který je pro soprán doopravdy široký. Stále nechápu, proč se Mozartovi na školách studenti i pedagogové vyhýbají a někdy se bere dokonce jako nutné zlo. Asi je to tím, že interpretace jeho skladeb klade vyšší nároky na pěveckou techniku, ale právě to by mělo být pro studenty lákavé.
Koncerty v Pardubicích přenesou na diváky i díky Rybově pastorele vánoční atmosféru. Blíží se svátky – máte je ráda a jak je obvykle trávíte? Máte s nimi například spojenou i nějakou hudbu, která je vám zvlášť blízká?
Kdo by neměl Vánoce rád. Upustila jsem od stresu mít všechno dokonale připravené a spíše hledám zklidnění a snažím se užívat si již samotný advent. Někdy je to náročné s ohledem na vystoupení, kterých bývá v tomto období hodně. Zároveň mají ale koncerty v období adventu speciální atmosféru, která je pro mě neobyčejně povznášející.
Samozřejmě zní u nás i vánoční hudba. Je to trošku pelmel. Nechybí tradiční slovenské koledy, Johann Sebastian Bach, jazzové a swingové úpravy amerických vánočních skladeb a hlavně Vianočná omša (autorem je Georgius Zrunek, dřívě byla připisována Edmundu Paschovi) vydaná v roce 1973, která mě provázela celým dětstvím.
Rád bych se vrátil ještě ke klasicistní hudbě. Podílela jste se na soundtracku k filmu Il Boemo o skladateli Josefu Myslivečkovi, jehož právě i Mozart uznával. Máte ráda Myslivečkovu hudbu a setkáváte se s ní častěji?
Myslivečkovu hudbu jsem si hodně oblíbila a má na tom vekou zásluhu Václav Luks. Díky němu jsem tohoto autora objevila a účinkovala ve vícero jeho projektech. Už teď se těším na naše koncerty, které nás s jeho hudbou čekají v příštím roce. Taky nemůžu zapomenout na CD Decade, které jsem nahrála se Zdeňkem Klaudou. Zdeněk připravil zajímavou dramaturgii. Mapovala společnou dekádu tvorby jak Mozarta, tak Myslivečka, který v této konfrontaci obstál velice dobře.
Ve vašem repertoáru najdeme hudbu barokní, klasicistní, romantickou i belcanto. Které ze svých rolí máte nejraději a nejlépe se v nich cítíte? Co byste si ráda v budoucnu zazpívala?
Vlastně ve všem, co zpívám, se cítím dobře. Je to určitě dáno tím, že si pečlivě vybírám repertoár. Co mi však v poslední době přináší doopravdy velké potěšení, to jsou písně. V Markovi Kozákovi jsem našla ideálního partnera a mám pocit, že každým společným koncertem se prohlubuje naše společné vnímání hudby. Mám také velkou radost z našeho prvního CD Nocturno, které jsme začátkem prosince představili veřejnosti.
Jak je těžké vybalancovat zpívání v různých stylech v opeře a koncertním repertoáru s tím, aby hlas vydržel co nejdéle a svěží? Jak se starat o svůj hlas?
Hlas a techniku má člověk jenom jednu. Nejdůležitější pro mne je hlídat si svůj hlasový obor. Takže nevnímám, že by zpívání v různých stylech mělo vliv na výdrž hlasu. Musíte jenom správně vystihnout styl interpretovaného díla. Myslím, že právě dechová technika mi umožnila uchovat si hlas v dobré kondici. Také bylo pro mne vždy důležité mít po velkých projektech nebo náročných koncertech volno. Každý rok jsem si také naplánovala měsíc bez zpěvu. Někdy to nebylo jednoduché, ale naučit se říkat ne by mělo být pro pěvce stejně důležité, jako nadšení pro zpívání.
Nahrála jste mimo jiné operu Ariadna od Bohuslava Martinů s dirigentem Tomášem Netopilem a Essenskou filharmonií. Jak na nahrávání vzpomínáte a jaký vztah máte k této roli a k dílu Martinů obecně?
Na každou spolupráci s Tomášem Netopilem ráda vzpomínám. Byl to on, kdo mi nabídl zpívat poprvé árii Ariadny na slavnostním koncertě Národního divadla a hned mě hudba Bohuslava Martinů okouzlila. Kompletní Ariadnu jsme uvedli vícekrát a nejintenzivněji ve mně stále rezonuje poslední uvedení s Českou filharmonií v roce 2023. Měla jsem dojem, jako bychom s Tomášem rozkryli další vrstvu v partituře. Proto se nesmírně těším, že společně uvedeme i další jeho operu. Bude se jednat o evropskou premiéru první verze opery Mariken z Nimegue, na kterou mě upozornil Aleš Březina z Institutu Bohuslava Martinů, za což jsem mu nesmírně vděčná.
Spolu s mezzosopranistkou Markétou Cukrovou, tenoristou Petrem Nekorancem a klavíristou Vojtěchem Spurným (hrál na Dvořákovo piano z roku 1879) jste nahrála Dvořákovy Moravské dvojzpěvy. Jaký vztah máte nejen k tomuto dílu a k Dvořákovi, ale obecně k české hudbě, co z ní máte například v repertoáru?
Moravské dvojzpěvy jsem si přála zpívat už na lidušce, ale nakonec jsem si na ně počkala hodně dlouho. Interpretace tohoto cyklu je pro mě vždy čirá radost. Dvořák je zcela mimořádný skladatel a mrzí mě, že pro můj typ hlasu není vhodná většina jeho sopránového operního repertoáru.
Rok české hudby byl mimořádný projekt a má zásluhu na tom, že jsem se začala české hudbě více věnovat. V poslední době jsem zpívala na recitálech písně Janáčka, Martinů nebo Slavického, pro recitál v Bratislavě připravuji písně Pavla Haase. Každá nová píseň nebo cyklus ve mně probouzí zvědavost, a tak pátrám po dalších skvostech.
Z vaší rodné Bratislavy pocházejí dvě světově proslulé pěvkyně Edita Gruberová a Gabriela Beňačková, ze Slovenska byla také neméně slavná Lucia Popp. Je vám některá z nich něčím blízká? A měla jste nějaké pěvecké vzory, když jste studovala a začínala svoji kariéru?
Pamatuji si moment, kdy jsem ve třinácti letech poprvé slyšela na nahrávce Editu Gruberovou. Byla to árie Lakmé a zůstala jsem úplně ohromená. Její koloratury mi nedaly spát a trénovala jsem je hodiny a hodiny. I Lucia Popp byla mým velkým vzorem, dokonce mi přislíbila možnost s ní spolupracovat. Byly jsme v kontaktu, ale bohužel její nemoc toto moje velké přání překazila. Čím jsem starší, tím je mi stále bližší. Například její Čtyři poslední písně Richarda Strausse s Georgem Soltim jsou pro mne nepřekonatelné. Samozřejmě jsem také vždy obdivovala i Gabrielu Beňačkovou.
Jako operní pěvkyně hodně cestujete. Využíváte cesty za prací i k poznávání památek či muzeí?
Když jsem na cestách, koncentruji se na práci. Ráda navštívím muzeum, galerii, procházím se městem, ale nepodnikám větší výlety. Když se jedná o zajímavou destinaci a čas mi to dovolí, tak raději zůstanu o pár dní déle. To se často připojí i manžel. Za celou kariéru jsem se nacestovala doopravdy hodně, proto když mám volno, preferuji vracet se na známá místa, kde vše dobře znám. Větší cesty podnikáme jednou za čas.
Jak nejraději relaxujete a jakou hudbu ráda posloucháte, bez ohledu na váš repertoár?
Ráda čtu, starám se o květiny na zahradě, moc ráda šiju, praktikuji nordic walking u nás v lese, lyžuji, v létě jezdíme na plachetnici nebo jenom lenoším. Hudbu moc neposlouchám, mám stále plnou hlavu té, kterou se právě učím nebo kterou mám právě na programu. Když náhodou něco poslouchám, je to obyčejně instrumentální hudba nebo úplně jiný žánr. V poslední době jsou to nejčastěji audioknihy.
Co vás čeká po Vánocích, kde vás budou moci zastihnout návštěvníci opery nebo koncertů?
Hned na začátku ledna se vracím do Janáčkova divadla v Brně, kde mě čeká Figarova svatba, v Bratislavě se Slovenskou filharmonií uvedu Svatební košile Antonína Dvořáka s Petrem Altrichterem, v Bratislavě mě také čeká písňový recitál s Markem Kozákem, v Magdeburgu Händelův Ottone s Akademie für alte Musik Berlin pod vedením Francesca Cortiho, nové nastudování Figarovy svatby v koprodukci Slovenského národního divadla a Janáčkovy opery v režii Jiřího Heřmana. Dále koncerty na Pražském jaru, s FOKem, na festivalu v Litomyšli nebo na festivalu Concentus Moraviae.
Děkuji vám za rozhovor.
