Stanislava Jirků: Teď naplno žiji svou rolí Markétky

Sólistka Národního divadla, mezzosopranistka Stanislava Jirků stanula po boku světového tenoristy Pavla Černocha při koncertním uvedení Berliozova Faustova prokletí. Jaký je vývoj postavy Berliozovy Markétky? Jak se pěvkyně s touto rolí sžívala? Jak hodně a v čem hlavně je pro ni náročná? Se Stanislavou Jirků jsme si povídaly na místě, kam se vrátila záhy po mateřské – v jedné z hereckých šaten historické budovy Národního divadla, a to pár dní před premiérou Faustova prokletí, kdy byla plna emocí a entuziasmu pramenících právě z role Markétky.

„Mezzosoprán a soprán“ – dá se to přirovnat ke dvojici „viola a housle“? Není pro mezzosoprán přece jen málo zásadnějších rolí?

Z pohledu barvy obou nástrojů i hlasů lze asi toto přirovnání použít. Z pohledu rozsahu pak vidím tu hranici mezi mezzosopránem a sopránem trochu méně zřetelnou. Myslím, že dříve psali skladatelé podle toho, jak danou roli nebo pěvecký part cítili a jakého zvuku či barvy chtěli docílit. Jasně dané rozdělování na soprán a mezzosoprán přišlo až mnohem později. Období baroka a klasicismu to dokládá – například postava Cherubína – tu dnes zpívají soprány tmavších témbrů a mezzosoprány světlejšího typu. Tak tomu je i v případě Mozartovy Dorabelly v Così fan tutte nebo Elvíry v Donu Giovannim, Druhé dámy v Kouzelné flétně a mohla bych dále pokračovat. Mezzosopránových hlavních rolí je určitě dostatek. Mají právě to ojedinělé „kouzlo barvy“ spodní polohy hlasu, která má obrovskou vyjadřovací schopnost a emoční působivost. Mezzosoprány tak musí mít sopránové výšky i altové hloubky.

Takže představa, že jako mezzosoprán je označována pěvkyně, která nevyzpívá výšky ani hloubky, je lichá?

V každém případě! Musíme mít vysokou polohu, protože v mnoha rolích stoupá rozsah do b2 až h2 i k vrcholnému c3. Jediný rozdíl je v tom, že tu polohu nezvládáme udržet tak dlouho jako soprán – není nám to přirozené. Ve vysokých polohách jsme většinou po omezenou dobu a pak se stáhneme do té střední, která nám je vlastní. Stejně tak sopranistka, která by měla zpívat mezzosopránovou roli, by považovala některé árie za neskutečně těžké. Velmi často totiž sopranistky řeší znělost a techniku hlasu v poloze spodní jednočárkované oktávy, kde už jsou mimo svou komfortní zónu.

Jaké role pro mezzosoprán považujete za nejkrásnější?

Podle mého cítění se k nejkrásnějším rolím řadí Charlotta v Massenetově Wertherovi a právě i Berliozova Markétka. Berlioz byl fantastickým skladatelem pro můj hlasový obor! Jednou z nejhranějších oper a nejpopulárnějších rolí je určitě Carmen George Bizeta. K dalším mezzosopránovým vrcholům pak bezesporu patří Saint-Saënsova Dalila, Verdiho princezna Eboli z Dona Carlose i jeho Amneris z Aidy. Je i spousta velkých a výjimečných rolí z období baroka, které jsou původně psané pro slavné kastráty, ale v dnešní době je nahradily mezzosoprány.

S BBC Orchestra jste nahrála Ludmilu v Prodané nevěstě – což je ryze sopránová role – jak jste to zvládla? Nelitujete toho zpětně?

Tím, že mi pan dirigent Bělohlávek nabídl Ludmilu, mě samozřejmě velmi překvapil. Měla jsem nastudovanou Hátu – a tak zprvu, když mi zavolali ze sekretariátu BBC, jsem byla přesvědčena, že se spletli. Ale nebylo tomu tak – pan dirigent si mě pravděpodobně vybral na základě toho, že mě slyšel zpívat v Národním divadle a nejspíš se mu líbila moje barva hlasu – nic jiného mě nenapadá. Mého manžela „Krušinu“ tehdy zpíval Svatopluk Sem, majitel krásného jadrného barytonu. Ale popravdě, toto jsou všechno jen moje domněnky – nikdy jsem ani nepomyslela na to, že bych se pana Bělohlávka přímo zeptala, proč právě já? (smích) Byla jsem tak šťastná za tu příležitost, že všechno ostatní už nebylo důležité. Nejdříve jsem je však požádala o čas, abych si mohla projít noty, a zjistila jsem, že rozsahově ta role není tak vysoko – a tak jsem tu výzvu přijala. Měla jsem tehdy rok na studium – a poctivě jsem se tomu věnovala. Zpětně toho nelituji, protože na základě této zkušenosti mi v Národním divadle tuto roli také nabídli – a já ji tam dodnes zpívám a zpívá se mi dobře, cestu jsem si k ní našla.

Jak jste se sžívala s rolí Berliozovy Markétky?

Po hudební i obsahové stránce mě naprosto uchvátila. Miluji role, které mají silný příběh, vnitřně se vyvíjí a mají prostor k velké škále emocí. Markétka od Berlioze projde v poměrně krátkém časovém úseku obrovskou přeměnou. Přiznám se, že po všech životních zkušenostech mi trošku trvalo najít v sobě ten obraz mladičké, naivní, prosté, nedotčené, čisté dívky. Takový vnitřní vývoj je ale krásné opět po letech prožívat. Ona, čistá duše, vidí ve snu – v jakémsi oparu, svůj idol – který se najednou zjeví. To, co byl pouhý sen, se změní v realitu. A v té skutečnosti jí vysněná láska vyznává, jak horoucně ji miluje, a skládá jí vše k nohám. To je přeci sen téměř všech mladých dívek i žen. A jako mnoho z nás, i Markétka podlehne zcela té síle nepoznané vášně – která se odráží v duetu o štěstí, o naplnění. Touží ho vidět každý den, každičkou chvilku, a tak se v zápalu lásky nezdráhá podávat své matce opakovaně uspávací prostředek, až dojde k té tragédii zabití a zničení celého života. Při setkání s Mefistem v ní jeho démonická osobnost vzbuzuje strach a obavy. V poslední části nastává určité prozření, uvědomění – nepřichází, běda! – a zároveň nechuť prozřít – „Jak bych si přála, aby jednou má duše vydechla v polibcích lásky“… Je to citově velmi náročné. Berlioz ty emoční změny v hudbě geniálně zobrazil, všechno tam zazní! Ať ale to končí jakkoliv, přesto stojí za to ty emoce prožít, vzpomínky na to krásno nás obohacují, všichni bychom šli do toho znovu.

V kolika operách momentálně vystupujete v Národním divadle?

Řekla bych, že to bude v průměru tak v devíti operách za sezonu. Mám dvouletou dcerušku a nastoupila jsem po půl roce – nejdříve na zkrácený úvazek, teď už jsem ale plně zaměstnána. Jmenovitě to je ale Lišák v Lišce Bystroušce, Cherubín a Marcellina ve Figarově svatbě, Ludmila v Prodané nevěstě, Smrt ve Slavíkovi, Laura v Jolantě, Tisbe v Popelce, Mercedes v Carmen, Hadač v Juliettě, Třetí žínka v Rusalce a Anina v Traviatě a nyní právě Markétka ve Faustově prokletí. Hostování v jiných divadlech vzhledem k rodinné situaci momentálně nestíhám.

Zastavme se u vaší role ve Stravinského Slavíkovi. Není děsivé zpívat Smrt?

Smrt je v této inscenaci zpodobňována jako taková femme fatale – působivá, až neodolatelná žena v krásných rudých šatech. Smrt je vlastně přirozenou součástí života, musíme ji umět přijmout, nakonec všichni skončíme v jejím náručí. Takže ne, není to vůbec děsivé!

Co vás čeká v nejbližší době?

Odpočinek! Tedy tím odpočinkem myslím všechny moje „běžné role“ v Národním divadle. Velké projekty a koncerty mi v této sezoně končí právě Berliozovou Markétkou. Tedy až na dvě výjimky, a to Dvořákovo Stabat Mater o Velikonocích a Mozartovu Korunovační mši na Smetanově Litomyšli s Pardubickou filharmonií. Mám malou dcerku – a tak se snažím teď mít i více volna pro rodinu a věnovat se jí.

Jaký je váš vztah ke staré hudbě?

Barokní hudba je pro mě srdeční záležitost, spolupracovala jsem se souborem Musica Florea i s Collegiem 1704. S polským orchestrem Orkiestra Historyczna jsem pak dělala kantáty Händla a ve Valticích jsme otevírali nové barokní divadlo operou Domanica Sarriho Dido Abbandonata.

A co soudobá hudba? Nevyhýbáte se jí?

Myslím si, že jsem si soudobé hudby jako studentka a jako čerstvá absolventka užila nad poměry. Premiérovala jsem například cyklus písní Na schovávanou a jiné hry Martina Hyblera, natáčela cyklus písní O skryté kráse Miroslava Kubičky pro Český rozhlas. Účastnila jsem se i jednoho z projektů v Kolowratu, což byla Viklického jazzová opera Mácha. A nejnáročnější určitě bylo monodrama pro mezzosoprán Petera Maxwella Daviese Médium, to bylo celých čtyřicet pět minut a capella – opera o jedné osobě, i scénicky ztvárněná. Médium je taková rozpolcená osobnost věštkyně, souhrn jakýchsi schizofrenních obrazů. Na základě mého výkonu jsem poté v roce 2005 dostala nabídku na angažmá do Národního divadla.

Spolupracujete stále ještě jako hlasová poradkyně Kühnova dětského sboru. Není to pro vás ztráta drahocenného času?

Bohužel to nestíhám pravidelně, ale naštěstí mi vycházejí maximálně vstříc a čas si mohu přizpůsobovat podle svých možností. Rozhodně to neberu jako ztrátu času. Těší a inspiruje mě vývoj dětí, slyším, že to všechno má smysl. A také tím splácím pomyslný dluh – mně se také mí pedagogové věnovali a bez jejich péče bych dnes nebyla tam, kde jsem.

Žijící osobnost, která vás v poslední době nejvíc ovlivnila?

Teď naplno žiji svou rolí Markétky – a proto vybírám Joyce DiDonato, její oduševnělost a fantastický hlasový projev, kterému s obdivem naslouchám.

Děkuji vám za rozhovor a přeji ještě mnoho krásných rolí do budoucna!

 

Vizitka:

Stanislava Jirků vystudovala zpěv na konzervatoři v Teplicích pod vedením Jitky Slavíčkové a dále na Akademii múzických umění v Praze ve třídě Ivana Kusnjera. V roce 1999 se zúčastnila mezinárodních interpretačních kurzů v Piešťanech u Gabriely Beňačkové (operní a oratorní tvorba) a Petera Mikuláše (tvorba písňová). V letech 2000 a 2002 pak získala stipendium na Internationalen Sommerakademie Prag-Wien-Budapest do Rakouska, kde pod uměleckým vedením prof. Ralfa Döringa absolvovala několik koncertů. Od sezony 2005/2006 je sólistkou Opery Národního divadla, kde nastudovala role jako Händelův Goffredo (Rinaldo), Mozartova Dorabella (Così fan tutte), Druhá dáma (Kouzelná flétna) a Cherubino (Figarova svatba), Třetí žínka (Dvořák: Rusalka), Mercedes (Bizet: Carmen), Frances (Britten: Gloriana) ad. Spolupracovala také s Národním divadlem Brno (Třetí žínka a Ježibaba v Rusalce, Verdiho Maddalena v Rigolettovi, Prokofjevova Soňa ve Vojně a míru ad.), s Divadlem F. X. Šaldy v Liberci a se Severočeským divadlem Ústí nad Labem. S inscenací Opery Národního divadla Rinaldo (Händel) se úspěšně představila v Grand Théâtre de Luxembourg, ve francouzském Caen, Rennes a v L’Opéra Royal de Versailles. Věnuje se též koncertní činnosti (např. Stabat Mater J. K. Vaňhala, Mozartova Korunovační mše a Beethovenova 9. symfonie v rámci Smetanovy Litomyšle nebo Janovy pašije Arvo Pärta v rámci Pražského jara).

V zahraničí pak pravidelně koncertuje ve Španělsku, ale i v Německu, Holandsku a Francii. S Pražským komorním orchestrem realizovala v září 2004 nahrávku Vánoční hudba z Vatikánu s dirigentem Toshiyukim Shimadou pro Portland Symphony orchestra. V roce 2007 pro Český rozhlas natočila cyklus písní Miroslava Kubičky Písně o skryté kráse. V květnu 2011 vystoupila s BBC orchestra (pod vedením Jiřího Bělohlávka) jako Ludmila při koncertním provedení Smetanovy Prodané nevěsty v Londýně, ze kterého byla pořízena nahrávka pro Harmonia Mundi. Spolupracovala s Českou filharmonií (Mendelssohn: Eliáš, dirigent Helmuth Rilling), Severočeskou filharmonií Teplice, Jihočeskou filharmonií, Pražskou komorní filharmonii, Zlínskou filharmonií, Pražským symfonickým orchestrem, Pražským komorním orchestrem, Zagrebskými sólisty, s Collegiem 1704 a s řadou dalších orchestrů a komorních ansámblů.