Stemme a Kaufmann ve vídeňské premiéře Pucciniho Děvčete ze Západu

Výběr z ohlasů v zahraničním tisku

Přímý zásah

Vlastně by pouhých několik dní před 200. výročím Verdiho narození byla mnohem logičtější nová produkce nějakého jubilantova díla ze stabilního repertoáru Vídeňské státní opery. Nadto když některé inscenace naléhavě potřebují osvěžit – jako například Aida.

Logika však nemá ráda překvapení, někdy odporuje i tomu, co by bylo dobré a potěšilo. Proto buďme rádi, že měla v sobotu (5. října) v domě na Okružní třídě premiéru Pucciniho zřídka hraná opera La fanciulla del West. Pro volbu bylo dost dobrých důvodů.Opera komponovaná pro newyorskou Metropolitní operu byla ve Vídni poprvé uvedena před sto lety, v říjnu 1913, slaví se tedy také vídeňské jubileum. Čtvrtstoletí se ve Státní opeře nehrála – nejvyšší čas pro její návrat. Protagonisté Nina Stemme a Jonas Kaufmann jsou v současné době ti nejlepší pro role barmanky Minnie a bandity Ramerreze, který se v její hospůdce objeví pod jménem Dick Johnson. Dirigent Franz Welser-Möst je výtečný interpret geniální partitury, jíž si řada hudebníků neobyčejně cení. A režisér Marco Arturo Marelli už se pokud jde o výklad obtížných námětů několikrát osvědčil jako špičkový profesionál.

Ideální hudební divadlo
Co za těchto předpokladů vzniklo, je ve Vídeňské státní opeře fascinující nová produkce, jaká už tu dlouho nebyla. Možná nejlepší, jaká dosud vznikla za vedení Dominique Meyera, dokonce lepší než premiéra Donizettiho Anny Boleny, neboť se v ní dirigentské a hlasové kvality skvěle propojily s velmi profesionální režií. Vzorový příklad zdařilého hudebního divadla.

Avšak zdržme se nejprve u díla, které se svým generálním hudebním ředitelem u pultu citlivě a výsostně dramaticky, barvitě i velice diferencovaně, precizně a s maximálními emocemi rozzářili famózní hudebníci orchestru Státní opery.

Opera začíná krátkou předehrou a nejdůležitějším leitmotivem – tak prudkým a strhujícím, jako by Puccini psal fanfáru pro velkou americkou firmu Warner Brothers nebo Metro-Goldwyn-Meyer. Čekáme jen na řvoucího lva.

Ten je skryt v úchvatném hudebním tvaru od indiánských melodií přes bohatě instrumentované masové scény až k pasážím s pizzicatem kontrabasů, které vytvářejí během rozhodující karetní hry (Minnie a šerif hrají poker o Dickův život) atmosféru jako v thrilleru.

Také na jevišti vládne napětí, protože Marelliho režie je bohatá na detaily a vedení osob většinou vynikající. Nepodlehl pokušení předvést brakový filmový western, děj přenáší z období vrcholu zlaté horečky kolem roku 1850 do současnosti. Není to povrchní, a v nejmenším to neruší. Příběh se odehrává, zcela ve smyslu Pucciniho, v jakési (ostnatým drátem) ohrazené osadě ze stavebních baráků, kde se Dick Johnson postará o rozruch. Příslušně ironické je finále, v němž Marelli přežene kýčovité vyústění a nechá milence Minnie a Dicka odletět v balonu. V Americe přece vždycky vládla tendence k banalizaci a Puccini jí zde vyšel vstříc.

Úplně všechno však v inscenaci perfektní není. Je nevěrohodné, že by šerif nechal ležet pistoli na stole, zatímco hledá Dicka v Minniině ubikaci. Právě tak jako to, že před nejdůležitější hrou svého života karty skoro nezamíchá.

Skřítek se setkává s Waltonovými
První kostým, do kterého je navlečená Nuni Stemme, je příšerný: „skřítek pana Edera“ v lacláčích, jaké by se tak ještě nejlépe hodily k rodině Waltonových z amerického seriálu, ne však na jeviště k ženě, po které všichni muži touží.

Nina Stemme se tím nenechá vyvést z míry, náročnou roli zpívá skvěle, dramaticky, velice dojemně, ve výškách je jistá. Jonas Kaufmann je rovněž ideální obsazení. Jeho Dick Johnson je plný energie, s krásným barytonálním zabarvením, leskem italianità. Ta schází jeho protihráči, šerifovi Jacku Ranceovi (Tomasz Konieczny), nejlepší je tam, kde může být silácký. Menší role jsou zejména v případě Norberta Ernsta (Nick) a Boaze Daniela (Sonora) dobře obsazeny.

Bylo by pěkné, kdybychom Fanciullu po nynější sérii představení mohli slyšet ještě někdy jindy.

(kurier.at – 6. října 2013 Gert Korentschnig)***

Skřítek pana Edera na plechovém Západě

Vinou nesmyslně zorganizované děkovačky přišly hvězdy večera málem o úspěch. Když se objevily před oponou, bylo už publikum unavené povinným vyjádřením poděkování komparsu. Puccini diferencuje sbor zlatokopů subtilními dramaturgickými triky jako kolektiv nesčetných minicharakterů. Ale kdo ty lidičky v živém táborovém životě počítá a po třech hodinách si pamatuje jejich jména?

Jistě, vzpomeneme si, že Hans-Petera Kammerera brzy vyhnali kvůli falešné hře. Nebo že Alessio Arduini moc pěkně zazpíval baladu o Jacku Wallaceovi, ale z reproduktoru, protože režisér Marco Arturo Marelli píseň touhy po domově dal nahrát na pásek. Všimneme si, že Boaz Daniel dokáže ze svého nepatrného výstupu něco udělat a že Norbert Ernst hraje – samozřejmě velmi dobře – roli hostinského, kterou ale může zahrát kdekdo.

Na konci představení se objevili všichni v několikaminutovém defilé – a pak teprve přijšel jásot pro Jonase Kaufmanna, vůdce banditů Ramerreze, a pro jeho protivníka šerifa, Tomasze Konieczného. A samozřejmě hlavně pro Ninu Stemme, nové „děvče ze zlatého západu“; publikum přišlo, aby své miláčky vidělo v nezvyklých rolích. Nina Stemme, skrz naskrz Brünnhilde, dokázala, že se Puccini dá zpívat s touž průrazností a intenzitou jako Wagner – neboť „fanciulla“ je vysoce dramatická role, a také partneři, kteří ji obletují, jí musí přinést odpovídající akustické dárky.

Poetický vůdce banditů
Jonas Kaufmann je ovšem lyrik. Exceluje tam, kde musí jako svůdce vydávající se za Dicka Johnsona ze Sacramenta hlas ztišit do pianissima. Na jeho působivé fráze musí dámský svět naletět takříkajíc už vzhledem k nezvratitelnosti přírodních biologických zákonů. Ve druhém jednání zůstává tenorální výpověď vůdce banditů poněkud jemně ostruněna, ačkoli smyčce orchestru Státní opery, které v prvním jednání ještě lichotivě a radostně šeptaly jako při tokání, teď využily kovových strun, vyprovokovány sforzatovými nárazy svých kolegů u dechových nástrojů, jak to po nich Puccini vyžaduje.

Skladatel nikde jinde nevyužívá větší orchestr, nikdy neuplatňuje tak výstředně křiklavé, originální barevné kombinace jako v této opeře – dokonce kolega Anton Webern ho za to pochválil! Welser-Möst obsáhne celý zvukově dramaturgický rámec partitury – artikuluje tedy občas i ostře, dokonce brutálně. Je to moderní hudba anno 1910, dokonce vibrafon, který dodává zajímavost závěru prvního dějství quasi jazzovými septimovými disonancemi, už nezní podle předpisu a jak je zvykem z orchestřiště, nýbrž za scénou – co by mohlo působit kýčovitě, je odstraněno.

Bohužel také vášní pulzující vrchol centrálního milostného duetu, v němž se mají oba hlasy vyšplhat k vysokému C: Nina Stemme i zde vokálně zabírá celek, porazí tenorálního útočníka na body, a přitom nehraje falešně jako potom při pokeru se šerifem, kdy jde o život. Tomasz Konieczny udělal z Jacka Ranceho fascinujícího, zdaleka ne jednorozměrného, životem poznamenaného neotesance. Vyjevuje před Minnie všechny emoce, jichž je schopen – a je odvržen kvůli pohlednému lupiči skrytému za inkognitem.

Je to charakterová studie, které poskytuje prostor nejen hudba, ale také režie, jež v ubohém prostředí plechových baráků umí vylíčit každý zpackaný zlatokopecký osud – ale ztroskotá nakonec na milostném příběhu. Dobyvatel, který se s dámou svého srdce válí po zemi, už bude sotva poeticky opěvovat „sladké jméno Minnie“. A proč paní Stemme akceptovala, že musí běhat po jevišti v neslušivých lacláčích s účesem skřítka Pumukla, zůstane v této detektivce z Divokého západu nerozluštěnou hádankou. Vídeňští přátelé opery se s tím vyrovnali. Když se hvězdy konečně objevily před oponou, jen se jásalo.

(Die Presse – 7. října 2013 – Wilhelm Sinkowicz)***

La Fanciulla ve Vídeňské státní opeře

Jen málo oper velkého skladatele musí bojovat s tolika předsudky jako Pucciniho La fanciulla del West, uvedená poprvé roku 1910. Vídeňská státní opera však v sobotu nadchla novou inscenací v režii Marca Artura Marelliho a prvotřídním pěveckým obsazením.

Pětadvacet let se zde toto Pucciniho pozdní dílo nehrálo. Oproti jeho předchozím operám neobsahuje žádné „odrhovačky“, totiž árie, které by zpopulárněly. Téměř impresionistickou instrumentací a atmosférou, o níž Thomas Mann prohlásil, že už i ten Puccini začíná být „hrubý a nelíbivý“, má Fanciulla v tvorbě tohoto Itala zvláštní postavení, také proto, že v „americké“ opeře sáhl k harmoniím a melodiím amerických vzorů.

Franz Welser-Möst udělil partituře působivou kresbu, jaká by Erichu Wolfgangu Korngoldovi vehnala slzy do očí. Generální hudební ředitel nicméně trochu příliš kladl důraz na vysokou autonomii orcherstru, na zpěváky bral malý ohled, což ovšem při špičkovém obsazení Ninou Stemme, Jonasem Kaufmannem a Tomaszem Koniecznym nepředstavovalo problém. Vedlejší role (jako například Nick Norberta Ernsta) ale sotva do hlediště pronikly a občas se poznalo jen z pohybu rtů, že zpívají.

Vynikající výkon, jak už je u něj skoro běžné, podal naopak při své první premiéře ve Státní opeře vždy jistý a výrazný Jonas Kaufmann jako gangster Dick Johnson – a nadto při osobním debutu v této roli. Jemu po boku výjimečná švédská sopranistka a wagnerovská specialistka Nina Stemme jako barmanka Minnie, kterou kostymérka Dagmar Niefind v prvním dějství oblékla jako skřítka Nilse Karlssona od Astrid Lindgrennové. Ten jak známo leze po střechách a Nina Stemme byla odpovídajícím způsobem ve výškách naprosto jistá. Trojici hlavních postav doplňoval Tomasz Konieczny jako burácivý a přesto neopětovanou láskou k Minnii trpící šerif Jack Rance svým právě tak na wagnerovském oboru vyškoleným nosným basbarytonem.

Marco Arturo Marelli – jako obvykle zodpovědný za režii, scénu i osvětlení – protagonisty umístil do příjemně netuctové, i když poněkud statické dekorace, která transformuje kalifornský zlatokopecký tábor v nadčasovou osadu se stavebními baráky o třech hracích úrovních, a s ubikací Minnie, kolem níž zuří sněhová bouře. Marelli odnímá Fanciulle směšnost, kterou westernový námět na operním jevišti nezaviněně zatížila desetiletí, od Johna Wayna až po Bonanzu. Pak si dokonce může dovolit závěrečný gag, kdy inscenuje apoteózu Dicka a Minnie jako odlet balonem.

(www.wienerzeitung.at – 6. října 2013 – mf)

Giacomo Puccini:
La fanciulla del West
Dirigent: Franz Welser-Möst
Režie a světla: Marco Arturo Marelli
Scéna: Marco Arturo Marelli
Kostýmy: Dagmar Niefind
Premiéra 5. října 2013 Wiener Staatsoper

Minnie – Nina Stemme
Sheriff Jack Rance – Tomasz Konieczny
Dick Johnson – Jonas Kaufmann
Nick – Norbert Ernst
Ashby – Paolo Rumetz
Sonora – Boaz Daniel
Trin – Michael Roider
Sid – Hans Peter Kammerer
Bello – Tae-Joong Yang
Harry – Peter Jelosits
Joe – Carlos Osuna
Happy – Clemens Unterreiner
Larkens – Il Hong
Billy Jackrabbit – Jongmin Park
Wowkle – Juliette Mars
Jake Wallace – Alessio Arduini
José Castro – Alessio Arduini
Postillion – Wolfram Igor Derntl

www.wiener-staatsoper.at

Přeložila a připravila Vlasta Reittererová
Foto Wiener Staatsoper