Strauss podruhé: hvězdně obsazená Elektra naplnila velká očekávání

Čtenáři Opery Plus blogují

Výrazná reklama, označení „vrchol operní sezony“, více než slibné obsazení a také mnoho odkazů na nedávné uvedení Salome (2014). Kromě v Čechách nepříliš uváděného Richarda Strausse například i jméno scénografa, autora videoprojekcí (už samotná jejich přítomnost) či skoro totožný plakát k představení. Jako by chtělo Národní divadlo potenciálnímu divákovi vzkázat, že minule (Salome) to bylo super, ale tentokrát to bude ještě lepší.

Zhruba tak by se dala popsat atmosféra, která před představením pohltila nezvykle plné hlediště Státní opery. Zde za necelý měsíc začíná rekonstrukce a Elektra se tak stala pro příštích pár let poslední premiérou, která na zdejším jevišti proběhla. A nutno podotknout, že takový plán na rozlučku byl vskutku ambiciózní – jména jako Richard Berkeley-Steele, Rosalind Plowright či Susan Bullock se v obsazení pražských inscenací vyskytují jen zřídkakdy, o dalších členech inscenačního týmu nemluvě.

Hned po otevření opony (to probíhá už nějakou dobu před oficiálním zahájením představení) bylo jasné, že Elektra se opravdu ponese v minimálně částečně podobném duchu jako Salome – režisér Keith Warner děj rovněž přenesl do současnosti; tentokrát se odehrává v prostorách jakéhosi muzea, do kterého sem tam ze strany přijede ložnice či kuchyň. V době, kdy se v současnosti odehrávají téměř všechny nové inscenace, se to nezdá být příliš originální, jenže v tomto případě to na rozdíl od různých exhibicí ego si honících režisérů funguje. K tomu napomáhá i téměř filmově dotažené herectví sólistů. Opera je divadlo pracující s hudbou, nikoli koncert s náznaky herectví – fajn, že nám to zase jednou někdo připomněl. Na pohled atraktivní scéna Borise Kudličky je skvěle funkční (vzácná to kombinace) a od začátku do konce dokáže překvapovat. Pěkně řešené je i svícení Johna Bishopa (občas docela odvážné, ale ve výsledku perfektně slouží celku, nikoli naopak) a odpovídající kostýmy Kaspara Glarnera.

Pěvecké výkony jsou dle očekávání na vysoké úrovni, ze zahraničních „stars“ zaujala především bezchybná Rosalind Plowright (Klytaimnestra) a Károly Szemerédy (Orestes), jehož sametově zbarvený basbaryton příjemně naboural směs ženských hlasů, které v opeře převažují. Anna Gabler dala Chrysothemis vše, co potřebuje; možná kvůli mírně zastřené barvě svého sopránu se občas zdála být „nadoraz“, ale celkový dojem to nijak výrazněji nepoznamenalo. Susan Bullock vynikala především svou nekonečnou energií (na jevišti je skutečně od začátku do konce), suverenitou a výrazovou propracovaností – Státní opera je prý již šestnáctým divadlem, ve kterém Elektru zpívá; pěvecky byla samozřejmě také dobrá, ale vzhledem ke stovkám plakátů a billboardů s jejím portrétem, které už několik měsíců zdobí pražské ulice, by se dal očekávat ještě větší nářez. Na druhou stranu role takového rozsahu si zajisté žádá pečlivé rozložení sil interpretky, což Bullock samozřejmě dobře ví, takže ani v závěru na ní nebyly znát nejmenší stopy únavy.

Až na pár výjimek se se svými menšími rolemi dobře popasovali i „domácí“, především pak Miloš Horák (kvůli kostýmu zpíval s pomocí mikroportu), Lenka Pavlovič, Tereza Růžičková či Michal Bragagnolo.

Orchestr Státní opery již poněkolikáté dokázal, že vůbec není špatným tělesem – jen musí být dobrý i dirigent a hudební nastudování. Roland Böer z orchestru dostal kromě neobvyklé přesnosti a citlivosti i něco navíc; partitura i přes svou hutnost zůstala přehledná, orchestr hrál vyváženě a nesnažil se (vyjma několika vhodných míst) hrát hlavní roli – zároveň však určitě nebyl nevýrazný, ba naopak.

Páteční premiérou Národní divadlo dokázalo, že kvalitami, které se mu čas od času snaží někdo upřít, zkrátka disponuje. Bylo by naivní si myslet, že tato inscenace Elektry sedne každému (při premiérové děkovačce se ozvalo i bučení směrem k režisérovi), ale zjednodušeně lze říct, že za takovou práci by se nemusel stydět ani sebevyhlášenější operní dům. A že je obsazení postaveno zejména na hvězdných hostech? Vždyť jejich účast je přece skvělou vizitkou současného vedení Národního divadla. Bravo!

I váš text rádi v této rubrice uveřejníme. Naše adresa: [email protected]